Dvě polohy české rusofobie
Nenávist vůči Rusům nebo rusky mluvícím lidem, lidem v Rusku narozeným, stojí na stejných principech jako jakýkoli druh rasismu. Nic víc.
Iracionální nenávist vůči rusky mluvícím lidem, resp. vůči Rusku obecně, jako by byla obyvatelům České republiky, řečeno s trochou nadsázky, vlastní. V těchto dnech není nic snazšího než otevřít Facebook a pročítat si statusy – svých přátel, veřejných osob, sdílené články médií. Zcela jistě se v nich objeví nějaké vyjádření nesympatií, v krajních, ovšem rozhodně nezřídkých případech, dokonce odporu. Tzv. „Rusáka“ zkrátka Češi rádi nemají.
Ovšem kdo jsou ti Češi? V prvé řadě to mohou být lidé, jež mají silně negativní zkušenosti s minulým režimem. U takových i pouhá v ruštině řečená věta dokáže vyvolat vztek, následovaný proudem urážek a nadávek. Svá traumata a vzpomínky si přenášejí i do těchto dní a nelze předpokládat, že by se to mohlo snadno změnit. Je těžké jim onu nenávist vyvracet. Desítky let života v nedemokratickém režimu, který je v očích nejen evropských, ale celosvětových vnímán jako útlak ze strany Sovětského svazku (zjednodušeně tedy Ruska, Moskvy, Kremlu), jim nikdo nevrátí. Tito lidé budou protáčet oči v sloup, promluví-li člověk, který stojí ve frontě před nimi, rusky, budou po hospodách či na Facebooku nadávat; v zaměstnání, zejména ve službách, snad ovšem zachovají profesionální úroveň.
Problém ovšem nastane, když se rusofobie stane jakousi pseudoidelogií části české aktivistické scény. Příkladem za všechny je například David Koller, který při většině svých vystoupení zarytě tvrdí, že „z Ruska nikdy nic dobrého nepřišlo“ (načež udeří do kytary plné ruských součástek). Pokud ovšem David Koller, resp. i kdokoli jiný, pronese něco takového k veřejnosti, rázem se stane symbolem. Legitimizuje rusofobii. Přiznává právo nenávistným projevům. Když totiž kritiku vůči politice Ruska artikuluje veřejná osobnost, už to nejsou jen výkřiky z hospod. Je to obhajoba. Obhajoba týchž činů a projevů, které vytýkají všichni ti demonstrující svým současným politickým zástupcům, názorovým oponentům a dalším a dalším lidem.
Nenávist vůči Rusům nebo rusky mluvícím lidem, lidem v Rusku narozeným, stojí totiž na stejných principech jako jakýkoli druh rasismu. Nic víc. Představte si, že potkáte člověka, který by byl v Rusku pronásledován kvůli vlastní sexualitě. Pošlete ho zpátky, odkud přišel? Zcela jistě ne. Představte si, že byste v kavárně narazil na protiputinovské aktivistky, které budou ve své mateřštině řešit blížící se demonstraci. Budete se na ně dívat s nenávistí?
Autoritářské myšlení není vrozenou vlastností – a už vůbec ne mizejícího konstruktu nazývaného národ. Možná by stačilo si jen vzpomenout na heslo provolávané na akcích na podporu uprchlíků: „No borders, no nation.“ A neomezovat je jen na lidi z válečných zón. V aktivitě a protestu proti nedemokratickým režimům, proti potlačování lidských práv, v demonstracích za důstojný život a respekt, jsme bratry a sestrami. Všichni, bez rozdílu. Nebo snad ne?
Autorka pracuje ve službách.
