Portrét obyčejného dospívání: Jaká je seriálová adaptace Normal People?
Seriál na motivy jedné z nejdiskutovanějších knih posledních let je ale milé překvapení. Ještě víc rozšiřuje diskuzi, jestli romantika na pozadí třídních rozdílů opravdu odráží ducha doby.
O románu Normal People spisovatelky Sally Rooney toho bylo řečeno možná až příliš, četné pozitivní statusy mluví o novodobém kánonu. Já knihu četla před rokem a vůči její glorifikaci jsem byla skeptická. Na pozadí třídních rozdílů se odehrává romantický příběh Marianne a Connella, vyprávěn na několik etap. Když byla oznámena seriálová adaptace, vzbudila plno očekávání se špetkou rozporuplnosti. Výsledný seriál na motivy jedné z nejdiskutovanějších knih posledních let je ale milé překvapení. Podíl na tom nejspíš mělo to, že se do scenaristického týmu několika dílů přidala autorka knihy a beze sporu také režisér Lenny Abrahamson a režisérka Hettie Macdonald. Každý zvlášť natočili po šesti epizodách..
V knize i na obrazovce provázíme od konce střední školy ústřední dvojici Marianne (Daisy Edgar-Jones) a Connella (Paul Mescal). Na začátku příběhu je Connell mezi vrstevníky poměrně populární, hraje fotbal a čtení se věnuje raději v tajnosti - na rozdíl od Marianne, která pochází z vyšší střední třídy, dává na odiv svou inteligenci častými sarkasmy a v irském okresu Sligo jsou jí nejlepšími přáteli studijní materiály a knihy. Na konci střední školy se do sebe hrdina a hrdinka z jiných socioekonomických vrstev zamilují. Romantická linka (nebo spíš přerušovaná čára) se pak mezi jejich společnými i individuálními zážitky vine několik dalších let. Jenže během studia na dublinské Trinity College se jejich sociální role promění – z Marianne se stane středem pozornosti, zatímco Connell si své místo hledá jen těžce.
V předchozím textu o knihách Sally Rooney jsem psala, ať v jejích románech nehledáte politickou agitku – a to platí i v seriálové adaptaci. I v ní je socio-ekonomické postavení obou postav stavební kámen příběhu a zároveň pozadí, na kterém se odehrává. Často se projevuje jako zdánlivě banální problém v komunikaci, třeba když se Connell stydí Marianne zeptat, zda u ní může přes léto bydlet kvůli nedostatku peněz – a raději se vrátí do Sligo a vztah na čas ukončí.
Politické pozadí se v seriálu přeměňuje také na zázemí, domov a komfort – do očí bijící privilegia. Matka Connela v Mariannině domě pravidelně uklízí. Na seriálovém zpracování Normal People není tak zajímavé provedení seriálového zpracování, ale dílčí témata, jež kontextualizuje. Právě ty mohou být zajímavými argumenty v diskuzi o tom, jestli Rooneyina kniha opravdu odráží ducha doby.
Bolest, která nezmizí
Jako každá sebelepší adaptace s sebou i seriál Normal People nese nutné limity převodu textu do audiovizuální podoby a používá pozměněný jazyk. I když v seriálu zazní mnoho knižních dialogů, přímočarost a místy strohá rytmika Rooney v epizodách chybí. Connell i Marianne jsou vysoce inteligentní a v knižní předloze brilantně artikulují svoje myšlenky a emoce. Interní monology seriál nahrazuje dlouhými záběry, tichem, které jen občas střídá hudební podkres. Vytváří tak specifickou atmosféru, která knižní předlohu doplňuje. Osciluje mezi intimitou a chladnou vzdáleností, podobně jako vztah Marianne a Connela, kteří se stále schází a rozchází. Zajímavější než vývoj jejich vztahu jsou ale jejich osobnosti a témata, která představují.
