Post-hédonismus namísto konce nedostatku

Prokop Hapala

Humanisté často kritizují modernitu za její zničující vliv na společnost, lidskou psychiku a přírodní prostředí. Viní ji například za odcizení individuí a za kolaps environmentu. Perspektiva takových úvah se odvíjí od ústředního přesvědčení o neměnné lidské přirozenosti, s níž je třeba proměnlivý vnější svět uvést v soulad. Co když je ale tím, co se musí změnit, naopak lidská přirozenost? Transhumanismus je jedním z mála směrů, který o takové změně seriózně uvažuje, byť jeho mainstreamově populární podoba zůstává dodnes povrchní, konzervativní a „příliš lidská“.

© Hoai Le Thi

Pro většinu kritiků je transhumanismus projevem namyšlenosti moderního člověka. Vylepšování lidí bývá odsuzováno jako nezodpovědné „hraní si na boha“, jako opovážlivé překračování mantinelů, které člověku byly dány přírodou nebo náboženstvím. Mně na dnešním transhumanismu vadí naopak spíše to, že jsme v tom role-playingu bohů naivní a nedůslední. Pro dobrý LARP je přece zásadní vžít se do role, do psychologie postavy. Jak by asi takový všemocný a nesmrtelný bůh asi uvažoval? Dnešní transhumanista se podobá spíše postkomunistickým zbohatlíkům, kteří na svůj překvapivý evoluční úspěch nejsou emotivně připraveni a snaží se svůj nový status stvrdit tím, co pro ně symbolizovalo přepych, dokud ještě byli chudí a bezmocní. Sní o tom, že nová technologie přinese pohodlný život bez práce, nemocí a utrpení, spoustu zábavy, skvělou postavu, a že celkově budeme hrozně cool a sexy. Nikdo se netouží transformovat v „grey goo“.

Pod transhumanismem si mnozí představují implantáty nad obočím, jako má Sedmá z devíti. Umělá inteligence ve filmech má až na výjimky humanoidní reprezentaci. Umění hledá přesahy v „lidství“, ale lidství je inherentně přízemní. Valná část moderního umění je jenom glorifikované soft-porno, politická satira nebo více či méně rafinovaný marketing. Jaký smysl má navrhovat avantgardní módu, pokud ve výsledku stejně nejvíc záleží na věku modelky, na poměru boků k pasu, na délce a textuře vlasů demonstrujících dostatek polynenasycených olejů a esenciálních aminokyselin. Dnes si stopové živiny může každý koupit v obchoďáku. Naše kultura je odvislá od pudů a intuicí, které jsou beznadějně uvízlé v minulosti, a proto se pořád dokola připravujeme na minulé bitvy. Při stresu v práci chceme prchat před lvem a krmíme se chipsy, abychom se připravili na hladomor. Dokud se z těch pudů nevymaníme, dokud je nepřeprogramujeme, nehneme se dál. Do té doby nemůžeme být psychicky spokojení v moderní civilizaci, projevovat upřímný altruismus ani budovat socialismus. Jenže až se z nich vymaníme, co bude tvořit základ našich hodnot? Co napsat do našeho programu jako cíl veškerého snažení, jako smysl života, vesmíru a vůbec všeho?

 

Plytkost humanismu

Environmentalisté kritizují antropocentrismus naší technické civilizace v kontrastu k přírodě, jenže jejich příroda je ještě antropocentričtější než civilizace sama. Touží zachránit hlavně chlupatá zvířata s velkýma očima, korály a křišťálově čisté moře – na úkor robotů. Jde jim jen o prostředí, na které jsou zvyklí a pro něž mají evolucí a kulturou vypěstované estetické intuice. Jenže padající meteority, ropa a holé kovové balvany v kosmu jsou také příroda. Civilizace vyhlazující se navzájem vodíkovými pumami mohou být prezentovány v National Geographic stejně dobře jako klání jelenů v říji. Lidé jsou součást přírody i se vším svým znečištěním, násilím a s roboty, které sami zkonstruují a kteří je jednou nahradí.
Možná byla náboženská etika, kterou jsme při vzestupu vědecko-technického pokroku zavrhli, v něčem pokrokovější než liberální humanismus, který ji nahradil. Ne že by náboženství dávalo správné odpovědi, ale aspoň si uvědomovalo problém. Vzniklo z vědomí nedostatečnosti lidství prehistorického člověka a jeho nezpůsobilosti pro budování civilizace. Aby se opice zorganizovaly do superorganismu s emergentními pohnutkami, bylo třeba sdílených kultů. Stejně jako kapitalismu i liberálnímu humanismu takový přesah a superstruktura chybí. Celek jako by byl jen souborem částí a emergence banalitou nehodnou zájmu.

Představa, že velkolepost civilizace nalezneme uvnitř lidské mysli, je stejně naivní jako domněnka, že biologii pochopíme studiem atomu uhlíku. Typický transhumanista si hýčká představu antických bohů, kteří představují průnik argentinské telenovely s bondovkou, a sní o příbězích vášně a zrady, jež sehrají kluci a holky z Olympu za použití nadpřirozené technologie. Monoteismus alespoň donutil teology k poznání, že podobné scénáře nejsou pro neomezeného vládce vesmíru atraktivní. Teologie v tom byla docela sofistikovaná, a přestože pro potřeby publika byl i její bůh personifikován, vyústil ve filosofickou představu depersonalizované bytosti přeměněné v abstraktní řád a antitezi chaosu. 

Mnoho praktikujících transhumanistů si to asi neuvědomuje, ale vědecko-technický pokrok zpochybňuje základy humanismu a jeho implicitní hedonistické etiky podobně, jako předtím zpochybnil základy náboženství. Liberálové věří na svobodnou vůli, humanisté na výjimečnost člověka odvíjející se od metafyzického pojmu vědomí, obojí je ale jen starou představou duše, snažící se, jako bakteríální spóra, přečkat nepříznivé období vědecké racionality. Někteří humanisté, například Peter Singer, se snaží tyto koncepty rozšířit na zvířata, což by pro klasicistní humanisty bylo něco nepředstavitelného. Jenže moderní věda nestírá pouze hranice mezi člověkem a zvířetem, ale i mezi zvířetem a strojem či neživou hmotou. Pokusy hledat qualia v komplexitě systému zpracovávajícího informace nebo dokonce v kvantové mechanice nejsou přesvědčivé, protože bychom pak museli přiznat vědomí i jiným podobně složitým a provázaným systémům v přírodě, třeba spinovým sklům [magnetické materiály s chaoticky uspořádanými mikroskopickými magnetickými póly (=spiny), v nichž přepínání těchto pólů vykazuje podobně složité chování jako neuronové sítě, pozn. aut.].

Nejjednodušší je si přiznat, že v nás nic zvláštního není a že pocit vědomí, jak říká Daniel Dennett, je jen iluze. Snad by takové prozření pomohlo lidem a humanitním vědcům přistupovat k sobě bez sebeklamu. John Barrow v knize The Artful Universe (1995) popisuje, jak středověcí malíři překrucovali anatomii jezulátka v obsesivní snaze vyjádřit magii a mystérium, které se v něm skrývá. Naše kultura uvízla v podobně nezdravě přikrášleném přístupu k lidství. Bez svobodné vůle nefunguje naše pojetí práva, bez subjektivního prožitku nemá smysl považovat pocity štěstí nebo bolesti za kritérium dobra. Tato kritéria je tedy potřeba postavit na jiných základech.

Nejde tu přitom jen o abstraktní filosofování. Nejjednodušší způsob, jak dosáhnout maximálního pocitu štěstí, je elektrická stimulace těch správných neuronů. V součinnosti s robotizovanou ekonomikou to není nijak nereálné řešení otázky, jak dosáhnout eliminace utrpení a maximalizace hédonisticky vymezeného dobra. Problém leží jinde. Takové řešení  je totiž tak triviální, že kolem něj nelze vytvořit žádnou kulturu. Nebudou se o něm skládat symfonie, stavět katedrály ani na něm nelze postavit životaschopný politický systém. Je totiž zřejmé, že kdokoli hédonistické etice nepodlehne, získá kompetitivní výhodu a hédonismus porazí. Evoluční etika buďto obere etiku hédonistickou o zdroje nebo si ji podrobí, protože i hédonisté musejí hrát evoluční hru.

Můžeme se v abstraktní rovině handrkovat o to, zda takové vítězství znamená, že evoluční etika je správnější, obviňovat hédonistickou etiku z „naturalistického omylu“ a pitvat ji jako myšlenkový experiment. V praxi ale příliš nezáleží na tom, co si o tom budeme myslet. Podstatné je, že evoluční etika zůstane a že etika hédonistická může existovat jen tehdy, pokud implementuje tu evoluční. Přežije to, co usiluje o přežití. Ostatně věda nám říká, že právě takto hédonismus (naše snaha maximalizovat libé pocity a minimalizovat nepříjemné pocity) vznikl – aby implementoval motivaci k jednání směřující k přežití. Není nejmenší důvod si myslet, že by mohla fungovat nezávisle na ní. 

 

Syntéza nových emocí

Jak se bude měnit svět kolem nás a naše fyzická podstata, zůstanou z naší kultury jen nejobecnější principy. Všechno kulturně závislé přestane mít smysl. Hierarchie invariance je jasná: nejpevnější jsou pravidla matematická, následně fyzikální, poté chemická, biologická, ekonomická, sociálně-kulturní a tak dále. Existuje nepřeberné množství variant ekosystémů nebo živých organismů, které by na naší planetě mohly potencionálně existovat namísto těch dnešních. Politické strany, ideologie, tradice, jazyky, společenské vrstvy, hranice států, umělecké slohy, to vše se zcela změní v rámci desítek či stovek let. Všechny však budou operovat v rámci nezvratných fyzikálních zákonů, jako jsou zákony termodynamiky. A všechno živé může dlouhodobě fungovat jen podle evoluční etiky upínající se k přežití a rozmnožení jako cíli všeho úsilí.

Sledováním svých přirozených emocí, ve snaze zvýšit šance na přežití a zbavit se utrpení, se nevyhnutelně dostáváme mimo rámec, ve kterém tyto intuice vznikaly a ve kterém mají smysl. Vidíme cestu k naplnění našich prehistorických tužeb prostřednictvím moderní medicíny, genetických manipulací, umělé inteligence, jaderné energie… Je ale pošetilé si myslet, že můžeme disponovat božskou mocí, a přitom zůstat v podstatě lidmi. To by ve skutečnosti bylo opravdu nebezpečné. Šimpanz s kulometem je větším rizikem než vycvičený voják. S jadernými zbraněmi nemůžeme bojovat o dominanci v tlupě tak jako dřív, byť mnozí mohou pociťovat nostalgii po době, kdy úspěch záležel na fyzické síle. 

Abychom udrželi krok se vzrůstající komplexitou naší civilizace, kterou nelze zastavit bez kolapsu, potřebujeme augmentaci kolektivní inteligence a komunikačních spojení, což nás fundamentálně změní, ať už ji realizujeme prostřednictvím externích periferií (notebooků a mobilů), anebo pomocí čipů v mozku, popřípadě nějakou biotechnologickou modifikací. Pokud se zbavíme pošetilé animistické představy, že mezi živým a neživým je fundamentální rozdíl, přestaneme vidět i kvalitativní rozdíl mezi různými fyzickými platformami, na kterých se realizuje naše myšlení a bytí. Přestaneme pak přikládat filosofickou či spirituální hodnotu tomu, zda své myšlení rozšiřujeme zážitkem, čtením knih nebo připojením křemíkového čipu. Budeme pak bez předsudků vybírat takové médium, které implementuje naši existenci nejefektivněji, tedy poskytuje nejvyšší výkon a nejnižší nároky na zdroje, především energii.

