Až skončí práce: Krysí závod ve výchově
Autorská i partnerská dvojice Nick Srnicek a Helen Hester v knize Až skončí práce: Dějiny domácnosti a boje za volný čas zkoumá, jak se neplacená, ale i námezdní práce otiskují do našeho volného času. Se souhlasem nakladatelství Alarm přinášíme úryvek ze třetí kapitoly českého překladu, který nedávno vyšel.
Knihu přeložila Tereza Stejskalová. V ukázce vynecháváme poznámky pod čarou.
V oblasti péče o děti se odehrály dvě zásadní změny. Ženy dnes zaprvé pracují mimo domov podstatně častěji než před sedmdesáti lety (k tomuto bodu se podrobněji vrátíme v další kapitole). To omezuje jejich čas pro poskytování neplacené péče. Druhou významnou proměnou je rozsáhlé rozšíření státní podpory péče o děti v posledních několika desetiletích. Ve všech vyspělých kapitalistických zemích dochází k rostoucí podpoře péče o děti, ať už prostřednictvím peněžních příspěvků či daňových úlev, podpory rodičovské dovolené nebo veřejného poskytování služeb. To je pozoruhodný vývoj: v době, kdy je sociální stát pod intenzivním tlakem snah o konsolidaci výdajů, se „výdaje na rodinnou politiku navyšují [rozšiřují] více než v jiných oblastech sociální politiky“. Ve skutečnosti „k jedinému rozšíření sociálního státu od roku 1990 došlo v oblasti aktivace a politiky slaďování práce a rodiny“.
Účinek těchto rostoucích investic lze pozorovat na počtu přihlášených dětí k službám poskytujícím péči. Od roku 2016 je v zemích OECD 33 % malých dětí (ve věku od nuly do dvou let) v institucionální péči, a to v průměru na třicet hodin týdně, přičemž podíl dětí, kterých se to týká, ve většině zemí roste. I co se týče starších dětí se využívání institucionální péče o děti výrazně zvyšuje a v posledních letech dále roste. Mezi lety 1998 a 2007 se počet dětí zvýšil z 30 na 50 procent. Ve školkách a školních družinách tráví děti více času než kdykoli předtím. V současné době ve většině zemí OECD navštěvuje předškolní zařízení nebo jinou formu péče a vzdělávání v raném dětství procent čtyřletých dětí. Tento trend shrnují ilustrace 3.1 a 3.2, přičemž se zaměřují na děti, kterým je poskytována péče třicet a více hodin týdně. (Jinými slovy se jedná o děti, kterým se dostává takové úrovně institucionalizované péče, jež umožňuje oběma rodičům pracovat na plný úvazek.) Přestože přechod k režimu sociální reprodukce, který podporuje péči o děti a umožňuje placenou práci, stále zůstává „nedokončenou revolucí“, v rámci zemí OECD existuje výrazný trend k podobnému přístupu k podpoře péče o děti. Tuto konvergenci vidíme například v takzvaných barcelonských cílech, na kterých se shodly hlavy států EU v roce 2002 a jež měly zajistit péči o děti alespoň 33 procentům dětí do tří let a alespoň 90 procentům dětí ve věku od tří let do nástupu povinné školní docházky.
Dopad těchto dvou změn na to, kolik času rodiče věnují péči o děti, se zdá být zřejmý: vzhledem k tomu, že rodiče více pracují a vlády poskytují více péče o děti, musí rodiče nutně trávit se svými dětmi méně času. A přesto se navzdory všem očekáváním zdá, že počet hodin strávených s dětmi roste. Například americké matky tráví péčí o děti přibližně stejně času jako ve dvacátých letech 20. století. Povaha tohoto času se navíc změnila, více času je věnováno interaktivním aktivitám, často soustředěným do víkendů, a méně času je věnováno pasivní péči o děti. Přesto trend zůstává zachován. Zdá se, že ženy zkracují čas strávený domácími pracemi a muži zkracují placený pracovní čas a svůj volný čas, aby mohli trávit více času s dětmi. Jak je to možné?
Malí cizinci
V posledních desetiletích jsme zřejmě svědky proměny domácího ideálu. Jestliže kdysi byly ženy oslavovány především jako ženy v domácnosti a jestliže jejich úsilí směřovalo k udržování rodiny i domácnosti, nyní se soustředíme spíše na mateřství a investování času a úsilí do dětí. Odráží to dlouhý proces historických změn ve vztahu mezi rodiči (zejména matkami) a jejich potomky. Současný pohled na péči o děti se od historického chápání práce spojené s výchovou dětí výrazně liší. Jak poznamenává Juliet Schor, dokonce i sama myšlenka „hlubokého biologického pouta“ mezi matkami a dětmi vznikla v relativně nedávné době. Před několika sty lety bylo zcela běžné, že se novorozené dítě označovalo jako „to“ nebo „ten malý cizinec“. Péče o děti nebyla něčím, čemu by se rodiče mohli zcela věnovat, ale spíše něčím, co se dělá zároveň s jinými činnostmi. V bohatých rodinách bylo krmení dětí často svěřováno kojným a rodiče se na přímé péči o miminka téměř nepodíleli. Ve všech rodinách byly děti často zavinovány tak, aby mohly být ponechány dlouhou dobu o samotě. V chudších domácnostech, když děti dosáhly přiměřeného věku, bylo pravděpodobné, že se stanou služebnými či služebníky nebo učedníky, často v cizích domech. Kvůli nedostatku antikoncepce nebo spolehlivé potratové péče bylo velmi snadné mít děti, zatímco kvůli nedostatku adekvátní výživy nebo finančních zdrojů bylo velmi obtížné děti živit. V konečném důsledku bylo poměrně běžné, že rodiny, které se o děti nedokázaly postarat, je jednoduše opouštěly.
