„Nedalo se jim uniknout“. O zvonech jako disciplinačním nástroji či prostředku komunikace (i s vyššími sférami)
„Chválí Boha, hovoří k lidu, svolává duchovní, oplakává zemřelé, zahání mor, věnčí svátky a plaší svým hlasem ďábelské síly“. To je jen několik funkcí, které plnily středověké zvony. Co nám z nich zbylo dnes? Kdo všechno v minulosti využíval hlas zvonů a zvonků a jak se jejich funkce proměňovala?
Ochranný amulet a hlas Boží
„Není vinou zvonů, že se představitelé náboženských vyznání chopili jejich psychologického působení“. Těmito slovy se snažil ruský ministr kultury SSSR v letech 1974–1990 Jurij Serafimovič Melent'jev (1932–1997) omlouvat skutečnost, která pro něj nebyla úplně vítaná. Ať se mu to ale líbilo nebo ne, už v předkřesťanských dobách (spíše malé) zvony sloužily účelům dá se říci posvátným: jako zvonečky volně zavěšené nebo vetkané do slavnostního oděvu velekněze byly součástí většiny starověkých kultů, pohanských i těch židovských. Jak uvádí kniha Pražské zvony, lidé je nosili na krku jako prostředek odvracející neštěstí a zlo. V Egyptě byly bronzové zvony dány zesnulým dětem do hrobů, aby je ochránily na jejich cestě do posmrtného života. A podobnou roli odháněčů zlých duchů prý plnily i během pohřbů, například Alexandra Makedonského.
Vedle toho se ale zvonění u Řeků a Římanů využívalo i při řadě jiných příležitostí: zvonilo se na poplach, když se k městu přiblížil nepřítel, nebo na tržišti, když byly přivezeny ulovené ryby. Bývaly také umístěny na nárožích těsných ulic, aby si vozkové mohli dát navzájem signál, že se blíží.
Na tom, že se zvony rozšířily v křesťanské Evropě, měly zásadní zásluhu kláštery, z nichž se jejich hlas rozléhal do okolí, aby svolával věřící k bohoslužbám a připomínal čas modlitebních hodinek. Zvony tak byly reinterpretovány z amuletu, který ochraňoval před zlem, v hlas Boží, který hlásal poselství spásy.
Přitom si ale v očích mnoha lidí vedle této funkce ponechal i svoji ochrannou moc, protože se to nijak nevylučovalo. Jak shrnuje historik Tomáš Borovský: „Zvon zprostředkovával komunikaci mezi pozemským a nebeským světem, jeho zvuk rozháněl démony útočící na lidské duše, zprostředkovával ústřední okamžik křesťanského rituálu mše, povznášel k božským výšinám.“ Současně ale mohlo v představách nejen středověkých lidí zvonění zvonu rozhánět mraky, chránit před bouří, blesky a špatným počasím, kobylkami či morem. A dále mnozí věřili, že zvonění během pohřbu bránilo ďáblu v převzetí duše mrtvého. Zvony zároveň měly chránit pozůstalé před návratem (ne)mrtvých. Jak uvádí národopisná encyklopedie Lidová kultura, smrt signalizovaly zvláštní zvony, umíráčky: „Zvonění muselo být přísně rytmické, proto byli často úlohou zvoníka pověřováni muzikanti. Podle způsobu zvonění se poznalo, jestli zemřel člověk bohatý či chudý, žena či muž, panna, mládenec nebo dítě“.