Nemluvím tu ale o nějakém „mind uploadu“, protože to je pouhá emulace mysli, a emulace stojí obrovský výpočetní overhead. Mluvím o plnohodnotné implementaci mysli a těla pomocí fundamentálně jiného hardwaru. Možných alternativních platforem, na kterých lze implementovat život, je mnoho, počínaje uhlíkovými molekulárními stroji přes nukleární špagety v neutronových hvězdách až po zatím neznámou fyziku černých děr. Na fundamentální úrovni ale vždy jde především o informaci, energii a boj s chaosem – tj. s entropií.

 

Neúnosný chaos post-scarcity

Mnoho transhumanistů sní o společnosti bez nedostatku (post-scarcity), v níž nebude nutné hledět na náklady v podobně omezených zdrojů a ve které budou s naprostou samozřejmostí uspokojeny všechny materiální potřeby, ať už základní, nebo luxusní. Někteří doufají, že ji přinese umělá inteligence, robotika a energie z jaderné fúze. Vychází přitom z předpokladu, že cena všeho zboží fundamentálně nakonec závisí na energii, a pokud bude energie „příliš levná, než aby ji stálo za to měřit“ [„too cheap to meter“ – fráze používaná dnes spíše sarkasticky k optimistickým výhledům jaderné energetiky v 60. letech 20. století, pozn. aut.], pak bude zadarmo i všechno ostatní. Budeme-li mít dost energie, můžeme hypoteticky vyrábět všechno atom po atomu, jako replikátor ve Star Treku. Do jisté míry je taková úvaha opodstatněná, opomíjí ovšem závažná úskalí. Především rozdíl mezi ušlechtilou organizovanou energii, ve fyzice zvanou „volná energie“ (Helmholtzova nebo Gibsova) nebo „práce“, a neorganizovanou chaotickou energii zvanou „teplo“, která je spojena s entropií. 

Dokonce i těžba minerálních rud či recyklace je především otázkou energie, kterou potřebujeme na koncentraci žádoucích materiálů, na oddělení zrna od plev, železa od hlušiny. Druhá hlavní věta termodynamická říká, že věci lze organizovat pouze za cenu ztráty organizace věcí jiných. Pokud chci roztřídit atomy v rudě nebo odpadu, platím za to zchaotičněním něčeho jiného. Nejpostradatelnější oběť chaosu je obvykle nějaká forma „ušlechtilé“ energie (elektřina jako uspořádaný pohyb elektronů, světlo jako uspořádané kmity elektromagnetického pole), která se přitom rozptýlí v teplo, což je neuspořádaný pohyb částic. Každý takový proces bude produkovat odpadní chaos jako externalitu, ať už ve formě tepla, nebo něčeho jiného (odpadků).

Teoretická fyzika jde dokonce tak daleko, že klade rovnítko mezi energii a informaci. Podle Landauerova principu odpovídá bit informace určitému fixnímu množství energie úměrnému teplotě. Jinými slovy jisté minimální množství energie nutně spotřebuji k nastavení nebo vymazání bitu informace. Rozdělení rudy nebo výroba zboží je ve své podstatě ukládání informace, stejně jako metabolizmus organizmů i každá jiná organizovaná činnost. Energii jednou rozptýlenou nelze snadno znova koncentrovat a zorganizovat, protože by to vyžadovalo informaci, k jejímuž získání by bylo třeba rozptýlit další energii. Tento princip popisuje myšlenkový experiment, tzv. „Maxwelův démon“ [skřítek, který hypoteticky dokáže vyrábět práci z tepla tím, že dvířky do motoru pouští je ty nejrychlejší částice plynu. Fyzika však dokazuje, že takový skřítek by spotřeboval více práce, než může vyrobit – pozn. aut.]. Problémem není energie samotná, té je v kosmu dostatek, ale kontrola jejího toku. 

