Rekomando: Kino Peklo
Drobná stať o danielismu
Mám-li krátce pojednat o tom, co pro mě znamená poezie Daniela Hradeckého, musím začít velice zeširoka. Lhala bych totiž, kdybych opomenula, že do mé čtenářské percepce vstupují, a to nikoli malou měrou, zkušenosti mimoliterární.
Přihodilo se mi, že jsme na Colours of Ostrava 2015 měli s básníkem Richardem L. Kramárem možnost vystoupit na literární stagi v rámci programu Slovenská něha.
Skromnou, ale nikoli nevýznamnou roli v sále hrála i knihovnička nakladatelství Perplex, odkud si kdokoli mohl vzít jakoukoli knihu.
64. Dívala se na mě kniha s modrobílou obálkou a poměrně tajnosnubným názvem. Jejím autorem byl nějaký Daniel Hradecký. V literárním provozu jsem byla nová, jméno mi nic neříkalo, ale už kvůli názvu jsem po ní sáhla. Naše vystoupení skončilo a já si šla sednout na pivo (to bude hrát roli i později). Neměla jsem očekávání, nicméně hned na prvních stránkách mě udeřil odkaz na útěk z pevnosti If. V básních se odehrávaly dějiny jednoho člověka a kulisami jim byly dějiny literární, společenské i docela obyčejně mezilidské. A permanentní blízkost smrti. Kniha neskončila v mé knihovně, procházela rukama mých blízkých, protože o něco takového bylo potřeba se dělit.
Střih. Jsem v Děčíně, je konec léta a Zarafest, jméno Daniela Hradeckého je mi již moc dobře známé. S lehkou kocovinou se táhnu městem, v dopoledním vedru hledám otevřený podnik, až ho nakonec najdu naproti baru Bodenbach. Hned vedle něj se má večer odehrát Danielovo čtení. Nenapadne mě nic jiného, než si na zahrádce výčepu s názvem Břežanka dát pivo, kouřit cigarety a číst si. Břežanka ale je zjevně jediným otevřeným podnikem v okolí, a tak se okolo mě postupně začíná tvořit hlouček štamgastů. Zajímá je, co tam dělám, moje vzezření napovídá, že nejsem místní a už vůbec ne, že bych měla sedět na téhle zahrádce. Padne další pivo, místní už mě mají za vlastní a nakonec dostanu nabídku, jestli nechci koupit… nějaký matro. V tu chvíli se ale za plotem objevuje muž. Muž s vizáží Iana Curtise, charismatem Sida Viciouse a mluvou Blixy Bargelda.
Je to Daniel Hradecký. Hlouček místních přirozeně zmizí. Daniel si přisedá. V popelníku se kupí cigarety, nad horním rtem ulpívá pivní pěna a s Danielem se tak postupně dohovoříme až k večernímu programu. Když nadejde ten, básník se suverénně posadí do židle určené pro autora, přehodí nohu přes nohu, snad má i svoje typické černé brýle a začíná číst. TAKE ONE… Galerií opět projdou dějiny člověka, velmi cynický humor a atmosféra koncertu rockové hvězdy, která ale během čtení provede jen několik drobných pohybů. Zase ten Ian Curtis. Zase čekání, zda nás to roztrhá. A že ono nás to roztrhá.
Střih. Píše se rok 2023, v mé knihovně jsou všechny Danielovy knihy, i Trosky jednoho deníku i Přibližování dřeva i Silážní jámy. Daniel prošel s knihami několik nakladatelství – a tu novou právě vydává ve Větrných mlýnech. Plánuji si výlet do Brna, zjišťuji, že tou dobou můžu stihnout i uvedení knihy. V internetových diskuzích se zeptám Pavla Zajíce, jestli se uvidíme. Pavel mi píše, jestli to nechci moderovat. Pak už mi píše druhý Pavel. Řehořík. Posílá mi PDF knihy, pro kterou si teprve v pátek jede do tiskárny. Zavěsím na Facebook pozvánku na uvedení knihy a začínám se novými Danielovými básněmi pročítat.
Zase objevuje pocit toho důvěrně známého básnického světa. Konkrétní prostor, zatopený důl, Počáply, Ústí, Chomutov. „Tohle jsou, maličká, ty mý Sudety,“ zní mi v hlavě písničkář Kittchen. Člověk je navzdory odporu podřízen řádu věcí neživých, systémových, režimních i společenských. Stroje, výkazy, tabulky, denní řád najednou hýbe světem a subjektu básní nezbývá nic jiného, než se na to dívat, než to zaznamenávat, než to přesně pojmenovat. Nevadí, že je to fašismus, dočítám se v textu.
Píše mi básník Jan Spěváček: „Má dar přirozeně inverzovat významy. Průniky množin sémantických polí. S příjemnou dávkou občasného jakoby surrealismu, skoro bych řekl danielismu.“ „To snad použiju v sobotu!“ odpovídám v žertu, ale ta myšlenka mě nepustí. Danielismus. Ano. Mohla bych najít styčné znaky mnoha básníků, čtu Diviše, čtu Holana, čtu Effenbergera, proti mně stojí poeta doctus. Na rozdíl od těch zmíněných mi ale Daniel skrze básně všecko podává z ulice, z prachu, ze špíny, z prostorů a lokací, ve kterých spíš než cokoli jiného nacházím otisky krve, žluči, slin. Vůle k životu, vůle přežít to všechno je tady vykoupena permanentní hrozbou dennodenní zkázy.
V žádném případě to není poezie bolestínská. Je bolavá, to ano. Je drtivá, občas k neučtení, občas se dotkne věcí v mozku dávno zasutých a člověku problikne v hlavě, že i tíhy minulého i budoucího jsou i na jeho bedrech. A všude, všude se rozlévá rybník Rudý sever.
Má odpověď Janu Spěváčkovi je poměrně strohá: „Jako by se Adamu Borzičovi v literatuře zjevilo zlé dvojče.“ To dvojče, které rodina drží v podkroví a nepouští ho na světlo, jak to známe z filmů. Je to temnota, která se schovává v lidském stínu, a proto se na ni často zapomíná. Je to temnota Danielových brýlí, skrze něž proměňuje svou poezii na post-punkovou show, při níž se hlava vytančí z bolesti, zpotí se, padne dehydratací: „A ono nás to roztrhá.“
Chce se mi bezohledně ušklíbnout, že takový Frankl by měl z Danielovy nové knihy jistě radost. Ale protože je logoterapie záležitostí povýtce soukromou, popřeji raději knize a jejímu autorovi, aby na čtenářstvo zapůsobila tak silně jako na mě. Nakonec k tomu není víc co říct.
A ono nás to roztrhá.
(Psáno k uvedení knihy v rámci festivalu Měsíc autorského čtení, 29. 7. 2023, Brno.)
Daniel Hradecký, Na cvičišti / Bojiště, 2023, Větrné mlýny
