Smutná hudba, věc veřejná

Ondřej Trhoň
23. 10. 2020

Všechny kočky jsou šedé jako naučná stezka po depresích a úzkostech společnosti skrze pop

Co mají společného Kanye West, Joni Mitchell, Joy Division a Billie Eilish? Jejich písně představují milníky, které proměnily, jaké (negativní) emoce jde do populární hudby přinášet. V sedmi kapitolách knihy Všechny kočky jsou šedé nejen jejich tvorbu rozebírají kulturní novináři Karel Veselý a Miloš Hroch. Titul pojmenovaný po písni britských The Cure vyšel v nakladatelství Paseka. V tradici ostrovního psaní o popkultuře vykládá pop z vrcholků hitparád jako návod pro čtení společenských neuróz.

 

Mezi kytarou, zlomeným srdcem a vyhazovem z práce

V úvodní kapitole se potkává Margaret Thatcherová, finanční krize z roku 2008, ale taky Help! od The Beatles. Následují bloky věnované dílčím projevům úzkostí - post-punku, grungi, xanaxovému hip hopu nebo ženské perspektivě. Metodou, jež (přiznaně) vychází z přístupu publicistů jako Mark Fisher nebo Simon Reynolds, Karel Veselý a Miloš Hroch spojují politické s osobním a hudebním. Kromě proměny maskulinních emocí nebo fenoménu zpovědnického písničkářství se tady řeší neoliberalismus, třídní rozdíly a podvratná role popkultury. 

Kdo práci Veselého a Hrocha sleduje, metoda ho nepřekvapí. Rozprostřená na tři stovky stran ale dokáže odhalovat mnohem víc a autorům umožňuje vystavět alternativní dějiny popu a rocku, kde se mezi akordy a beaty objevují jinak nevyjádřitelné obavy a strach. Hudba je v jejich podání médium, které umí zachytit to, co teprve přichází a třeba ani ještě nejde pojmenovat. 

Nikdy přitom nejde o jednosměrný proces. Stejnou měrou jako Lady Gaga v Just Dance hlásala kapitalistický étos "když nemůžeš, přidej", dokázali Linkin Park dát hlas generaci opuštěné společenským vývojem. V kontextu bohatých dějin intelektuálů stěžujících si na popkulturu (tradice, která v politickém psaní o kultuře je už od Frankfurtské školy) je to osvěžující.

Vidět sebe v odrazu z cédéčka

Aby toho nebylo málo, mají Kočky ještě jednu rovinu. Typicky na začátku kapitol se objevují vzpomínky autorů (psané ale v jednotném čísle) na vlastní zážitky. Nikdy nejdou do skandálních detailů, ale pomáhají zpoza oken budapešťského bytu nebo ztracené práce po krachu Lehman Brothers v roce 2008 pochopit, odkud Hroch s Veselým vychází a proč je pro ně hudba taky pomocná ruka, kterou kapely (aspoň z počátku) nevědomky podávají všem, kteří se ve svém trápení cítí sami.
 
Duševní zdraví je paradoxní. Na jedné straně jsou projevy duševních obtíží vysoce individuální, na druhé vždycky poplatné společensko-ekonomickému nastavení. Všechny kočky jsou šedé umně kličkuje mezi oběma póly. Klidně by mi nevadilo, kdyby se autorské duo o vlastních strastech rozepsalo ještě víc. 

Při redakci knihy se ale úplně nepodařilo ukočírovat odlišné autorské styly. Nijak to nevadí, ale za zmínku stojí především poslední kapitola věnující se klimatické krizi, která vedle velkých hvězd najednou staví český undergroundový projekt Talk=Trouble. Jako naléhavá tečka za tíživou knihou je tato kapitola osvěžující a důležitá (už proto, že v ní zazní české nahrávky zpracovávající naši aktuální realitu), přesto zůstává malé přání, že by bylo líp, kdyby se něco z jejího stylu propsalo i do předchozích stránek. Ty až na autobiografické vložky nevybočují ze standardu, na který jsme hlavně u Veselého zvyklí. Lehce odosobněný, mile vykladačský styl ale občas naráží na svoje limity - třeba když se namátkou opakují formulace v rámci dvou po sobě jdoucích odstavců. Na druhou stranu není pro čtení Koček  potřeba znát žádné zvláštní termíny ani rozumět kritické teorii. A to se počítá mnohem víc.

Proč zpívat o tajících ledovcích?

Některé z prvních reakcí knize vyčítají, že nezpracovává tu či onu kapelu. Jenže Hroch s Veselým nepsali encyklopedii a i když k tomu anotace může svádět, tak ani historickou analýzu. Všechny kočky jsou šedé je mnohem víc knižní esej, autorský pokus udělat řez dějinami popu tak, aby ukázal společenskou deprivaci serotoninu. 

Taková metoda po sobě nutně zanechá bílá místa a omezení knihy na vrcholky hitparád zase pod čarou nechá spoustu nezávislé nebo menšinové úzkosti. Rozpracovat by určitě šly písně o queer trápeních a kapitolu o ženské perspektivě doplnit o temné techno Kelly Lee Owens nebo indie rock Mariky Hackman. Každý máme své oblíbené interprety a interpretky. 

Rozhodnutí věnovat se Kanyemu Westovi, Nirvaně, Adele, Billie Eilish nebo 1975 je nakonec na Všechny kočky jsou šedé skoro to nejcennější. Kulturní kritika se ráda cyklí v elitářství, které je ať už tematicky nebo jazykově nepřístupné širší veřejnosti. Pokud jde ale úzkost z ekologické katastrofy nebo tlaky odcizeného kapitalismu, jsme v tom všichni. 

Všechny kočky jsou šedé jsou osvěžující čtení pro intelektuály z vinohradských kaváren i teenagery z  maloměstských domků. V době bortící se společenské solidarity to není málo. Protože o tom vlastně Veselý a Hroch píšou - hudba spojuje. Lakmusový papírek vyjevující neurózy dneška ale musíme číst společně. 

---

Ondřej Trhoň (*1993) je šéfredaktor blogu Revue Prostor, kulturní publicista. Pomáhá vyvíjet videohry v Charles Games a vydává nezávislý časopis Dýpt. Občas píše.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít