Nerůstová šance na stabilní budoucnost
Útlum ekonomiky v souvislosti s koronavirovou krizí byl mnohými komentátory vnímán jako pobídka k promýšlení ekologicky udržitelnějšího a sociálně spravedlivějšího způsobu fungování ekonomiky. Samotná koronavirová krize však příliš inspirace pro změnu nepřinesla, neboť její dopady nejvíce pocítí opět ti nejslabší.
Tento text vzniká v květnu 2020, kdy první vlna koronavirová pandemie postupně odeznívala. V době, kdy tento text vyjde, bude už pravděpodobně jasné, jak hlubokou ekonomickou krizi spustila opatření proti šíření koronaviru. Krize odhalují nejen nestabilitu současného ekonomického systému, ale i další slepé skvrny kapitalistické společnosti a ukazují na životně důležitou roli práce a aktivit zaměřených na péči, samozásobitelství a soběstačnost. Částečně v reakci na poslední velkou ekonomickou krizi po roce 2008 vzniklo hnutí za tzv. udržitelný nerůst, které argumentuje ve prospěch odklonu ekonomického systému od orientace na růst, zisk a akumulaci kapitálu. Silný a vzhledem k naléhavosti klimatických změn logický environmentální akcent nerůstového hnutí by neměl zakrýt jeho relevanci pro aktuální situaci a univerzální apel na přestavbu současné, v mnoha směrech neudržitelné, ekonomiky. Co je to tedy nerůst a jak může inspirovat úvahy pro sociálně spravedlivou a environmentálně udržitelnou cestu ven z ekonomické krize?
Nová krize
Po dvanácti letech od poslední finanční krize dostala světová ekonomika další zásah, tentokrát v podobě nového typu koronaviru, respektive opatření proti jeho šíření. Zavření nebo utlumení řady provozů a s tím související omezení výroby a spotřeby nastalo takřka celosvětově. Kvůli výpadku příjmů může situace vést k neschopnosti zaměstnavatelů plnit finanční závazky (pronájmy, platy zaměstnanců, úvěry), což může vyústit v propouštění nebo rovnou v bankrot. Propuštění zaměstnanci také dost možná nebudou schopni dostát svým finančním závazkům (nájmy, hypotéky). Zasažení výrobci i „domácnosti“ pak samozřejmě méně utrácejí, čímž se krize přenese i na dosud nezasažená odvětví. Na konci května hovoří první odhady o přibližně desetiprocentním poklesu HDP pro Českou republiku.
Během pandemie se vynořila celá řada textů o tom, jak krizi „využít“ pro komplexnější restart ekonomického systému. Ekologická ekonomka Naďa Johanisová vyjádřila naději, že „pokud pojmeme tuto krizi jako lekci o tom, co nefunguje, a jako šanci, jak změnit kurz“, včetně ekonomiky postavené na neustálém růstu a expanzi, může „koronavirus zachránit svět“. Podobně vidí koronavirovou krizi jako příležitost také Jan Blažek, když píše, že „tato krize obnažuje chod ekonomického kola založeného na výrobě pro výrobu a spotřebě pro spotřebu jako možná žádná jiná událost v minulosti“, a navrhuje k inspiraci obnovy osm ekonomických opatření se silnými sociálními a ekologickými ohledy.
Obecně se u kritičtějších komentátorů a komentátorek objevuje poptávka po tom, aby se post-koronavirová ekonomika zaměřila na to skutečně podstatné: ne na opětovný růst výkonu, ale na zdraví a pohodu lidí i planety. Někteří volají po cirkulární ekonomice či zásadním sociálně-ekologickém obratu ekonomického myšlení, objevuje se apel na sociálně spravedlivé řešení nadcházející krize, myšlenka nepodmíněného základního příjmu a zkrácení pracovní doby nebo alespoň využití krize pro rychlejší zavádění environmentálně šetrných technologií. Asi nejvýstižněji shrnuje tyto požadavky manifest „Bez solidarity není imunity: 11 bodů ke koronavirové krizi“.
Že covid-19 spustil podobnou vlnu úvah, není překvapivé. Hroutící se systém se mění lépe než ten fungující už jen proto, že si snadněji všimneme jeho problematických aspektů.
Pandemie také naplno odhalila, která odvětví a činnosti jsou pro fungování společnosti skutečně nezbytná (zdravotní a sociální péče, školství a věda, zemědělství a zásobování, údržba, ale také dobrovolnictví, péče o blízké a o rodinu, sousedské vztahy, soběstačnost, kutilství či samozásobitelství). Pro zvládání koronavirové krize jsou tyto činnosti klíčové, ale zároveň často nejvíce finančně podhodnocené. Ekonomika je navíc často coby neplacené aktivity ani „nevidí“ a za normálních okolností jim ponechává jen podružnou roli.
Ve stínu koronaviru ale pochopitelně nezmizela ani celá řada dalších obtíží, které s fungováním současného ekonomického systému souvisejí: klimatické změny, znečištění, úbytek biodiverzity a další environmentální problémy nebo rostoucí nerovnosti a celkově nestabilita ekonomiky, projevující se periodickými recesemi. Stačí připomenout katastrofické sucho ve velké části kontinentální Evropy.
Co je to nerůst
Část výše zmíněných textů se opírá o východiska a návrhy tzv. hnutí nerůstu. To se shodou okolností konsolidovalo zhruba v době poslední ekonomické krize po roce 2008, ačkoli jeho myšlenkové „podhoubí“ sahá mnohem hlouběji do minulosti. Nerůst usiluje o sociálně spravedlivý přechod na environmentálně udržitelnější ekonomiku, využívající menší množství energií a materiálů. Jedním z hlavních cílů je tedy snížení ekonomické produkce s ohledem na environmentální dopady aktuální nadvýroby a nadspotřeby.
Zároveň ale nejde jen o prostý pokles ekonomické produkce, kterou mainstreamoví ekonomové nejčastěji měří jako hrubý domácí produkt (HDP), tj. souhrn všech peněžních transakcí v ekonomice za daný rok. Jádrem myšlenky nerůstu je ohled na spravedlivější rozdělování a systémové zohlednění jiných oblastí lidských činností, které nejsou zaměřené primárně na zisk, a proto nevyhovují nastavení současné kapitalistické ekonomiky. Mezi konkrétní nerůstové návrhy pak patří například nepodmíněný základní příjem a maximální možný příjem, work-sharing, ekologická daňová reforma, omezení reklamy, podpora společenské solidarity a ekonomiky péče či konec investic do vysoce znečišťujících výrob.
Proč ale vlastně „nerůst“? Co je na růstu špatného a v čem je podle stoupenců myšlenky nerůstu problém? Zastánci nerůstu zaprvé poukazují na prostou nelogičnost představy exponenciálního růstu na planetě s omezenou „zásobárnou“ přírodních „zdrojů“.
Ekonomický růst má pochopitelně vliv i na rostoucí zátěž přírody – znečištění, úbytek biodiverzity, nárůst emisí skleníkových plynů. Ačkoli regionálně se místy daří dosáhnout tzv. decoupling, tedy oddělení zátěže životního prostředí od ekonomického výkonu, globálně tento trend nepozorujeme a kritici této koncepce upozorňují, že to ani není možné.
Nerůstoví autoři upozorňují, že představa nekonečného růstu se neobjevila jen tak. Souvisí totiž s jednou z klíčových charakteristik globálního kapitalistického ekonomického systému, s procesem akumulace kapitálu. V něm dochází k zhodnocování peněz investovaných do výroby, tedy ke vzniku nadhodnoty z produkce. Je mu vlastní neustálá expanze a zvyšování efektivity, tedy minimalizace nákladů a maximalizace výnosů.
Tento mechanismus je umocňován konkurencí v tržním prostředí, ve kterém se sice podle teorie má dařit těm nejlepším (nejefektivnějším), ale obvykle se v něm daří těm, kteří dokážou vyrobit a prodat nejlevněji, často bez ohledu na kvalitu produkce a s tendencí opomíjet adekvátní péči o zaměstnance a nelámat si příliš hlavu s environmentálními dopady vlastní výroby. Tento boj o přežití ve výsledku činí ekonomiku nestabilní a náchylnou ke krizím.
Na první pohled by se mohlo zdát, že současná situace, která nastala po rozšíření koronaviru po světě, má s nerůstovou vizí mnoho společného. Vždyť pokles HDP, výrazné zpomalení života, utlumení výroby a spotřeby a související pokles znečištění životního prostředí, náhlé oživení dávno zapomenuté sousedské a občanské svépomoci, stejně jako náhle zjevný význam podfinancovaných sektorů, jako jsou sociální péče, školství a zdravotnictví, by přece nerůstové hnutí mělo uvítat. Jenže to, co jsme měli možnost zažít v souvislosti s opatřeními proti šíření koronaviru, nemá s vizí nerůstu nic společného. Především proto, že zcela chybí systémový sociální a „přerozdělovací“ akcent nerůstového hnutí. Jinými slovy, zatímco nyní v důsledku opatření chudým hrozí, že budou mít ještě méně, zatímco bohatí si nějak pomůžou, v nerůstu by tomu mělo být přesně naopak. Svépomoc a solidarita v koronavirové krizi nefungovaly systémově a záměrně, ale de facto systému navzdory.
Nerůstoví autoři někdy rozlišují mezi tzv. „degrowth by design“ (záměrným nerůstem) a „degrowth by disaster“ (nerůstem způsobeným katastrofou). Rozdíl mezi oběma koncepty spočívá v tom, že druhý jmenovaný je nekontrolovaný a spolu s absencí sociální soudržnosti vede v posledku k vyhrocení nerovností. Sociální soudržnost sice možná některá rizika koronavirové krize dočasně odvrátila, zavedená opatření a nejistota vyplývající z následující ekonomické krize ale budou mít zásadní negativní důsledky na různé části společnosti disproporčně. Pokud tedy vůbec hledat nějakou nerůstovou souvislost se současnou situací, dost možná jsme zažili spíš ochutnávku „degrowth by disaster“.
Restart podle nerůstu
Přesto si myslíme, že nerůst nabízí inspiraci, jak vyjít z koronavirové krize se ctí. Ba co víc, dost možná nabízí recept, jak zasáhnout dva problémy najednou: erodující ekonomiku péče (či takzvanou sféru reprodukce), která měla neoddiskutovatelnou zásluhu na zvládnutí krize, a zároveň stále silněji hrozící dopady klimatických změn.
Snahou nerůstu je vytvořit stabilní systém pro turbulentní období. Jednotlivá opatření by měla směřovat k předvídatelnější, demokratičtější a „pomalejší“ ekonomice. V praxi je tím myšlena například orientace na zkracování výrobně-spotřebitelských řetězců tam, kde to bude možné, všeobecná preference trvalosti a kvality před kvantitou a rychlostí nebo zkracování pracovní doby či útlum tzv. „práce na hovno“, tedy prekarizovaných, stresujících a ve skutečnosti zbytečných pracovních pozic.
Jak by se dal aktuální ekonomický systém restartovat tak, aby byl současně environmentálně šetrný i sociálně stabilní? Podle zastánců nerůstového hnutí je zde několik důležitých principů. Jednou z cest je vytvářet prostor pro aktivitu domácností a jednotlivců, která se sice neprojeví na HDP, ale přispívá k mezilidské solidaritě, sociální stabilitě a výrazně zvyšuje kvalitu života: příkladem toho může být již zmiňované samozásobitelství, kutilství, dobrovolnictví, sousedská výpomoc, péče o děti či stárnoucí a nemocné příbuzné apod. To mimo jiné vyžaduje organizovat výrobu podle jiných principů, než jsou maximalizace produkce, zisku a akumulace kapitálu, aby byl na podobné aktivity prostor.
Orientovat se více na ekonomiku péče tak fakticky znamená opustit současný kapitalistický modus ekonomiky. Pokud přijmeme předpoklad, že jádro kapitalismu spočívá ve vlastnické struktuře výrobních prostředků (a související akumulaci kapitálu), pak je načase radikálním způsobem demokratizovat vlastnickou strukturu a proměnit logiku produkce. Nerůstové návrhy jako proměna zaměstnanců na podílníky, zkrácení pracovní doby, zavedení nepodmíněného základního příjmu – to všechno by byly první, byť patrně nikoli dostatečné kroky k tomu, aby se výroba orientovala spíš na uspokojování skutečných potřeb a brala ohled na širší společenskou a environmentální odpovědnost, nikoli na soutěž na trhu, která tlačí na minimalizaci nákladů a maximalizaci zisků.
Bez rychlého směřování k podobným systémovým opatřením však můžeme velmi rychle skončit zpátky ve „starém světě“ před koronavirem (který by tak svět nezachránil). Současná vlna péče a svépomocných aktivit totiž nutně neznamená, že jsme „prozřeli“ a po odeznění krize bude společnost doposud opomíjeným, podfinancovaným a prekarizovaným sektorům ekonomiky přikládat větší důraz. Nesmíme také zapomenout, že podobných změn není možné dosáhnout bez adekvátního formulování konkrétních politických kroků, stejně jako bez kolektivní organizace a tlaku zdola na prosazení žádaných změn.
Nepovažujme proto prožitou situaci automaticky za naději na lepší časy, ale spíše za (pro mnohé bohužel bolestivou) příležitost podívat se z neobvyklého úhlu na slabiny současného systému. Snad nám tento nový pohled pomůže přeskládat ekonomiku tak, abychom se nemuseli vracet
k předchozímu problematickému modelu. Koneckonců, jak si řada z nás během koronaviru uvědomila, život by neměl být podřízený běhu ekonomiky, ale naopak ekonomika našim potřebám. ∞
---