To se velmi změnilo v 19. století, když „začala ideologii výchovy dětí dominovat idealizace mateřské lásky, pozorná péče o potřeby dětí a uznání jedinečného potenciálu každého jedince“. S těmito novými myšlenkami se zrodily i nové instituce (školy, dětské nemocnice, sirotčince atd.), protože funkce výchovy dětí (především vzdělávání, zdravotní péče a výuka náboženství) se postupně přesouvaly z rodiny na občanskou společnost a stát. To sice znamenalo přesunutí části práce mimo domov, ale zároveň se prostřednictvím těchto institucí přenášely na dělnické rodiny (zejména matky) standardy péče o děti a výchovy, které byly velmi pracné, a to často skrze sociální vyloučení těch, kteří je nenaplňovali. K této zvýšené pozornosti věnované dětem přispělo snížení rutinní domácí práce, jež umožnily nové domácí technologie. Ve 20. století se práce vykonávaná v mateřství začala blížit tomu, co známe dnes: kojení, nácvik chození na toaletu, návštěvy lékařů, časté vážení dětí, abychom se ujistili, že jsou zdravé, účast na třídních schůzkách, plánování aktivit, starosti s infekcemi a výživou atd. Identita žen byla stále více spjata s heteronormativními a futuristickými reprodukčními očekáváními týkajícími se jejich schopnosti plnit společenské normy mateřství. Ostatně moderní dětství – kdy děti tráví čas převážně vzděláváním a osobním růstem, nikoli prací – je pojem z nedávné doby, který se upevnil až po druhé světové válce. Dokonce i termín „rodičovství“ se začal hojně používat až v sedmdesátých letech 20. století. Tím samozřejmě nechceme vyzdvihovat rodičovství ze 17. století jako ztracený ideál, ale spíše ukázat, jak se výchovné normy proměnily a vzniklo tak více práce.
Zvyšování lidského kapitálu
Od osmdesátých let minulého století se v mnoha zemích rozšířil fenomén, který bychom mohli pojmenovat „intenzivním rodičovstvím“. Jestliže úklid a vaření přestaly být tak důležité a snížila se očekávání, která se na ně vztahují, v případě péče o děti je tomu naopak. Zatímco „v padesátých letech musely ženy umět rozlišovat mezi čisticími prostředky na trouby, voskem na podlahy a speciálními spreji na dřevo, dnes musí umět rozlišovat mezi hračkami, které zlepšují schopnosti řešit problémy, a hračkami, které podporují imaginativní hru“. Čas strávený interakcí s dětmi může být nejpříjemnější stránkou rodičovství, ale v rámci intenzivního rodičovství dochází k omezující instrumentalizaci těchto činností.
Děti jsou od nejútlejšího věku objektem intenzivního zájmu. Rodiče jsou nuceni dbát na to, aby jejich potomci měli k dispozici ty správné podněty (dokonce i v děloze!), aby přijímali správnou (bio, domácí) stravu a aby se jim dostávalo rodičovské pozornosti a výchovy, které jsou nezbytné k tomu, aby z nich vyrostli dobře vychovaní a výkonní mladí lidé. S přibývajícím věkem je údajně nezbytných úkolů čím dál víc, protože děti (zejména ty bohatší) mají svůj rozvrh nabitý povinnostmi: fotbalové zápasy, hodiny klavíru, baletu, výuka programování, čínštiny a další. Práce na sociální reprodukci je o dost více, protože rodiče tráví čas rešerší těch nejlepších aktivit, na které by mohli své potomky přihlásit, koordinují více rozvrhů, převážejí děti z jednoho místa na druhé a často se učí spolu se svými dětmi, aby mohli podporovat jejich rozvoj. I když tito potomci pokračují na univerzitě, stále více rodičů zůstává silně zapojeno do jejich života – do té míry, že některé univerzity hlásí, že se musí požadavkům intenzivního rodičovství přizpůsobit. To je důvod proč, navzdory poklesu porodnosti a rozšíření placené práce, věnují rodiče svým dětem více času než kdykoli předtím – zejména času, který věnují interaktivním či jinak děti rozvíjejícím aktivitám.
Proč se to děje? Lze to, stručně řečeno, považovat za zcela racionální reakci na měnící se materiální podmínky: rostoucí nerovnost, posun k ekonomikám zaměřeným na „lidský kapitál“ a větší konkurenci charakteristickou pro současný kapitalismus. Rodiče, znepokojení klesajícím počtem „dobrých pracovních míst“, usilují o to, aby se jejich děti dostaly do nejlepších škol a měly v dnešním světě šanci uspět. Jestliže v poválečném období šlo při výchově dětí o vytváření citových vazeb mezi matkou a dítětem, dnes je výchova pojímána jako otázka rozvíjení lidského kapitálu. V podstatě jde o soustavnou přípravu a trénink v konkurenci s ostatními dětmi, což někteří nazývají „krysím závodem ve výchově“.
Vzhledem k tomu, jakou roli zde hraje konkurence, není divu, že v zemích s vyšší mírou nerovnosti se intenzivní styly výchovy uplatňují mnohem častěji. Ve hře jsou však také obavy o třídní postavení. Aby se mohly setkávat s dětmi z jiných „dobrých rodin“, musí být děti za takové považovány, a tak každý vysílá takové signály, aby to bylo jasné. Jak poznamenává jeden z výzkumníků, na jídle, které rodič ze střední třídy nabízí dětem během hry, není nutně důležitá jeho výživová hodnota, ale to, zda je či není bio.
Intenzivní rodičovství je tedy důležitým prostředkem třídní reprodukce. Bohatší rodiny „investují“ do svých dětí více ve snaze reprodukovat své třídní postavení napříč generacemi. Vzhledem k tomu, že výdaje na děti rostou s příjmem rodiny, mají bohatší rodiny tendenci utrácet více a tyto nerovnosti se odrážejí ve vývoji dětí. Výzkumy ukazují, že rodiny všech vrstev zvyšují podíl příjmů, které vynakládají na péči o děti a jejich výchovu (na rozdíl od hraček a oblečení), a nerovnováha mezi bohatými a chudými rodinami se tak jen prohlubuje. Zatímco kdysi vydávaly bohaté rodiny na lepší vzdělání svých dětí čtyřikrát více peněz než rodiny chudé, dnes se tato částka blíží sedminásobku. Podobné zákonitosti platí i pro množství času, které rodiny svým dětem věnují: s tím, jak stoupají po třídním žebříčku, mají rodiče tendenci věnovat svým dětem více času. Stejně tak je přehnané plánování mimoškolních aktivit neduhem převážně relativně bohatých domácností. Ačkoli rodiče z různých sociálních vrstev tráví více času péčí o děti, nejvíce času jim věnují ti, kteří se nacházejí na vrcholu třídní struktury. Stejně tak jsou to převážně rodiny ze střední třídy, které vůbec mohou vynakládat takové úsilí a pracovat na podpoře a usměrňování vývoje svých dětí. Překážky, které tomu brání – například nedostatek peněz, nedostatek času nebo dítě s vývojovými vadami a mimořádnými potřebami –, nevedou k tomu, že by takto intenzivní péči po těchto rodičích nikdo nevyžadoval, naopak se jim klade za vinu, že ji nemohou vykonávat.
Intenzivní typ rodičovství se odráží – a posiluje – i v právní formě. Společnost, která se ve velkém vyhýbá riziku, nutí instituce k přijímání pravidel a předpisů, které zakazují nejrůznější činnosti považované za příliš nebezpečné. Školy v mnoha zemích například posilují určité představy o výchově tím, že přijímají zásady „nulové tolerance“ vůči jakémukoli typu vyrušování, přičemž rodiče mohou být pozváni na „kobereček“, pokud jejich dítě tato pravidla poruší. V Americe zákony o opatrovnictví podobně vnucují intenzivní výchovu jako společenskou normu. Ti rodiče, kteří tráví s dětmi nejvíce času, mají větší šanci získat je do péče a čas strávený s dětmi také s větší pravděpodobností sníží případné platby výživného. U černošských a chudých žen je mnohem pravděpodobnější, že pokusy vyhnout se intenzivní výchově a poskytnout svým dětem větší nezávislost vedou jejich okolí a úřady ke zpochybňování adekvátnosti jejich výchovy. V důsledku toho mají některé matky „mnohem větší svobodu nechat své děti samostatně se pohybovat bez obav, že jim budou odebrány – ne proto, že by se o ně více staraly, ale proto, že zejména díky své rase a třídě nejsou tak pod kontrolou [úřadů na ochranu dětí]“ (pozn. v Utahu museli přijmout zákon vysvětlující, že volný pohyb dětí není trestným činem). Těmito mechanismy získávají společenská očekávání ohledně současného rodičovství obrovskou váhu, jejich nenaplnění pak může vést až k trestnímu řízení. Zatímco jiná očekávání kolem sociální reprodukce se od poválečného vrcholu poněkud uvolnila, nároky na péči o děti naopak vystřelily neúprosně vzhůru.
