Ema Labudová: Ani minuta ticha
Zatímco současná česká próza tíhne v posledních letech k prostředí venkova a periferie, nový román Emy Labudové Ani minuta ticha se odehrává v Praze. Nejčastěji jde o Prahu 10, hlavní postava bydlí v paneláku na Koh-i-nooru, navštěvuje přátele na Synkáči a sleduje Nuselský most, který jednoho dne spadne.
Kniha však nevybočuje pouze prostorovým ukotvením, ale i celkovým způsobem vyprávění v první osobě, které nám svou tenzí a nenávazností evokuje hlučné myšlenky. Samotný název Ani minuta ticha může být odkazem na onen způsob řeči, kdy máme pocit, že jsme uvnitř hlavy hrdinky Ireny a nemáme ani chvíli klidu. Od vlastních myšlenek není úniku, až na čas spánku, kterého se ale Ireně nedostává.
Paradoxem skutečnosti, že slyšíme Ireniny myšlenky, je uvědomění, že jako čtenářstvo vlastně vůbec nic o jejím intimním životě nevíme. A to i přesto, že nám Irena do detailů vypráví každodenní události a popisuje vzhled veškerých běžných lidí, jež potkává. Zato o bývalém příteli, který jí způsobuje úzkostné stavy a je pro příběh více než důležitý, nám neřekne nic. Jako by nechtěla, aby kromě nadvlády nad jejím psychickým rozpoložením přebral i nadvládu nad jejím vyprávěním.
Kniha je snovým vyobrazením prázdného života mladé dívky ve městě, vypravěčka a současně hlavní hrdinka nás provádí svými vzpomínkami i přítomností bez jakéhokoliv ohraničení. Jediným časovým vodítkem nám může být záznam o dnech, kdy Irena menstruuje. Menstruace, sexuální touha i fyzičnost jsou v románu velice explicitní. Vypravěčka nám ukazuje ženský svět bez jakýchkoliv příkras a otevřeně tematizuje tělesnost spojenou s touhou i hnusem. Ze zařazení těchto motivů na seznam toho, co nám chce postava vyprávět, je cítit velká kontrola nad vlastním tělem.
Slezla jsem po srázu a vstoupila po kolena do potoka. Sáhla jsem si mezi nohy, a když jsem si podržela ruku před očima, měla jsem prsty plné krve. Stáhla jsem si kalhotky a nechala je uplavat a odolávala koleny proudu. Vyhrnula jsem si šaty. Po stehnech mi tekla krev, sklouzávaly po nich kusy tkáně. Všechno se to v okamžení setkalo s vodou, rozpustilo se a plulo do Vršovic a dál do Nuslí. (s. 157)
Velkým tématem knihy jsou drogy, bere je jak Irena, tak celá její kamarádská parta. Drogy, stejně jako ostatní motivy, nezůstávají pouze kulisou příběhu, ale otiskují se i do podoby vyprávění. Během stavů, kdy si postava narkotikum vzala, prožíváme extázi spolu s ní a samotné věty se začnou interpunkčně rozplývat, vytvářet chaos a pocit nejistoty. Drogy jsou součástí života postav a nesetkáváme se s jakoukoliv touhou se od nich oprostit. Postavy fetují z nudy a málokdy z pouhé nutnosti.
Autorka před námi rozehrává příběh ve zdánlivě realistickém světě, který je ale narušován dystopickými až surrealistickými událostmi (když například anarchistické hnutí převezme vládu nad MHD) či absurdní přítomností ducha její babičky. Konečný pocit je snový, celým vyprávěním se line touha po spánku a snění, po zdánlivém tichu. Nakonec spánek přece jen přichází, a tím pro nás exkurz Ireny do jejího ztraceného života končí.
Ema Labudová se posledním románem výrazně odlišila od předešlých dvou knih Tapetář (2019) a Lada u ledu (2021) a čtenářské obci ukázala, že její nový experimentální způsob vyprávění má schopnost konečně rozvířit hladiny mainstreamu. Zatímco hlavní postava knihy chce jen spát, autorka po nás jako čtenářstvu chce, ať se konečně probudíme.
Ema Labudová: Ani minuta ticha, Praha: Odeon, 2024.