Nejdůležitější komunikační nástroj i kořist v děla proměněná
Zvonění vyhrazené v počátcích nejdříve jen náboženským účelům ale své určení časem rozšiřovalo. Jak konstatuje Tomáš Borovský, zvony ve středověku „představovaly první a nejdůležitější komunikační nástroj“. Nejen že zprostředkovávaly komunikaci mezi mrtvými a živými, a zachovávaly tak jednotu městské společnosti, ale byly zároveň médiem vytváření a udržování kolektivní městské paměti: „Nositelem paměti byla u středověkých zvonů jejich jména, která upomínala na událost spojenou s pořízením zvonu, neboť zvonové nápisy nesou zpravidla vzpomínku na tvůrce“. A dodejme s nadsázkou, že roli hrály i v komunikaci se zvířaty: pastýři rozvěšovali na stádo dobytka různě laděné zvonce, aby měli v nepřehledném terénu lepší představu o tom, kde se stádo nachází.
Ukořistění městských zvonů naopak znamenalo velkou pohanu a vítězové je hrdě vystavovali jako největší symbol vojenského triumfu. Od 15. století vyrábějí slévači i děla, takže ve válečných obdobích byly zvony často právě v děla přetavovány. Jde tedy o dlouhou tradici: moravský zemský sněm se v roce 1526 v souvislosti s protitureckými opatřeními po bitvě u Moháče usnesl, aby „zvony zbytečné se od kosteluov braly a z těch děla lely“. I pak ale někteří nadále zdůrazňovali jejich duchovní poslání. Arcibiskup z Freiburgu Conrad Gröber (1872–1948) se podle Norberta Ohlera v pastýřském listu z roku 1942 takto loučil s odebíranými zvony: „Truchlíme po vás a vaši ztrátu oželíme jen s uklidňující myšlenkou, že i v jiné podobě budete sloužit Kristu králi, neboť budete použity k porážce bezbožného komunismu“. I když někdy, vzácněji nastávaly i případy, kdy byla naopak děla přetavována ve zvony: tak z dvaadvaceti francouzských děl z války v letech 1870-1871 byl odlit zvon pro kolínskou katedrálu.
Disciplinace
Americký hudební historik a kritik Ted Gioia v knize Hudba: Podvratné dějiny klade důraz na to, že „celých tisíc let zněly zvony po Evropě doslova všude, nedalo se jim uniknout“. Sám přitom preferuje revoluční potenciál hudby, v níž vidí „zdroj kreativity, destrukce a transformace“. Z tohoto hlediska zvony a jejich používání spíše kritizuje jako prostředek disciplinace: „Zvony prosazovaly přísnou disciplínu, probouzely ze spánku, volaly k práci nebo modlitbě, vyžadovaly poslušnost za všech okolností. Skutečně, v dlouhých dějinách hudebních zvuků sloužících k prosazení politické autority nemá žádný jiný nástroj tak významné postavení jako prosté zvony, dokonce ani buben nebo trubka“.
Ano, v lidovém prostředí dokonce zvonění přímo souviselo se strašením dětí. Jak stojí v národopisné encyklopedii Lidová kultura, nejdéle se udrželo vyzvánění večerní, klekání. Výraz klekání byl zprvu užíván pro každé denní zvonění: lidé při něm poklekli ke krátké modlitbě. Aby byly děti po večerním klekání doma, dospělí jim vyhrožovali příchodem klekánice či klekáníkem. K polednímu zvonění se pojily pověsti o polednici, jak známe i z Erbenovy balady: „Tu slyš: jedna – druhá – třetí – poledne zvon udeří; klika cvakla, dvéře letí – táta vchází do dveří.“ A komplementárně zase ve hře Zvony vykreslil Fráňa Šrámek nevšední obraz vesnice, z jejíhož kostela měly být zvony odvezeny a přetaveny na děla. Čímž u místních žen vznikne pocit, že dosavadní řád přestává platit a vše je dovoleno. To otevíralo prostor pro zobrazení eroticky bouřlivé noci…, než se ráno zjistí, že zpráva byla mylná.
