Od náboženských předpisů k mystice chlebu a vína
V duchovních kultech se můžeme setkat s přísnými stravovacími předpisy, které například rozlišují čisté a nečisté pokrmy. V křesťanské tradici se ale s tímto přístupem k jídlu rozloučil sám Ježíš Kristus, jehož tělo a krev dnes křesťané přijímají v podobě chlebu a vína při svátosti eucharistie. Tento mystický akt je těžko vysvětlitelný podobně jako prožitek mateřství. Člověk má jíst s radostí a střídmě, s ohledem na životní prostředí, i podle současného papeže Františka.
Nejen v křesťansky orientovaném světě je možné nahlédnout lidský vztah k jídlu prostřednictvím dvou myšlenek, známých z latinské kultury: „Nežijeme proto, abychom jedli, ale jíme proto, abychom žili“ a „Jsme to, co jíme“. Obě teze mohou přijmout za své lidé různých vyznání a světonázorů, lidé orientovaní asketicky, v jejichž životě dominuje duchovní oblast nad tělesnou, i ti, kteří pokládají obě oblasti za spojené nádoby. Ani západní, ani východní křesťanská tradice nepřijala za své přísné kultovní a dietetické předpisy, jak je známe například ze židovství, indických karmanových systémů či přírodních náboženství. Ačkoliv se i v křesťanství v průběhu dějin našli jednotlivci a skupiny, kteří povýšili odříkání na princip duchovního života a růstu, zůstal vztah velkých křesťanských církví a jejich teologů a světců k jídlu realistický, ne-li přímo pozitivní a tvůrčí.
Ve srovnání s kultickými předpisy, které se týkají zvířat či rostlin a produktů z nich vyrobených, se křesťanství vydalo jinou cestou než judaismus či třeba hinduismus. První zásadní změnou bylo opuštění židovských nařízení a zvyklostí o kultické čistotě (košer) potravy. Zákaz konzumace nečisté stravy, například vepře, zajíce, králíka, osla, krve a některých druhů ptáků a ryb, je u židů vyvážen celou řadou potravin, které se před tisíci lety stejně jako dnes připravují v mnoha domácnostech: hovězí, skopové a kozí maso (získané předepsaným způsobem a bez určitých částí), různé druhy ryb a ptáků, mouka a výrobky z ní, zelenina, ovoce a mnoho dalšího. Potraviny zvláštního významu však znají mnohá světová náboženství. Podle Bible se lidé v předhistorické době živili výhradně rostlinnou stravou (První kniha Mojžíšova 1:29). Po Potopě umožnil Hospodin jíst lidem maso s podmínkou, že bude zbaveno krve (První kniha Mojžíšova 9:3–4). Návrat k rostlinné, vegetariánské či přímo veganské stravě je spojován s konečnou obnovou Božího stvořitelského řádu, a tedy s rájem. Jak čteme u proroka Izaiáše v 11. kapitole, v něm už nebude predátorů ani lovených, ustane jakékoliv násilí. Univerzální smíření všeho a všech bude provázeno tím, že pro nasycení už nebude třeba zabíjet.
Ježíš: Všechny pokrmy jsou čisté
Revoluci v kultickém přístupu ke stravě přinesl sám Ježíš. Ačkoliv žid, zaujal zcela nový postoj k tomu, co je takzvaně čisté a nečisté a jak by tomu měli jeho následovníci přizpůsobit svůj život. V Markově evangeliu (7:18–19) čteme: „Řekl jim: ‚Tak i vy jste nechápaví? Nerozumíte, že nic, co zvenčí vchází do člověka, nemůže ho znesvětit, poněvadž mu nevchází do srdce, ale do břicha a jde do hnoje?‘ Tak prohlásil všechny pokrmy za čisté.“ Člověka, pokračuje ve svém vysvětlení Ježíš, totiž neznečišťuje to, co si v potu tváře tehdejší společnosti uloví nebo koupí a sní, ale to, co vychází z jeho srdce, z podstaty toho, kým je a kým se snaží být: „A řekl: ‚Co vychází z člověka, to ho znesvěcuje. Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka.‘“ (Markovo evangelium 7:20–23)
Rozchod s židovskými kultickými předpisy měl svůj vývoj, ale nedal se zastavit. O tom, jak se ve všedním životě vypořádat se starobylými dietetickými předpisy, se rozhořela debata již mezi Ježíšovými učedníky, a zvláště mezi apoštolem Pavlem a žido-křesťany. Křesťané prvních let po Ježíšovi si kladli otázku, zda se ještě musí stravovat po židovsku a zda je správné, aby konzumovali například maso, jehož části byly původně určeny k pohanským rituálům. Rozřešení této otázky nebylo složité: křesťané mohou jíst v zásadě cokoliv, ovšem tak, aby tím nepůsobili obtíže tomu, kdo se z důvodů svědomí stále ještě vyhýbá jídlům, která celý svůj dosavadní život pokládal za nečistá. Apoštol Pavel k tomu ve svém listu Římanům (14:14–15) píše: „Vím a jsem přesvědčen v Pánu Ježíši, že nic není nečisté samo v sobě, ale tomu, kdo něco pokládá za nečisté, je to nečisté. Trápí-li se tvůj bratr pro to, co jíš, nežiješ už v lásce. Neuváděj tedy svým jídlem do záhuby toho, za nějž Kristus umřel!“