Podobně jako v případě automobilové dopravy nebo vody v řece může energie téct buď prudce s velkou intenzitou jako horská bystřina, nebo líně jako v deltě Amazonky. Snadno si představíme intenzivní tok elektřiny vedením vysokého napětí, ale týká se to všech forem energie (tepla, světla, mechanické práce). Málo intenzivní tok vyžaduje mnohem víc místa a infrastruktury, intenzivní tok využívá infrastrukturu efektivněji, ale je potenciálně nebezpečnější. V proudovém nebo raketovém motoru je možné dosáhnout enormní hustoty výkonu, ale žádný pozemský organismus v něm nepřežije. V posledku jsme tak limitováni tím, jak mohutný energetický tok dokážeme udržet pod kontrolou a přežít v něm nebo vedle něho. Přitom největší problém je tok neuspořádané energie, možnosti její kontroly jsou totiž omezené – pochopitelně, vždyť je to esence chaosu. Problém globálního oteplování je problémem regulace toku energie ze Slunce. Problém obnovitelných zdrojů zase spočívá v chaotičnosti počasí, tedy toků energie v atmosféře.

Jak bude naše civilizace růst, stane se významným problémem odpadní teplo z ní samotné. Stefan-Boltzmanův zákon říká, jaký maximální tok odpadního tepla je možné vyzářit do vesmíru při dané teplotě z povrchu planety. I za použití jaderné fúze bude veškerá naše aktivita, včetně zpracování informací, limitována teplotou, za které dokážeme fungovat, a tokem odpadního tepla. Pozemská civilizace tak nemůže vytvořit výrazně víc energie, než dopadá na Zemi ze Slunce, aniž by se uvařila. Obejít to lze jen zvětšením plochy chladiče – tedy expanzí za hranice planety. Ale to stále neřeší, jak realizovat kontrolu enormních toků energie uvnitř civilizace samotné. Kýžená infrastruktura by si jistě vyžádala podstatnou část dostupných materiálních zdrojů. Dokonce i ve světě s jadernou fúzí budou problémy, na které nebudeme mít dost materiálních zdrojů a energie. Problémy obchodních cestujících (a další exponenciálně škálující algoritmy) budou stále příliš obtížné. Ale nejde jen o nějaké od reality odtržené algoritmy. Všechno, co fyzicky děláme, je z hlediska fyziky informace v jistém smyslu pouze přepínání bitů v médiu našeho vesmíru. Bez ohledu na to, jakou konkrétní formu bude život mít, jde hlavně o to, jak co nejefektivněji provádět výpočty, tj. organizovaně přepínat bity. 

 

Nejvýkonnější platforma života

Hrubý výpočetní výkon nejvýkonnějších grafických karet a procesorů specializovaných na simulaci neuronové sítě je dnes srovnatelný s výkonem lidského mozku. Mozek má sice miliardkrát víc synapsí, procesory mají ale miliardkrát vyšší taktovací frekvenci. Zatímco mozek zabírá přibližně litr prostoru a váží kilogram tkáně, procesory jsou zahuštěny v pouhých mikrolitrech křemíku. Komunikace mezi tranzistory probíhající rychlostí světla je limitována vzdáleností mezi nimi. Jeden transistor (7nm) je dnes už podstatně menší než synapse (50nm). Hustota výkonu v křemíkovém čipu je enormní, jeho rozměry jsou limitovány odváděním tepla. Pracuje při teplotách podstatně vyšších než mozek a na jeden bit informace spotřebuje řádově více energie. Jak mozek, tak počítače jsou ale ještě daleko od Landauerova limitu, a je tedy možné vyrobit součástky zpracovávající informace ještě efektivněji. 

