Politická intimita Hervého Guiberta

Jan Jindřich Karásek
28. 9. 2020

Jak se mohlo stát, že tak pokrokový, provokativní a stejnou měrou něžný autor byl tak dlouho ponechán mimo pozornost veřejnosti? 

© Zuzana Bramborová

„Moje malby nejsou násilné. To život je násilný,“ řekl kdysi Francis Bacon, jeden z velkých hrdinů Hervé Guiberta. Pro oba umělce nebylo zásadní za každou cenu provokovat, ale za žádných okolností neskrývat pravdu. Až s tou přicházela často brutalita a šok. Hervé Guibert byl aktivista, který upozorňoval přehlíživou Francii na HIV krizi, především to ale byl umělec - spisovatel a fotograf. Byl jedním z průkopníků dnes již populárního žánru, kterému říkáme autofikce, do které by se daly zařadit knihy Karla Ove Knausgarda nebo Edouarda Louise. Na rozdíl od nich se o něm ale doposud moc nemluvilo. Až v průběhu června, který je především v USA věnovaný podpoře LGBTQ+ osob, o něm média jako The New York Times vydala na svých webech velké profily, a konečně vychází anglické překlady jeho knih. Jak se mohlo stát, že tak pokrokový, provokativní a stejnou měrou něžný autor byl tak dlouho ponechán mimo pozornost širší veřejnosti? 

Guibert se narodil roku 1955 a začínal jako novinář a fotograf. Pro jeho pozdější tvorbu je to důležité, protože určitá obsese přesností a pozorným zaznamenáváním reality je v jeho tvorbě cítit. Už ve svých 23 letech psal a fotografoval pro prestižní deník Le Monde, ale jeho fotografie nakonec zastínila zářná literární kariéra. Vrcholu Guibert dosáhl až pouhý rok před svou smrtí, kdy mu vyšla jeho nejznámější kniha Příteli, který mi nezachránil život (česky 1997, Tichá Byzanc). Pojednává s dokumentární přesností o jeho upadajícím fyzickém stavu způsobeném nemocí AIDS. 

 

Citlivě o hrubých věcech

Román byl svého času velmi kontroverzní, protože v něm Guibert píše, že slavný filozof Michel Foucault zemřel ve skutečnosti na AIDS, a ne na rakovinu, jak se pro potřeby veřejnosti a „čistoty” jeho odkazu říkalo. Zároveň v něm Guibert zmiňuje, že Foucault patřil mezi jeho milostné partnery. Na kritiky hlásající, že nevybíravě odhalil tolik Foucaultova soukromí bez jeho svolení, autor bez váhání reagoval, že pouze odkrývá zamlčenou pravdu a  upozorňuje na důležitý problém, od kterého se veřejnost odklání. Na Focaulta navíc nenahlíží jen jako na homosexuála a milence, ale zůstává v románu celistvý - je pořád myslitelem. Nepopisuje ho pouze fyzicky, i když i to je důležitou součástí díky mapování jeho nemoci, ale vnímá i jeho intelektuální a citové stránky. 

Díky této knize tak najednou byl mladý spisovatel vyhledávanou mediální celebritou. Jeho tvář se objevovala takřka ze dne na den na obálkách časopisů a stihl dát i několik rozhovorů do televize. Stal se výrazným mluvčím za práva HIV nemocných a zasazoval se o to, aby se o nich a o hledání léku mluvilo víc. 

Svůj poslední rok života pak Guibert strávil navzdory nově nabyté slávě poctivým každodenním psaním. Podařilo se mu tak napsat ještě další dvě knihy, v nichž popisuje postupný fyzický úpadek. Průběh chronických nemocí, jako je AIDS, je pomalý, a tak má pacient možnost sledovat svou postupnou proměnu. Právě tu Guibert tak neúnavně popisoval. Kromě problémů s pohybem a nevolností také ke konci života částečně oslepl. Pouhé dva týdny před svou smrtí se ještě pokusil neúspěšně o sebevraždu a na následky pokusu pak zemřel.

 

Milovat znamená znát

Guibert sice byl průkopníkem v psaní o AIDS, ale číst se ho i dnes vyplatí také z jiných důvodů. Z jeho knih je cítit vypravěčská snaha poznávat, zaznamenávat a snažit se pochopit. Sice píše částečně autobiograficky a subjektivně, ale svou pozornost vždy soustředí primárně na své nejbližší. Zkoumá jejich těla, ať už jako milenec, tak jako ošetřovatel, který se o ně při nemoci stará. Snaží se dát význam slabým tváří v tvář jejich nesmyslné a bolestné smrti. 

S přihlédnutím k červnovým oslavám LGBTQ+ menšiny a protestům Black Lives Matter je to důležité poselství. Všichni bychom se teď měli snažit vzdělávat a pokusit se pochopit, co je se světem špatně a jak se máme zasadit o jeho zlepšení. Guibertovo psaní je sice výsostně osobní, ale také nám říká něco důležitého o společnosti - připomíná, že ostatní nesmíme přehlížet. Starat se o svět znamená obeznámit se s ním. Stejně jako milovat znamená druhého poznat.

 

Deník jako nejintimnější forma zastavení času

Guibertova deníková forma je vrcholně intimní - mezi čtenáře a autora nestaví žádné bariéry, vnitřní myšlenky a city ukazuje z první ruky. Každý detail se najednou stává důležitým, protože už není předmětem fikce - je součástí reality, historickým zápisem v dějinách jednoho člověka. Co je osobní, se stává důležitým z hlediska mapování literatury a naopak. Deníky se často srovnávají s cestopisy, protože život se při zápisu na stránky stává najednou uchopitelnějším a události jsou zaznamenané chronologicky, jako by skutečně bylo žití cesta z bodu A do bodu B. Jedině pokud si píšeme deník, můžeme mít při zpětném čtení pocit, že jsme celou dobu cestovali, přestože jsme třeba všechny roky prožili na jednom místě. Cílem je nakonec naše dnešní já a zastaveními na cestě všechny události, jež do našeho života zasáhly.

Pro Guiberta to byla zásadní myšlenka. Jeho druhá nejslavnější kniha, bohužel zatím do češtiny nepřeložená Fou de Vincent (volně „Zblázněný do Vincenta“), je pojatá jako cestopis a mapa jedné velké lásky. Guibert zde popisuje své city ke skateboardistovi a drogově závislému Vincentovi, kterého obsesivně miluje šest let, od Vincentových patnácti. 

Nikdy není zřejmé, jestli se vše skutečně stalo tak, jak to Guibert popisuje. Už jenom kvůli množství drog nevíme, kde je hranice mezi vypravěčem a samotným Guibertem. Guibert nevymýšlí nové postavy, ale skrz své psaní znovu vynalézá sám sebe, má možnost měnit nejen události, ale taky svůj charakter. Hledá, kde začaly problémy, a snaží se přijít na to, proč Vincenta tak moc miloval i přesto, že sám pro něj tak důležitý nebyl. Je to kronika posedlé lásky, ale také milostný dopis a esej zároveň. 

Hervé ve svém zamilovaném textu naznačuje jistý stupeň mystifikace. Ne, že by vyloženě lhal, ale přiznává, že celý jejich příběh píše znovu poté, co Vincent spadl opilý z šestého patra a zemřel. Tudíž má některé vzpomínky už rozostřené tím, jak vše dopadlo. Snaží se zde vzpomenout si, co všechno se ztraceným partnerem prožil a dělá to tou nejkrásnější možnou formou – píše deník obráceně. Začíná smrtí a končí prvními láskyplnými chvílemi. V podstatě se snaží Vincenta vrátit svým textem zpátky mezi živé. Chce s ním znovu být, a tak o něm píše.

 

Dílo, které zanechá autora mezi námi

Na Hervé Guibertovi je nejdůležitější a nejlidštější jeho upřímná snaha zastavit svým textem čas. Nejen že skrze text vrací svého mrtvého přítele, ale i když už nemocný ví, že mu moc času nezbývá, píše ze všech sil. Popisy posledních zážitků shrnuje právě v Příteli, který mi nezachránil život. Je to záznam intimních dějin vlastního těla, ale taky mysli, přátel, zážitků, lásky. Guibert v něm bojuje vší silou proti proudu času, protože ví, že má šanci ho porazit, jestliže tu po sobě zanechá dílo, které ho navždy, i když v jiné formě, uchová naživu.

Guibertovy romány i fotografie jsou naštěstí tak silné a tak lidské, že o jeho vítězství snad není pochyb. Jeho doposud přehlížený odkaz snad napravíme brzo i my a bude přeložena víc než jen jediná knih. Bylo by smutné, kdybychom i nadále upozaďovali důležité autory z menšinových skupin a obzvlášť ty z nich, kteří popisovali část komunitní historie, na niž se často zapomíná.
 

Jan Jindřich Karásek je kulturní publicista a básník, přispívá do ČT Art nebo Radia Wave, je laureát ceny Františka Halase za rok 2019. Letos mu vyjde debutová sbírka.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít