Pracující dívka
Už pojem „pornografie“ původně znamenal „psaní o prostituci“ a tento žánr má bohatou tradici i v českých překladech: od antologie Listy hetér z Antické knihovny přes Portrét pěkné Andalusanky Francisca Delicada, Rozpravy o mravech hříšných kurtizán Pietra Aretina, Největší rozkošnici Ihara Saisaku či Fanny Hill Johna Clelanda přes kanonická díla typu Dáma s kaméliemi Alexandra Dumase mladšího až třeba po Posvátnou prostitutku jungiánky Nandy Qualls-Corbettové. V posledních dekádách pak není nouze ani o historiografické publikace typu Chytila patrola ...aneb prostituce za Rakouska i republiky Mileny Lenderové nebo Děvky, šlapky, hampejznice Kate Listerové.
Je to tradice, kterou známe hlavně z perspektivy mužů píšících o ženách – ať už je glorifikují jako emancipované bohyně, odhalují jejich přízemní cynizmus nebo je chtějí jakožto „padlé ženy“ zachraňovat. A i v těch ostatních případech je vzácné, že by některou knihu napsal přímo někdo se zkušeností se sexuální prací, jak se to děje v případě novinky Pracující dívka Sophie Giovannitti z New Yorku s podtitulem „O prodeji umění a prodeji sexu“ (napadla mě ještě leda Vědomá prostitutka Veronicy Monet). Tohoto nepoměru si ostatně všímá i autorka doslovu Markéta Garai s ohledem na současné umění, kde podle ní stále existují dva „zastaralé přístupy a tendence“, které buď degradují sexuálně pracující na heteronormativní fetišizované objekty, nekriticky odvozené od stereotypních mainstreamových představ, čímž mohou posilovat mytologii „rape culture“, nebo se naopak uchylují k lacinému aktivizmu, který má změnit podmínky sexuálně pracujících k lepšímu, ale bez dostatečných znalostí či dialogu s nimi; pro vlastní pocit uspokojení z „páchání dobra“.
Kniha Pracující dívka, kterou nakladatelství Tranzit rámuje v anotaci jako „zásadní dílo současné feministické teorie umění“ a jejíž překladatelská dvojice Ondřej Trhoň a Toby Wehle se rozhodla užívat nebinární pojem „prostitutstvo“, se musí vypořádat také s odlišnými feministickými přístupy, pro něž je sexuální práce synonymem vykořisťování a v ideálním světě by neměla existovat.
Jde Sophii Giovannitti na rozdíl od nich, po vzoru takové Melissy Giry Grant, naopak o dekriminalizaci sexuální práce a nastavení důstojných podmínek v rámci kapitalistického systému? Ne tak úplně, její kniha přináší v první řadě další pozoruhodnou autoteorii z tranzitní edice Navigace (po titulech jako I Love Dick Chris Kraus nebo Návrat do Remeše Didiera Eribona), experiment na pomezí studia a osobních zkušeností, nejednoznačně tematizující vztah umění, práce a sexuality, pro který je příznačné závěrečné vyznání autorky, že nechce žít jen takový život, jaký ji jiní naučili myslet si, že žije, ale chce žít život, který má před očima.
Spolknutá a zároveň nestrávená
„Účast na pozdním kapitalismu nepřeju nikomu. Jde o děsivý stav věcí. Ale pokud se ho účastnit musím – a já musím, protože jsem člověk, který potřebuje vydělávat na živobytí –, zajímavější než to odmítnout mi vždycky připadalo hledat různé podoby podvodů či subverzí a zároveň se celou svou bytostí zákeřným požadavkům kapitálu nabízet. Přesně tohle mě částečně přivedlo k sexuální práci. Přesně tohle mě částečně vedlo k tomu, abych o ní psala.“
Z téhle citace je kromě autorčiny motivace dobře patrný i širší levicový posun, kdy se „boj proti kapitalizmu“ už neodehrává z hlediska opoziční, anti-systémové pozice, ale zdánlivě přijímá pravidla hry, aby je podvracel zevnitř – s neustálými pochybnostmi, nakolik sám sebe zrazuje. Nelze být zkrátka mimo kapitalizmus; Sophie Giovannitti se smiřuje s fantazií, že chce být lidmi spolknutá a zároveň nestrávená, a ohledává možnosti, jak se věnovat umění a sexu zároveň, a přitom to společensky ustát, zachovat si jisté privilegované, svobodné postavení, což vůbec není samozřejmost.
Vědomí její pozice se projevuje i ve volbě stylu. Giovannitti reflektuje boom konfesijních esejí v době svých literárních začátků, včetně fetišizace menšinových svědectví či osobních traumat, a záměrně odmítá psát pouhý memoár – i když nám podává i velmi plastický vhled do jednotlivých interakcí s klientstvem a uměleckým pracovnictvem, včetně rizik s tím spojených od šovinizmu, různých manipulací kolem peněz a hrozeb zneužití až po psychickou disociaci. Odmítá ale naplnit tvrzení queer teoretičky Yasmin Nair, že „ideálním neoliberálním subjektem je subjekt traumatický“, a zůstat tak v pasti vlastní autenticity na úkor pokusů o širší analytické postřehy či projevů solidarity se zranitelnějšími skupinami lidí, pro něž hrozba sociálně stigmatizované činnosti hraničí s hrozbou vykořisťování, policejní šikany, ne-li až deportace (například v New Yorku sice přestalo být sexuální pracovnictvo roku 2021 trestně stíhané a břemeno ilegality se přesouvá na klientelu, nicméně současná politická situace v USA věští spíše zhoršení stávajících záruk).
Ani titul „Pracující dívka“ není vysloveně manifestační. Přijde mi, že se v něm ukrývá ironie. Giovannitti se dobrovolně komodifikuje v těch nejintimnějších oblastech, ale ve výsledku odmítá ideu práce a vydělává, aby nemusela pracovat. Jestliže v počátku knihy zastává postoj, že „pracuje v továrně na afekty“ a plíživá kapitalizace proniká všechny sféry života, ke konci přece jen rozvíjí myšlenku života jako protikladu práce, tedy že může existovat určité „naše“, ve smyslu potenciality jiné budoucnosti. V souvislosti s označením „dívka“ se pak opakovaně odkazuje na známou esej Tiquun – podklady pro teorii Dívky, podle níž je Dívka spíše tržním fantazmatem než konkrétní bytostí. A namísto legalizace sexuální práce se kloní k manifestu „Beneath Everything“ kolektivu Clandestine Whores Networks, který razí vizi určité komunitní, revoltující kriminality. O co jí totiž jde a co jí vede také k množství kritických úvah o prolínání umění a sexu, není pouze moment uznání. Je to moment, jak v těchto nahnutých, neúprosných dobách neztratit fantazii.
