Rekomando Kláry Černé
Slepé mapy a toužení míst – Tranzitní verše Posledních cestopisů
Název Poslední cestopisy vybízí k zakotvení, přestože zřejmě předznamenává přesouvání na jiné místo. Záznamy z cest je ale možné dát dohromady až ve chvíli, kdy člověk spočine na jednom místě. Titul nabývá na intenzitě díky totožnému názvu jednoho oddílu sbírky a také několika básní. Předzvěstí může být verš z textů uveřejněných v roce 2020 v Psím víně, který si našel cestu i do knihy: „Prostor se odmítá / vyjadřovat, jen mě mlčky bere do náruče. / Mapy a pověsti intrikují, jiná cesta není.“ Tento vztah braní do náruče a její popis se jeví jako ústřední momenty první autorčiny sbírky napsané v českém jazyce.
Autorská situace Zofie Bałdygy je specifická v tom, že sbírka Poslední cestopisy je debutem v tuzemské poezii, nikoliv však debutem jako takovým. Bałdyga již vydala tři sbírky poezie v polštině. První kniha v českém jazyce se ale určitě dá vnímat jako jakýsi přerod či zdomácnění v jazykovém prostředí. V rodném Polsku vystudovala jižní a západní slavistiku a věnuje se překladu současné české poezie do polštiny, přeložila například sbírky Kamila Boušky, Miloše Doležala nebo Milana Děžinského. Patří mezi kurátorstvo Psího vína, iniciovala také vznik polské antologie českých básnířek Sąsiadki (Sousedky).
„Kroužíme kolem prázdného místa“
Motto sbírky – „každý den je neděle, / neděle je nejkrutější“ – se dá chápat jako poukázání k odjezdu, neděle je totiž dnem loučení, odjezdů a návratů. „Jdeme na dlouhou procházku do nádražní haly, / od odjezdů si pořád hodně slibuji, i když to / příjezdy // se na nás podepíšou.“ Kniha je rozdělena do tří oddílů dle míst: Přechodná bydliště, Mosty a lávky a Poslední cestopisy. Hned v první básni staneme „uprostřed řeči, které nerozumí tví příbuzní.“ Kniha se vztahuje ke dvojsečné situaci objevování nových míst, ale jen za podmínky opuštění těch starých. Stačí se podívat na trh s bydlením a musí být jasné, nakolik aktuální sbírka je. Na úrovni cestování je neustále možné objevovat nová místa a nacházet přechodné domovy, na úrovni domova je člověk skoro nucen často měnit bydlení, tj. cestovat, byť třeba v rámci jednoho města. „Citová vazba ke geologickým vrstvám? Nebyl na to čas.“ Není na to čas. Po čtení autorčiných textů vyvstává sousloví „tranzitní verše“. Jet z domova, nebo domů. Zdržet se chvíli někde, nebo zdržet se někde navždy. „Je navždy totéž co klidná smrt? / Zdálo se mi o rovných čarách, / které do sebe divoce narážejí.“
S místem se úzce váže domov. Vztah mezi těmito pojmy se může vyvinout oběma směry – místo se může stát domovem, domov se může stát neutrálním místem. I tento vztah se dá vidět jako cesta z jednoho místa na druhé, z jednoho vztahování do druhého. Ve verších Bałdygy se nachází otázka po stálosti či pohybu domova. Je domov dům, tělo, jazyk? Domov je možné rozšířit i zúžit, může jím být také planetární soustava. „Probouzím se ve svém / rodišti a křičím. / Chci domů, já chci domů. Kde mají planety svoje / doma?“ Situace zdomácňování, cizího a vlastního, i pohyb na tomto spektru se dá také číst skrze autorčiny dobrovolnické zkušenosti, které zahrnují práci s dětmi žadatelů o azyl nebo práci na pražském hlavním nádraží v rámci Iniciativy Hlavák. V Psím víně byl v únoru 2023 uveřejněn cyklus Rozcestníky přímo o práci na Hlaváku.
Změna životního prostředí
Prvky, které se shlukují v dědičnost a tedy neměnné stálosti – rodina, řeč, domov, půda, místo –, s těmi se lyrická subjektka ve sbírce vyrovnává a nachází k nim vztah. Pojmy se řetězí; půda a místo mohou být domov, kde žije rodina, řeč může být domovem. „Jako kdyby půjčování prostoru / od těch, kdo sem přišli před námi, / bylo to nejkrásnější, co nás tady čeká.“ „Hlavně ať po nás nezbude moc odpadu, hlavně / ať po nás zbude tato řeč, / včetně přejatých slov.“ Skrze cestu, kterou subjektka prochází, reflektuje tyto části sebe samé, které ji do jisté míry utváří, nenechá se ale jimi utvářet zcela. Zde se rodí silné feministické východisko výběru přináležitosti, nebo alespoň snaživého pokusu o nalezení vlastního domova na jiném místě, než které se člověku stalo. „Tady jsem spolkla zanícený planetární systém. / Tu část nás, která není kost a kůže. / Nehodím se k tomu světlu. Spolkla jsem bezkrevný / planetární systém, ale ztratil se mi klíč.“ Po návratu buď na výchozí místo, nebo po spočinutí v konečné destinaci, po Posledních cestopisech je nutné vymyslet, co bude dál. Co když je ale touha po novém a novém kotvení neúnosná a neúprosná? „Ještě pořád mám kam odejít, / říkám si. / Na pravém stehně si ponechávám modřinu / ve tvaru slepé mapy.“ Nové možnosti zakotvení a výběr stojí na jedné straně, na opačné straně se ale nachází nutnost a potřeba naučit se žít na novém místě. Místo stávající se domovem může dlouho setrvat nehostinné, vytváření nových vazeb si bere libovolné množství času, „kořeny se nikam nestěhují.“
Kniha nabízí i ekokritický rozměr, na krajinu a místo se dá ve sbírce nahlížet jako na něco, co naopak člověku uniká, poskytuje mu prostředí k žití (nikoliv naopak) a je autonomní: „Půjčujeme si navzájem štěstí, přestože krajina / před námi utekla.“ „Jsme na cestě kolem kořenů, v náprsní kapse / adoptované srdce.“ I tento moment byl předznamenán již zmíněnou publikací v Psím víně, kde recitaci básní doplňuje video, v němž člověk jede vlakem a dívá se do krajiny v bílém ochranném oděvu a holínkách, s rukavicemi a rouškou. „Ve stoje přednášíme to něco málo, co víme o životech zvířat, která jsme nestihli vyhubit, a o jejich hořících domovinách.“ Převrácení vztahu subjektu a objektu, kde i prostředí může zažívat bolest: „Hranice má horečku a zatíná pěsti, / aby přehlušila vynořující se most. // Tamto město mě jen tak nechávalo bydlet.“
V podobné autorské situaci se kromě Zofie Bałdygy nachází také Iryna Zahladko, která vydala dvě sbírky v rodné ukrajinštině a letos debutovala v češtině sbírkou Tváření, Vesna Evans, která společně s rodiči emigrovala ze Sarajeva a vyšly jí tři prozaické knihy, nebo Olga Słowik původem z Polska, absolventka bohemistiky, která v roce 2016 vydala sbírku Toto není menstruační poezie a také se věnuje překladu do polštiny. Mezi autorstvo poezie ve slovenštině (a v dalších jazycích) čtené i v českém prostředí patří potom například Dominika Moravčíková, Terézia Klasová nebo Richard L. Kramár. Tyto jazykové přechody si jistě zaslouží více pozornosti, v případě Slovenska existuje velká nerovnost české recepce ve slovenštině, která je mnohem menší než slovenská recepce v češtině. Zkušenost emigrace a obecně pohybu v jiném než rodném jazykovém prostředí není ale nijak ojedinělá a české sbírky zmíněných autorek jsou cenným dokumentem zabydlování se v nové řeči.
Místo je, zvláště ve velkém městě, drahé či jinak nedostupné, mimo něj pak často rovnou zanikající. S vědomím rychlého zániku míst je možné tento pojem rozšířit – třeba právě na řeč nebo vztah se svými blízkými, protože „města se nesmějí“ (a ani nemohou) „přesazovat.“ A pokud může být domovem řeč nebo vztah, může jím docela určitě být i báseň.
Zofia Bałdyga: Poslední cestopisy
Fra, 2023
