Houellebecqův konec osobních dějin (poznámky k Serotoninu)
Nechci řešit, jestli se Houellebecq vyčerpal, ani do jaké míry jeho postavy odráží autora samotného a zda je on samotný xenofob a sexista. Na fikci je totiž nejzajímavější, že dokáže odrážet ducha doby, mapovat území, jehož síly se teprve projeví. Nemyslím tím bulvární zkratku o tom, že Houellebecq ve svém novém románu předpověděl Žluté vesty - Serotonin mluví o věcech zlověstnějších. Třeba o tom, jaké to je žít ve 21. století v době pozdního, globálního kapitalismu.
Florent, hlavní hrdina Houellebecqova serotoninu, je zajištěný muž z vyšší střední třídy, kontraktor ministerstva zemědělství a taky člověk, který už nemá proč žít. Florent prožívá osobní konec dějin a když kráčí do psychiatrické ordinace (mimochodem z hotelu, který vyměnil za byt), aby si nechal předepsat novou generaci antidepresiv, je to souboj s mizejícím horizontem, za kterým už není vidět žádná naděje a zbývá jen rezignace.
Bůh je zlomyslně průměrný scenárista
Houellebecq v Serotoninu popisuje odcházení modernismu velkých snů; globalizaci ničící vše lokální, jež umírá pod nánosem chemikálií bránících zpětnému vychytávání Serotoninu. Houellebecq jakoby si tak trochu podával ruku s teoretikem Markem Fisherem (a nejen jím) - i v jeho světě je deprese jednoznačně společenským jevem. Na rozdíl od mladého čtenáře radikální literatury (nepříjemnou otázku možné praktické změny radši vytahovat nebudu) je ale Houellebecqův Florent maximálním duševním neoliberálem - všechny varovné signály upadajícího světa má před sebou, ale přesto nedokáže obžalovat systém, jen nekonečně vinit sebe a nakonec jen rezignovaně přihlížet dění ve světě, který dál běží už bez něj. A vinu svalovat na osud.
Houellebecq vykresluje nihilistický realismus, mizící horizont pozitivního, který krade energii i nám, s každou novostavbou s francouzskými okny nebo rychlým projetím realitního serveru, když náš mediální mytologií sen o vlastním bydlení umírá s každým obnovením stránky.
Serotonin je ale taky román o lásce a její síle ničit život těm, kteří se nedokážou s minulostí vyrovnat. Perverzní romantická touha po už dávno ztraceném, ale bez patosu olejomaleb. Způsob, kterým Florent popisuje svoji minulost, je symptomatický pro technokratickou psyché dneška, který nás rozkládá na analytické jednotky, kdy naše já mizí v útrobách datových center. Aplikace na Mindfulness a kurzy pro objevení vlastního vlka. Osobní je politické a politické osobní, stejně jako směna se i milování odehrává na trhu, jehož logika se proplétá do nejzazších koutů šedé kůry mozkové.
Houellebecq popisuje odkouzlení ze světa, z přírody, smrt Boha, kterého zabily reality show a pořady o vaření.
Marnost má deset uhlíků a dvanáct vodíků
Serotonin je konečná, vydestilovaná cesta na dno, absolutně prázdný, drásavě klidný nihilismus. Zatímco hrdinové jiných Houellebecqových knih nalézají (zničující) útěchu v sexu, Florenta Captorix připraví i o něj. Ale zároveň mu umožní s odosobněným pohledem rekapitulovat svůj život. Bez větších emocí, v mořích sebekompenzační ironie, z jehož vln jen občas vystoupí záchvěv opravdové emoce. Houellebecqův hrdina je ztělesněnou nemožností konat, neschopností cokoliv změnit, existenciálním dramatem člověka, který by žádné existenciální drama prožívat vlastně neměl, protože ve vyšší střední třídě člověka nezaplacené exekuce netrápí.
Zůstává jen zpustlá krajina, zničená dotovanými hnojivy, jejíž hranice kolíkuje farmaceuticky modulovaná apatie. Zpověď té části společnosti, která má pocit, že zlatý věk končí, sliby prosperity jsou zrazeny a politická naděje nikde není.
“Na západě už nebude nikdy nikdo šťastný,” přemítá Florent a jako by tím popisoval pocit velké části i naší společnosti, které hrozí politická i osobní kapitulace. Nejlepší tak bude vzít Florentův příběh jako varování. Připomenutí, že tlaky dneška bychom měli naopak využít a s jejich pomocí vybudovat novou imaginaci. Protože skončit jako Florent si nezaslouží nikdo.
---