Molekulární celulární automaty s nanometrovými buňkami komunikujícími s pikosekundovou odezvou představují ultimativní potenciál miniaturizace a optimalizace výpočetních strojů za použití běžné chemické hmoty dostupné v pozemských podmínkách. Na molekulární stroje je vhodné se dívat především jako na racionální revizi spontánně vzniklých biologických molekulárních strojů přítomných v našich buňkách spíš než jako na něco zcela nového. Podobně jako jiné spontánně vzniklé struktury mají biomolekulární stroje výhodu v tom, že robustně fungují, ale jsou daleko pod optimálním výkonem. Umělý Feringův molekulární motor provádí v principu stejnou práci jako bakteriorhodopsin zodpovědný za fotosyntézu v sinicích nebo rhodopsin zodpovědný za černobílé vidění v lidském oku – převádí světlo na mechanickou práci. Dělá to vlastně stejně jako jeho biologické vzory, rotací jedné dvojné vazby v molekule podobné karotenu z mrkve. Feringovu motoru k tomu ale stačí pouhých dvacet uhlíkových atomů a obejde se bez balastu tisíců atomů přítomných v přírodních proteinech. Díky tomu se také teoreticky dokáže točit řádově rychleji a přenášet mnohem vyšší výkon než rhodopsin – pokud by ovšem měl dostatečný přísun světla a dostatečný odvod tepla, což je v praxi nereálné. Myšlenka, že upgradujeme miliardy let zastaralé stroje v našich buňkách na moderní, racionálně navržené a řádově výkonnější substituty, zní lákavě. Ale ani v tomto případě není vůbec jasné, jak se vypořádat s potřebnými toky energie a generovaným tepelným chaosem.

Lze ale jít mnohem dál, za hranice chemie, k exotickým formám hmoty. Bytosti tvořené čistým světlem možné nejsou, protože částice světla (bosony) spolu přímo neinteragují a nedokážou vytvořit žádnou stabilní strukturu. Jen fermiony umí vytvořit organizované funkční struktury, ve kterých lze uložit a kopírovat informaci a tak implementovat život. Nejexotičtější fermionová hmota, o jaké dnes víme, jsou pravděpodobně „nukleární špagety“(nuclear pasta) v kůře neutronových hvězd. Fyzik Robert Forward napsal v roce 1980 sci-fi Dračí vejce o civilizaci žijící v kůře neutronové hvězdy, s těly mnohokrát hustšími a metabolismem rychlejším než máme my. Ta prodělá evoluci v řádu let a kulturní historii v řádu dnů. Počítačové simulace skutečně nasvědčují tomu, že protony a neutrony se při těchto tlacích budou chovat podobně jako uhlíkové atomy a vytvářet složitější polymery podobné řetězcům DNA. Díky tomu, že jsou si tyto částice tisíckrát blíže než atomy v molekulách a síly mezi nimi jsou milionkrát silnější, ve stejném objemu by tak bylo uloženo miliardkrát víc informací a šíření vzruchů či metabolismus by byly bilionkrát rychlejší než ty naše. Z týchž důvodů by však takový metabolismus potřeboval dodávat nepředstavitelné množství „ušlechtilé“ energie a odvádět enormní proud odpadního tepla, jinak by zemřel hlady. Takový zdroj volné energie ovšem stará neutronová hvězda nemá, a nukleární špagety v ní jsou tedy téměř jistě mrtvé a zmrzlé. Nic menšího než supernova, která neutronovou hvězdu vytvořila, asi není schopno dodat příkon, který by byl potřeba pro udržení této formy života. Vzhledem k tomu by trval jen pár chvil po odeznění její apokalyptické exploze. 

Ve frankensteinovském opojení tak můžeme snít o tom, jak jednou, až vyrosteme, budeme působit kolaps hvězd, abychom si užili pár minut miliardkrát zrychleného vývoje.

---

Prokop Hapala (1984) je výpočetní fyzik a chemik působící na fyzikálním ústavu akademie věd. Zabývá se především simulací mikroskopie atomových sil, molekulární elektronikou a nanotechnologií. Ve volném čase se věnuje také popularizaci kolonizace kosmu a energetické problematiky. V poslední době přispívá do časopisů A2larm a A2 s cílem rehabilitovat vize utopistického socialismu, technooptimismus, transhumanismus a etatismus v levicovém kontextu.
 


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít