Podklady k teorii úzkosti
24. 1.
Čtu Teorii mladé dívky a snažím se nemyslet na sebe. Spektákl, vnějšek, společnost, říkej tomu, jak chceš, ale tyranie přicházející z venku a rozbíjející jakoukoliv iluzi o původní (autentické) interioritě (já) (podstatě) (původním pnutí) je příliš bytostná. Její přítomnost řeže skrz naskrz jakýmkoliv přesvědčením, které (si myslím, že) mám. Kletba kritické teorie v praxi – pochybování o všem, redukce čehokoliv vlastního na znak. Chci – nebo chci chtít? Self-help knihy jsou k ničemu, uvězněné v době identitárního modernismu.
22. 1.
Otvírám Instagram a sleduju, jak Arca prochází v přímém přenosu tranzicí. Umělecké dílo je taky pokynutí spektáklu, zásek do tkaniva sociálního kapitálu, podkopané už ve svém základu – není vlastně dost trapné litovat se, zatímco v Jemenu umírají lidé? Stud je integrální zkušeností západního člověka, obestavěného luxusem, který je vykoupený miliony mrtvol a utrpení. Jestli má umění skutečně moc transformovat, musí se dotknout právě těch nejbytostnějších fenomenologických dluhů. Zatímco my se tu bavíme, za dveřmi Meetfactory mrznou bezdomovci.
26. 12. (večer)
Západ je laboratoř úzkosti.
V poslední době zažívám silné pocity životní bezmyslnosti. Jako bych internalizoval houellebecqovský nihilismus, ale nemám dostatek energie na to ani na tom Tinderu najít rychlý sex. Anihilace radosti, která mě nutí v zploštělé lince (dřív to byla sinusoida) ptát se, co vůbec znamená štěstí.
Stěžování si na život má na Západě zvláštní nádech trapna. Tváří v tvář klimatické krizi, kterou naše osobní deprese nezajímají, nebo fakt, že tenhle text píšu na počítači z kobaltu, při jehož těžbě dost možná zemřelo pár dětí, se všechno jeví jako nepodstatná marnivost. Sebezahleděný egoismus, neuvědomující si luxus onoho pojmu „sebe-péče“. Porovnávání se je vždycky závod ke dnu, jenže v tomhle závodě jsme my stále nad vodou. Zatímco o apokalypse našeho světa se mluví, oni ji žijou – je to tísnivé vědomí, že když zažíváme úpadek Západu, je to ve skutečnosti privilegium.
Západ je laboratoř dějinného vývoje, politika postavená na vypůjčeném čase. Splácený dluh, se kterým modernistické osvícenství nepočítalo. Krysy chycené v kleci odkouzlující totality trhu proměňující nás na směnné hodnoty, imaginace utíkající z našeho náručí, zatímco sedíme doma před zářícími monitory a nakupujeme další a další virtuální dárečky v naší oblíbené online střílečce.
Ale není tenhle odstavec jen další sebe-fetišizující euronihilismus?
Západ je laboratoř člověka, který má ten luxus zoufat sám nad sebou. Představa, že mladí muži v místech okupovaných Boko Haram budou před spaním přemýšlet nad prázdnotou, která zůstává po uvědomění si esenciální lži, je směšná. Zatímco jim jde o život, panické ataky vysvětluje behaviorální psychologie jako špatně aktivovaný flight-or-fight reflex. Ironie, kterou odčiňuju každý druhý měsíc impulzivním darem Lékařům bez hranic.
9.8. (z metra)
Úzkost je nekontrolovatelnost; ztráta schopnosti jednat (v angličtině se používá agency, ale přeložit to nejde); v tom se podobá antidepresivům. Dvě (už dvě) bílé pilulky, které každé poledne beru, jsou jen náplast, nekonečně dilema o lodi s postupně vyměňovanými částmi – nahrazení jedné externality druhou. Možná proto jsem se zvýšením dávky na 40 mg tak váhal – dát další moc shluku uhlíků a kyslíků mi přišlo už za hranou domnělé autonomie, o kterou přicházíme, kdykoliv si vzpomeneme, jak jsme naposled jednali zkratkovitě – jaká samostatnost, když pod racionalitou (a neméně knihami o ní) leží jen impulsy, intuice, naučené vzorce chování s objednaným pumpkin latte z reklamy. Na Aliexpressu jsem si to vaporwave tričko taky objednal — náš věk je věk závrati z boje proti konformismu naučenému z Tumblrových příspěvku. Jasně, že následný instagramový post otaguju a budu doufat v příval endorfinu, i když do textu tisíckrát napíšu, že mi na něm nezáleží. Před spaním si přečtu Srecka Horvatha.
V radikalitu lásky je težké věřit – vždyť jsme se potkali na Tinderu. Tvoje profilovka vyzařovala znalost kulturního kódu, kterému jsem se naučil rozumět.
Náš věk je věk neustálého vyjednávání s mytologií. Místo moře ale máme sociální síť a stories náctiletých influencerů.
30.7. (čtu Houellebecqův Serotonin)
Konec chtíče je konec dějin. Roman mi píše, že usíná, s první dávkou trazodonu v těle. Já už ani nevím, jestli jsem si dneska léky vzal. Fáze vztahu s antidepresivy se podivně podobají smutku – akorát že odmítání přichází první. Nebudu přece brát léky – aha, tak asi se to děje – historie se plní články z Redditu a blogů lidí stižených vedlejšími účinky – nijak vzrušeně odzátkovaná lahvička, naučený pohyb, kterým dělím tabletku na půl.
Antidepresiva jsou šamanismus, který vyjevuje nepoznatelnost našeho těla. Když po sexu s Antonií přemýšlím, jestli orgasmus nestojí za vysazení, je to paradoxní volba (o které už jsem ale psal) – zatímco bereme léky, abychom ve světě privatizovaných bolestí fungovali, 30 – 70 % uživatelů SSRI zakouší vedlejší sexuální účinky. Evropa vymírá, protože naše penisy už se nezvednou, vyčerpané vychytáváním serotoninu z míst, kde ho žerou dohody o provedení práce.