Někde se ovšem zvonů z podobných důvodů možná zbavovali vědomě. Anglický archeolog Neil Stuppel Price uvádí, že v Hedeby, kde stávala významná vikinská osada, byl objeven zvon utopený v zálivu. Pohanští Vikingové nucení ke konverzi jej tam podle něj bezpochyby hodili záměrně: „Kdyby k tomu došlo omylem, byl by tak drahý předmět jistě vyloven“. I pro skandinávské vládce bylo křesťanství atraktivní, protože díky rozčlenění země na farnosti a diecéze umožňovalo efektivnější systém výběru daní i celkovou kontrolu obyvatel. Církevní život změnil strukturu jejich života, počínaje samotným rytmem dní: „Hlas zvonu dával znamení, které každý slyšel a stěží je mohl ignorovat, i když k němu lid často choval odpor“. Někdy bylo řešení smírnější: jak píše Ted Gioia, v Gentu v roce 1349 vyřešili konšelé stávku dělníků tím, že tkalce přestali nutit, aby se řídili podle zvonu, a umožnili jim samým určit si pracovní dobu.
V sekularizovaném světě
Zvony ale sehrávaly významnou roli ve válkách o pracovní dobu, ale i o víru. V bojích mezi křesťany a muslimy o kontrolu nad Iberským poloostrovem, uvádí Gioia, sloužily zvony jako mocný symbol náboženských rozdílů: „Kontrast mezi muezzinovým voláním a vyzváněním byl jakýmsi hudebním ztělesněním širšího konfliktu“. Křesťanské záznamy uvádějí, že zvony ze Santiaga de Compostela byly použity jako lampy ve velké mešitě v Córdobě. To bylo ještě o více než dvě stě let později považováno za velkou urážku a veřejné zostuzení, takže když Córdobu roku 1236 získali křesťané, zvony byly na příkaz Ferdinanda III. Kastilského převezeny zpět do Santiaga.
Předmětem podstatnějšího ideologického boje se však zvony po celé Evropě i celém dříve křesťanském světě stávaly od francouzské revoluce. Jak dokumentuje Alain Corbin v knize Venkovské zvony, křesťanské používání zvonů bylo náhle zákonem zakázáno, ovšem zvláště tradicionalističtí katoličtí vesničané se nehodlali vzdát například svého práva slavit zvoněním svátek svého milovaného světce. Někteří revoluční komisaři chtěli nejen odstraňovat zvony, ale i bourat zvonice. Zvony ale byly tolerovány, pokud ohlašovaly (nekřesťanské) „hraniční“ body dne, a revolucionáři se dokonce snažili zapojit je do svých vlastních rituálů. Jak uvádí historička Mona Ozoufová, „komisaři nehodnotili žádný republikánský ceremoniál jako svátek, pokud tu aspoň jednou nezazněl zvon“. Po pádu revoluce sice došlo k postupnému návratu k náboženskému používání zvonů, ale postupující sekularizace je začala z veřejného prostoru zase vytlačovat. Přibývalo kampaní proti hluku zvonů, a to zejména těch, které zaznívaly brzy ráno. Podobně jako se občané mobilizovali proti štěkání psů nebo proti kokrhání kohoutů, které narušuje ranní ticho. Fotograf Nadar vedl ve Francii takovou kampaň v roce 1883. A jak dokumentuje kulturní historik Hillel Schwartz, v Anglii vedlo například soudní řízení Crump vs. Lambert roku 1851 „k zákonnému omezení zvonění z kostelíka sousedícího s Crumpovým domem“. Zatímco doposud mohla církev snadno zařídit uzavření ulic, aby nedocházelo k možnému narušení sobotních mší povykujícími (a tedy údajně nemorálními) chodci, zvony svolávající věřící do kostela se v obecném povědomí postupně staly čímsi obtěžujícím. Newyorský lékař J. H. Girdner usilující v roce 1898 o zahájení kampaně proti hluku napsal, že „zvonění kostelních zvonů ve velkých městech je dnes, tedy v čase nesčetných hodin a hodinek, cosi prostě barbarského.“ V tom všem se podle Corbina odrážela touha po individuální svobodě osvobozené od tlaku komunity a povinného rytmu, touha po komfortu, jehož součástí měla být i nižší míra hluku. A v neposlední řadě šlo i o důsledek ztráty schopnosti rozumět tomu, co vyzvánění zvonu vlastně znamená.
