Pokusy v ošklivém
Co se stane, když si žena vypracuje plán stát se ošklivou? Když se stane tou, jíž se celý život vyhýbala, dělá Joanně Walsh… dobře. Může však prostým svlečením ženskosti naplnit iluzi zamítnutí? Nebo může tím, že se stane méně, obratně rozvrátit ekonomiku sebe sama?
Původně vyšlo ve Spike Art Magazine #74, v čísle věnovanému kráse. S laskavým svolením autorky přeložila Nela Pietrová.
Celý svět začal slovem ne
Jedna molekula řekla „ne“ druhé a šla si po svých, žít svůj život. Žádný život se z ní nenarodil, ale zažila dobrý sex, pozdní večery v barech, žhavé myšlenkové seance a skvělá, táhlá odpoledne. Jelikož se nerozmnožila, nikdy se nepřestala stávat.
Odmítnutí přitažlivosti je odmítnutím reprodukce. Tedy, sociální reprodukce. Z biologického hlediska je už pro mě pozdě. Můžu však nadále dělat kroky zpět, i když jsou mé reprodukční roky téměř u konce.
NIKDY NENÍ POZDĚ NA TO, ZASTAVIT SOCIÁLNÍ REPRODUKCI.
MUSÍ SE ZASTAVOVAT ZNOVU, KAŽDÝ DEN.
Činy vymazávání
Ošklivý projekt na mě čekal celý můj život. Párkrát jsem to zkusila, ale teď je to jednodušší. Sepsala jsem seznam etap odečítání. Jelikož tento proces nic nevytváří, jsou tato čísla vzájemně směnitelná. Jsou tarotem ošklivosti. Každý den můžu z balíčku vytáhnout jednu kartu a žít podle ní svůj život.
2017: nebarvit si vlasy (šedé vlasy)
2018: nenosit make-up
2019: neholit si podpaží
2020: neholit si nohy
2021: nepoužívat deodorant (občas krystal soli)
2022: nestříhat si vlasy (jednou za měsíc si oholím hlavu), nepoužívat šampon, kondicionér, občas použít mýdlo, nenosit podprsenku (v tomto nejsem důsledná)
2023: ?
Askeze/estetika/autenticita
Básnířka Lisa Robertson píše ve své knize Proverbs of a She-Dandy (Pranostiky jedné dandy, 2018), že konec reprodukce mění ženy ve femininní verze dandyho. Během menopauzy „se některé naše orgány stávají čistě sebe-referenčními. Pozbyly potenciálu tvořit rodinu, zapojit se do spektáklu, podvolit se státu: Jsou vyjmuty ze všech ekonomií. A tak se jejich smysl uskutečňuje pouze skrze družné a autonomní potěšení“. Menopauza je prvně proces, a až potom stav. Ještě jsem nedosáhla toho stavu, ale rozhodně jsem v procesu. Můj proces není estetický, ale asketický. Dříve jsem si tato slova pletla, ale neobtěžovala jsem se hledat jejich konkrétní významy. Líbila se mi jejich tajemná styčnost, oddělená prchlivými písmeny „e“ a „t“. Význam prvního slova se zdál jasný, toho druhého nezřetelný. Teď se to otočilo a žiju tím. Nebo jsou možná přece jen stejná.
Pes, znamení mého čínského horoskopu, říká: „Ženy ve znamení psa jsou často oblečeny prostě.“
Slovo pes se jako slang používá pro nepřitažlivou ženu, i přes to, že většina lidí shledává psy roztomilými. „Se zavřenýma očima se ožeň s fenkou. Jelikož je její vkus a smysl pro módu a oblékání jednoduchý, je menší pravděpodobnost, že za tyto věci bude utrácet.“ Za módu utrácím velmi málo, nakupuju na stránkách s nošeným oblečením, ale vybírám si pečlivě. Jsem asketická dandy.
Listopad: V baru potkám psa, od hlavy k patě oblečeného v kabátě, ruce i nohy. Musí být vyrobený na míru. Páníček mu ho sundá: je to jiný pes. Šaty dělaj člověka.
Trojúhelník 1
Ošklivý projekt není seznam. Je sestavený jako série trojúhelníků.
První je: OŠKLIVÁ/MASK/FEM
Je to takhle:
Je FEM – FEM = MASK?
Je FEM + MASK = OŠKLIVÁ?
Je FEM x OŠKLIVÁ = MASK?
Občas si nahodím make-up na celý obličej, abych změřila vzdálenost.
ŠATY DĚLAJ ČLOVĚKA
Queer teoretik Jack Halberstam ve své stejnojmenné knize popsal „ženskou maskulinitu“ jako nedostatek performativity; a všímá si, že drag kings jsou méně oslňující než drag queens, protože performují mužskou lhostejnost k performanci. Na místním drag king představení v queer pařížském baru La Mutinerie nic takového vůbec nepozoruji.
Mezitím naše kultura odměňuje genderovou transgresi, jenom pokud jsme křiklaví a groteskní.
Ranní kabát/smuteční kabát
Robertsonova ženská dandy je, řečeno Baudelairovou básní Stařenky (Les Petites Vielles), „chudá“, ale upoutá zraky, když vláčí honosnou tretku: to není můj styl. Robertsonova/Baudelairova dandy je „extra“, nosí s sebou okázale zbytečnou cetku, která se nekonečně liší (différs) od jejího smutečního kabátu.
Pokud je žena nestejnost (la différance), tak je můj projekt lhostejnost (l’indiférance), stávání se méně.
„Dandy se zprostí všech užitných hodnot, vyjímaje se z veškeré produkce, reprodukce a vlastně ze samotné představy produktivity. Dandyho kód, jak říká Baudelaire“ (říká Robinson), „je velmi starodávný, dandy je stoický.“
Nejsem stoička. Můj asketizmus je velmi viditelný – moje oholená hlava, neoholené nohy – a možná je užitečný v boji proti společenské reprodukci. Můj zjev na ulici je jako varování, jako zmatení. Zatímco se stávám viditelnější, nejsem aforismem, ale dekretem, jsem manifestem.
Trojúhelník 2: ošklivá/pravda/odečíst
JE ODČÍTÁNÍ = OŠKLIVÁ?
JE OŠKLIVÁ = PRAVDA?
JE PRAVDA = ODČÍTÁNÍ?
Svlékání
Moji rodiče svlékli tapetu generace mých prarodičů. Já se svlékla pro umělce, pro fotoaparát.
Mé psaní svléká příběhy z životů.
K čemu se snažím dovysvléct? K ničemu?
Vede svlékání k neviditelnosti?
Nebo k dokonalejší iluzi, že svlékání vůbec něčeho dosáhne?
(Zatímco se stávám neviditelnější jako žena, stávám se viditelnější. V Krakově mě několik žen obejme na ulici. Jejich manželé nechápavě přihlížejí. Co vidí v mém nedostatku?)
Stadium zrcadla
V roce 2012, před nástupem věku internetového sebe-odrazu v podobě Instagramu a TikToku, podstoupila učenkyně a aktivistka Kjerstin Gruys roční „zrcadlový půst“. Negativní recenze její knihy „Zrcadlo, zrcadlo: jak jsem se naučila milovat své tělo tím, že jsem se na něj rok nedívala“ (Mirror, Mirror Off the Wall: How I Learned to Love My Body by Not Looking at It for a Year, 2013) na Amazonu provolává, že tento experiment v odečítání je zároveň pokusem namířeným proti reprodukci: „Tato kniha je nejnázornější ukázkou snah, do kterých se ženy bez jiných rozeznatelných talentů často pouštějí, když místo péče o domácnost a výchovu dětí svou energii dávají jinam.“
Spisovatelka Autumn Whitefield-Madrano projekt napodobila a zjistila, že měla „zrcadlový obličej“. Naučená a sebe-naučená k dívání se určitým způsobem skoro nikdy neviděla sebe samu tak, jak ji viděli ostatní. Zjistila, že má taky (stejně jako ostatní) „fotografický obličej“. Upravila projekt od Gruys tak, že se jednou denně podívala do zrcadla a vyfotila se.
Protože jsem vyrůstala v před-internetové době, kdy nebylo možné se vidět na fotografiích jinak než tak, jak mě vidí ostatní, tak mě až selfies přesvědčily o tom, že ošklivost je něco, čím se můžu stát, ne něco, co už jsem.
Psát odpovědi na deset let staré příspěvky na blogu Whitefield-Madrano by bylo jako psát si s bývalou já. Ale stejně to je dost možná čtení Baudelaira. „Jaká to panenka,“ říkám své staré já. Je ztracená mezi všemi ostatními ženami, snaží se vypadat jako ony, ale zároveň jako něco „víc“.
Podobat se
…budí vzpomínky na esej Závist (Envy, Ugly Feelings, 2005) od Sianne Ngai, pojmenovanou po emoci, kterou Freud popsal jako stav mladých žen, určitý stav soutěživosti v prostředích (Freud zmiňuje dívčí školu), kde je příliš mnoho žen na to, aby byla jedna „ze všech nejkrásnější“. Ngai v závisti nachází potenciál pojmenovat politické chybění „umožňující subjektu formulovat tvrzení ′Tento záviděný objekt mě pronásleduje′.“ (Ngai cituje Melanie Klein.)
Vypadáš jako Judith Butler, říká mi kamarádka. Jiná povídá: Vypadáš jak Gertrude Stein. Přestože mám ráda jejich práci, nerada bych vypadala jako nikdo z nich. Vypadají moc staře, příliš butch na to, abych jim záviděla. Ale co tedy jsem? Stala jsem se člověkem, kterým jsem se celý život snažila nebýt. Je to fajn.
Moje kamarádka, která je žensky hezká, mi říká: „Assume-la!“, čímž myslí Žij to. Je jednoduché říct, že odmítnutí je snadné. Občas je lehčí dělat víc. Občas si říkám, dej si pauzu: Buď hezká, dej si rtěnku, nabarvi si vlasy. Ale odmítnutí, stejně jako závist, je méně osobní než politické. Politický krok k vypadnutí z kroku. Není jednoduché takový krok udělat.
Dokud se najednou snadným nestane.
Krok
Protože gender je nejen společenský, ale osobní, můžu z něj vystoupit.
Protože gender je nejen osobní, ale společenský, nemůžu z něj vystoupit.
Můžu vystoupit.
Vzdát se krásy znamená jinak zabírat prostor. Není to o tom, nevypadat sexuálně, je to o tom, nevypadat obsazená určitými sexualitami. Když zabírám prostor ulice mým pohledem, ulice jím také vypadá méně zabraná.
Na ulici si mě muži teď moc nevšímají.
Na ulici si mě muži předtím moc nevšímali. Jen jsem měla pocit, že to bylo možné.
Na ulici si mě teď všímají ženy. Předtím si mě nevšímaly vůbec. A občas si mě všimnou i muži. Obojí je nečekané.
Ve svém snažení nejsem sama. Jsou lidé, kteří pro mě ošklivost připravili a taky přichystali místa, kde je ošklivost vítaná. Poznám je, když tam přijdu, a oni poznají mě. V některých místech jsem teď vítaná: odmítnutí krásy mi zaručilo pozvání. Jsou to útulná místa a jsou ještě krásnější než ta „krásná“.
O ekonomii pohledu na ulici už jsem psala. Stačilo. Teď se z ní vypíšu ven.
Monstrum
Stát se zaměstnaná snahou být méně zaměstnaná krásou a psát o tom slova je jako proměnit se v monstrum, které mluví o tom, co ho zaměstnává míň. Jako Paul Preciado ve svém přednesu Can the Monster Speak? (Může monstrum mluvit?) před 3 500 psychoanalytiky na každoroční konferenci École de la Cause Freudienne v Paříži; mám za to, že abychom se mohli stát méně zaměstnáni, je nezbytné o této zaměstnanosti mluvit.
Monstra v mýtech jsou zřídka vidoucí, tedy kromě Frankensteina, technologicky stvořeného monstra modernity. Psát znamená využívat technologické „extenze člověka“. Každý spisovatel je monstrózní, pře(s)pisovatel těl především.
Stávání se
Deleuze a Guattari řekli, že se můžeš stát ženou či zvířetem, ale nemůžeš se stát mužem.
Stala jsem se od-stáváním.
Odvolala bych se tady na řecký mýtus, ale neexistuje žádný, ve kterém se ženy stávají muži. Protože to trestem není nikdy.