Postupem času, kdy křesťané vzešlí ze židů i z pohanů zrodili nové generace, které se již plně identifikovaly s křesťansky chápanou vírou (hlásáním evangelia, teologií, zvyky), jak o nich čteme v novozákonních dopisech a textech, se ustálil zvyk jíst v radosti a střídmě všechno, co se v daném regionu jí a je k mání. Neexistuje tedy nic, z čeho by křesťan nemohl připravit jídlo. Ani dnes by ale věřící člověk patrně vědomě nejedl jídlo, které bylo připraveno k nějakým novopohanským obřadům. Tím, že lidem byla Bohem dána Země do opatrování, měli by se snažit zacházet s přírodními zdroji eticky odpovědně a spotřebovávat jen to, co doopravdy a nezbytně potřebují. Papež František ve své encyklice Laudato si’ a v mnoha dalších textech a promluvách označil současný vztah člověka k životu a životnímu prostředí za jeden z nejtěžších hříchů, jímž se člověk proviňuje proti Bohu a proti lásce k bližnímu.
Přijímání Boha v uecharistii
V křesťanských dějinách však nastal ještě daleko závažnější zvrat, než je opuštění tradičních kultických předpisů. Tím zvratem je bezpochyby událost poslední Ježíšovy večeře s učedníky. Při ní jim – v římskokatolickém chápání – dal Ježíš sám sebe, a to ve viditelné podobě chleba a vína. Pro toto společné jídlo se vžilo pojmenování eucharistie – díkůvzdání. Na Velikonoce, při svátku nekvašených chlebů, se učedníci zeptali Ježíše, kde chce slavit velikonoční večeři, při níž se jedl velikonoční beránek. Při této hostině, která by asi jinak nebyla ničím zvláštní a nelišila se od večeře v jiných židovských rodinách a komunitách, učinil Ježíš – postupně zjevující učedníkům, že on je ten pravý a poslední velikonoční Beránek, po němž už není třeba, aby umírali další – něco, co změnilo běh světa. Nejstarší Markovo evangelium (14:22–24) o tom říká toto: „Když jedli, vzal chléb, požehnal, lámal a dával jim se slovy: „Vezměte, toto jest mé tělo.“ Pak vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: „Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé.“ Co se tehdy vlastně stalo?
Některé protestantské církve chápou tuto večeři jako připomínku Kristova života, jeho oběti, smrti a vzkříšení. Chléb a víno jsou jim symbolem či znamením, jímž si zas a znovu evokují událost, která je pro vyznávajícího křesťana určující. Římskokatolická církev a některé církve Východu, ale třeba také Afriky, vidí v této události nikoliv symbol či jímavý obraz, ale především realitu, v níž Ježíš, Boží syn, nedává učedníkům skrze chléb a víno jakoby své tělo a krev, ale opravdu sám sebe. Ježíš Kristus je podle této věrouky v eucharistii reálně přítomen jako celý člověk a celý Bůh, aniž by ho ubývalo, a ten, kdo ho přijímá (jí), má tělesnou a duchovní účast na Kristu jako Bohočlověku. Podstata chleba a vína (to, čím je chléb chlebem a víno vínem) se mění v podstatu těla a krve, třebaže chléb a víno si zachovávají svoji podobu vnímatelnou lidskými smysly. Vysvětlit tuto teologickou „záhadu“ nebo předat přímý prožitek z této hostiny je obtížné. Analogii tvoří například prožitek lásky nebo mateřství, které je těžké, ne-li nemožné vysvětlit druhým.
Kulticky připravené jídlo, jak jsme viděli u židů, bylo vyjádřením věrnosti mezi Hospodinem a lidmi a symbolizovalo život. Kdo tato nařízení dodržuje, je Bohu milý a bude žít. Ježíš se stává ve své oběti vrcholící na kříži věčně živým chlebem, tedy tím, co se nazývá svátostí. Skrze účast na této hostině, která se odehrává 24 hodin denně a 365 dní v roce na nejrůznějších místech planety, se ve víře římskokatolických křesťanů a církve člověk podílí na Kristově oběti a lásce a je sycen zvláštní milostí, která ho má proměnit, posílit a přiblížit ho Bohu. Nejde tedy o pouhou připomínku toho, co se stalo před více než dvěma tisíci lety, ale o reálnou účast na Kristově životě. Okolnost, kterou jsme zmínili v úvodu, že „člověk je to, co jí“, působí v tomto ohledu pro lidi, kteří si od náboženství udržují odstup, možná až bláznivě. Není to divné, že někteří lidé „jedí Boha“ s vírou, aby měli účast na jeho životě a aby dělali v lásce to, k čemu je on, dokonalá láska, vybídl? Eucharistie je zpřítomněnou budoucností, předchutí toho, ke komu křesťan ve víře směřuje a z koho žije. Setkání s Bohem prostřednictvím jídla. Není to fascinující?
Eucharistie není, jak by se mohlo zvenku zdát, oplatkou pro zbožné nebo odměnou za dobré chování. Vůbec ne. Je-li člověk zasažen vírou a pozván k hostině, je eucharistie – díkůvzdání – doprovázená modlitbou a chválou Boha něčím tak přirozeným, jako když se matka stará o dítě. Je posilou, lékem a nadějí ve světě, v němž všichni nějakým způsobem hladoví.
Milostné společenství
O mystickém rozměru tohoto pokrmu byly napsány stohy knih. Pro mnoho lidí se ve světě rozkročeném mezi hladovějící a přesycené stala eucharistie něčím, bez čeho by nechtěli a vlastně ani nemohli být. Ani pro Ježíšovy učedníky, ani pro prvotní křesťany, z nichž někteří položili za svoji novou víru život, nebylo patrně jednoduché (u)věřit a porozumět, co jim Ježíš při velikonoční večeři říká a odkazuje.
Porozumění tomu, co eucharistie znamená a k čemu slouží, je přímo úměrná hloubce duchovního života a je nepřenositelná. Jedna věc ale může být, jak doufám, srozumitelná i čtenáři bez teologického předporozumění – křesťanský vztah k jídlu není určován předpisy a zákony, nýbrž láskou, neboť i jídlo, anebo právě jídlo je jedním z nejcennějších darů. Také proto existuje od počátku církve tradice společného stravování, společné přípravy pokrmů, modlitby nad jídlem, vděčnosti a poskytnutí
jídla těm, kteří hladovějí. Nejpozději od poloviny 19. století se v církvích objevují hnutí, která navazují na některá řeholní společenství, jež se z etických důvodů zříkají masa, a tedy zabíjení živých tvorů. Ačkoliv se vegetariánský nebo veganský způsob života nestal a patrně nestane oficiální zvyklostí církve, je to papež František, jenž ve své agendě zdůrazňuje křesťanskou odpovědnost vůči světu, přírodě a zdrojům. Ti křesťané, kteří se v eucharistii sytí Kristem, by měli objevit citlivost vůči mimolidskému světu, který nám poskytuje potravu pro život i pro potěšení. A nejen to. Historikové, antropologové, sociologové a etnologové, kteří zkoumají různá dějinná údobí, nám ukazují, jak se křesťanské osvobození od přísných kultických nařízení pozitivně podepsalo na rozvoji gastronomie.
Mám před očima fresku z jednoho italského kostelíka, který jsem si pro sebe adoptoval jako svoji malou katedrálu. Ve vnějším ambitu můžeme vidět zbytky fresky zobrazující Poslední večeři. I když víme, co všechno bývalo přítomno na stole židovského velikonočního slavení, autor tu namaloval kromě chleba a vína mnohé pochutiny typické pro tento region: ovoce, zeleninu, ryby, raky, olivy, olej, víno, placku připomínající pizza pane nebo focacciu. Jediné, co tu chybí, je káva. Znáte-li kostely jinde ve světě, víte, že obraz večeře je umělci zasazen do tisíců různých prostředí s potravinami, které se v tom kraji jedí po tisíciletí. Jedno však mají společné – radost učedníků z eucharistie, z chleba a vína, které se vedle křtu staly určující svátostí církve, jež z této opakované události žije a bude žít až do konce časů.
Jídlo se v křesťanství naštěstí zbavilo problematičnosti, vyplývající z kultových omezení. Z nich si církev ponechala ctnost střídmosti a půstu, který je nejen v předvelikonočním období součástí duchovního života a který má vedle spirituálního rozměru i rozměr zdravotní. Mnohá křesťanská společenství přijala myšlenku péče o Zemi a zdokonalila řadu výrobních postupů, z nichž nakonec vznikly pokrmy, které zdobí náš stůl. Ono rčení, že „nežijeme proto, abychom jedli, ale jíme proto, abychom žili“, má v křesťanské tradici jedno významné východisko: Jíme, abychom žili, ale nežijeme sami pro sebe. Tak jako vinaři a sadaři se snažíme pěstovat, opečovávat a sytit to, co je pro lidský život ještě důležitější než jídlo, a tím jsou vztahy založené na lásce. Vždyť láska je zároveň tajemným předivem vnitrobožských vztahů Boží Trojice. Cokoliv, včetně jídla, co nám pomůže nalézt sebe samé a být dobrými, je, jak doufám, nejen pro křesťany požehnáním.
---