V případě Connella je to vnitřní rozpolcenost, odcizení, hledání místa, kam patří existenční úzkost, kterou se snaží zakrýt. Ta po úmrtí spolužáka ze střední školy vyústí v depresivní epizodu. Deprese v Normal People ale není "jen" diagnózou, ale odráží se v ní i sociálně-ekonomická rovina příběhu. Connell musí i přes své zdravotní potíže fungovat, chodit do práce a plnit školní povinnosti, protože potřebuje peníze. Když začne o svých pocitech a myšlenkách mluvit na terapii, jeho psychický stav se také stává manifestací internalizovaného boje s předobrazem mainstreamové maskulinity založené na síle, vytrvalosti a potlačení jakékoli slabosti.
Pravděpodobně nejvýraznějším rysem Marianne je její zranitelnost, mnohdy obalená v několika vrstvách zdánlivého vnějšího znecitlivění. Tato tendence je možným důsledkem traumat, s nimiž se Connelovi v průběhu svěří. Je to další z rozdílů mezi nimi: zatímco Marianne se Connelovi otevře a začne mu důvěřovat, on jakoby se před ní stále styděl a nedokázal o svých myšlenkách mluvit napřímo. Další z dysbalancí, spojenou s mocenskou hrou, jsou Marianniny masochistické sklony. Ty jde pozorovat jak na výběru partnerů, tak i v podobě její sexuální touhy. Ta přitom není poháněna sexuálním uspokojením, ale spíš pocitem bezcennosti a snahou oddálit traumata - v Mariannině případě jde o dospívání v privilegované, ale nefunkční rodině. Prázdná místa jen přebíjí další a další bolestí v honbě za krátkodobou úlevou.
Jak budovat bezpečí?
„Nestojíš za nic,” říkává jí rád Lukas. Jsi nic. A ona se jako nic cítí, prázdnota, kterou je třeba silou naplnit. Vlastně ani ten pocit nemá ráda, ale nějakým způsobem jí ulevuje. Potom se osprchuje a hra končí. Zažívá depresi tak hlubokou, že funguje jako sedativa, sní, co jí on nařídí, nemá o nic silnější dojem z vlády nad svým tělem než pohozený odpadek. (s. 190, překlad Ondřej Trhoň)
Marianne a Connell se k sobě přesto stále vracejí. Mají silné pouto a navzájem v sobě vzbuzují pocit blízkosti, individuálním a třídním rozdílům navzdory. Nejspíš to je důvod, proč je kniha i její seriálová adaptace tak oblíbená - nesledujeme třídní boj, radikální lásku, ani analytickou studii sebe sama, ale romantický příběh. Dává možnost pohlížet na vztah jako na formu péče a bezpečí. A stejně jako reálné vztahy, ani tento fiktivní není dokonale trvalým úkrytem před vnitřními démony a vnějšími kulturními, sociálními a ekonomickými tlaky.
Právě v zachycení tohoto každodenního existenčního dilematu, boj se sebou samým a vytváření vyrovnávacích mechanismů se skrývá onen zeitgeist. Jestli vám tato bytostná prázdnota připadá povědomá, vězte, že nejste sami. Poměrně přesně pocity prázdnoty jako jeden z příznaků neoliberalismu popsal teoretik Mark Fisher. Ten ale na rozdíl od Rooneyina románu ve svých textech hledá možná řešení a východiska nad rámec partnerských vztahů. Analogií v Normal People ale při poučenějším čtení najdete mnoho. Třeba moment, kdy Marianne nechává smířeně Connella odejít do New Yorku, lze vnímat jako zklamání a vyčerpání z nekonečného boje s všeprostupujícím kapitálem jako velmocí, proti které člověk pouze samotný nezvítězí.
Román Normal People vyšel anglicky v roce 2018. V češtině nakladatelství Argo vydalo autorčin debut Rozhovory s přáteli, slovenský překlad Normal People pod názvem Normálni ľudia vyšlo letos v nakladatelství Lindeni. První série seriálu z produkce BBC a streamovací služby Hulu měla premiéru na konci dubna 2020.