Podstatnou ranou byly v Evropě také dvě světové války: chybějící zvony, které se podařilo nahradit během meziválečného období, pak zase často byly odebrány a zničeny během války druhé. Komunitní funkci zvonů převzaly obecní sirény, čas ve třídách dětem odměřuje školní zvonění, pro důležité okamžiky denní doby si každý sám nastavuje zvonění mobilu nebo budíku, nebezpečí ohlašuje vyzvánění alarmu, s ostatními na dálku komunikujeme poté, co nám zazvoní mobil. I proto má dnes slovo „zvonit“ výrazně rozšířený či posunutý význam, případně celou bohatou škálu. Takže zvláště občané žijící na okrajích měst se nemusí se zvukem (kostelního) zvonu vůbec setkávat. Jestliže katolíci tradičně zažívali v rámci velikonočního smutku mlčení zvonů jen od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty, mnozí dnes žijí v tomto stavu permanentně a nic jiného už ani neznají. Když se po roce 1989 objevily snahy zvony do kostelních věží vracet, objevily se občas protesty, že už na ně lidé nejsou zvyklí (ani zvědaví).
Kouzla pohádek a Vánoc
Jsou ale situace a okamžiky, kdy malé zvony v našich životech nadále promlouvají. Souvisejí hlavně s pohádkami – už Božena Němcová zaznamenala tu O bačovi a šarkanu končící slovy „Viděl na vrbě zvonec, a pohádce je konec“. Tuto zažitou konvenci převrátili tvůrci televizního seriálu Arabela, v němž byly do jisté míry tradiční pohádky stavěny na hlavu. Stejně tak role zvonečku: pohádky většinou jeho zazvoněním končí, Arabela jím začínala. Nález kouzelného zvonečku a jeho zazvonění znamenal propojení světa obyčejných lidí s říší pohádek.
A alespoň jednou za rok se zvonek rozezní ve většině domácností (nebo ve všech, kde žijí malé děti): o štědrovečerní noci. Už hlavní postava Babičky Boženy Němcové poučuje, že „Jezulátko sedí v nebi na světlém trůnu a posílá dárky hodným dětem po andělích, kteří je přinášejí na zlatých oblacích. Neslyšíte nic než zvonků hraní.” Andělé v současné verzi už nefigurují, takže zazvonění signalizuje příchod a odchod samotného Ježíška, jehož viditelným znakem mají být dárky. Mohlo to souviset s tím, co píše historička Valburga Vavřinová v knize Malá encyklopedie Vánoc, že se o štědrovečerní noci měly rozeznívat zvony propadlých kostelů, nebo se zvoněním při proměňování během mše? Nebo s tím, že (nejen) vánoční zvonečky jsou podle ní obecně „připomínkou věcí nadpřirozených“, a také nějak vždy byly? Ostatně podle etnologů byly Vánoce jedním z období, kdy byly hranice mezi přirozeným a nadpřirozeným světem tenčí, což byl podle Petra Janečka „přesně čas pro návrat a zjevování předků a duchů“, což ovšem mohlo mít i podobu strašidelnou či neblahou.
Každopádně zvony a zvonky už pro většinu lidí na Západě ztratily roli ochranného prostředku proti zlu a temným kouzlům. Ale zazvonění malého zvonku na Štědrý den večer má fungovat skoro jako šťastné kouzlo přinášející dárky, jako ve zmíněné Arabele má na okamžik propojit všední svět s nadpozemskou sférou: pro malé děti doslova, pro dospělé ve formě krásné iluze, kterou pro děti vytváří…
–––
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