„Viděla jsem online jeden obrázek, kresbu fantastického hermafroditního děvčátka, které mělo vlasy v culících s červenými stuhami. Z hlavy se mu klene podivné paroží nebo snad ďáblovy rohy, je nahé a drží obrovskou oranžovou květinu. U pusy má komiksovou bublinu, v níž je zřejmě tužkou napsáno: ‚Jejdamánku, to jste, děti, nikdy neviděly takhle velkou květinu?‘ Do té kresby jsem se zamilovala. […]
Nechápu, jak někdo může usilovat o život bez naděje, že najde i nový svět. Nechápu, jak s tím může být někdo spokojený. Ještě toho lze tolik cítit, ještě toho lze tolik získat.“
Osobní dovětek
Vyrůstal jsem v předsudcích z 19. století, že to skutečně důležité (umění, láska, spiritualita…) se děje mimo společenské instituce. Otec mi podobné představy vštěpoval na základě vzpomínek na totalitní režim: nechoď na uměleckou školu, živ se sociální prací a tvorbu měj jako koníček; případný úspěch korumpuje, zůstaň srdcem v undergroundu. Když jsem někdy v devatenácti letech obdržel za šest minut slam poetry vyšší částku než otcův měsíční plat, poprvé jsem zakusil, jak příjemné je být ohodnocen za vlastní tvorbu. A ve starých knihách jsem si začal všímat i dříve přehlížených pasáží, například Baudelairova verše: „Bytostí nejvíce zprostituovanou je Bůh.“
Zlomová pak byla četba Balzacových románů Ztracené iluze a Lesk a bída kurtizán. Zatímco ještě jeho Serafita by nás překvapila androgynně-esoterickým závojem, ve svých nejznámějších dílech jako by Balzac zamáčkl své slzy a vytvořil až děsivě dokonalé podobenství moderní společnosti, v níž se dobré duše stávají umělci či kurtizánami a předčasně umírají. Při četbě Giovannitti jsem si tak nemohl nevzpomenout na Vautrina, intrikáře na pomezí elitního a podsvětního světa – newyorská autorka jako by podobně, jako když on ovládá mladého básníka Luciena, performovala svou Dívku.
Když jsem opustil malé město a vstupoval do pražských literárních kruhů, když jsem poznával bohémské komunity, redakce kulturní časopisů a usiloval o vydání debutu, bylo to na chlup stejné jako v Balzacových románech. S tím rozdílem, že jsem byl přesvědčen, že ve skutečnosti to nemusí dopadnout tak špatně. Nebe mi seslalo rovněž jistého Vautrina – muže, který mě miloval. A dětské křesťanství mi nahradila queer erotická mytologie.
Určitá frustrace z psaní mě vedla k zájmu o tělo, a tedy k divadlu a tanci. Několik let jsem se zabýval prostitučním charakterem herectví jako svým osobním ideálem. A s Annou Luňákovou jsme rozpracovávalx erotické performativní formy – které by spíše než nová díla vytvářely nové vztahy. Zároveň jsem se pořád živil hlavně sociální prací: byl jsem placen za spánek v chráněných bytech, za vymýšlení kulturních programů nebo za omývaní různorodých těl. Ale kdykoliv vstoupily do hry klientské city vůči mně, (logicky) následovala institucionální represe.
Když jsem pak jednou uspořádal setkání pro klientelu s duševním znevýhodněním na téma navazování vztahů, byl jsem zaskočen, kolik lidí i ve věku 50+ nemělo v životě žádný milostný vztah, ba ani sexuální zkušenost s jiným tělem. Jak vzdálené jim musejí být tradiční pro-rodinné politiky? Jak frustrující pro ně asi jsou popkulturní milostné příběhy a jak tuhle svou nechtěnou samotu kompenzují?
A jaké já měl představy o mužské sexuální práci, ve které jsem začínal tušit něco velmi smysluplného? Když odhlédnu od hrstky svých klientů ze sociálních služeb, kteří si přivydělávali prostitucí z nouze, první by mi vyvstal robotický Gigolo Joe ze Spielbergovy A.I. Umělé inteligence, kriminální partičky z hlaváku z devadesátkové Mandragory, ba asi nejbližší by mi byl hrdina Pasoliniho Teorémy, který navštíví zbohatlou milánskou rodinku, obšťastní všechny přítomné od služky po otce a zas se vytratí.
Jak ale soudí Giovannitti, skutečný život kolem nás je nakonec trochu jiný, než co si o něm myslíme na základě toho, co jsme už četli nebo viděli jinde. Naopak tyto představy nás mnohdy depersonalizují, zamezují nám vidět to, co bude možná jenom „naše“. Co bude vypadat jinak než dosavadní umělecká díla. Tak jsem se loni přihlásil do kurzu sexuální asistence a dnes mám první schůzku.
Ještě toho lze tolik cítit, ještě toho lze tolik získat.
Giovannitti, Sophia: Pracující dívka, Praha: Tranzit, 2024. Překlad Ondřej Trhoň, Toby Wehle.
