Milá Radano, proč jsou někdy rozchody růžové a láska šedá?
Neobyčejný grafický román Laura Deanová mě už zase nechala ukazuje, proč jsou přátelé často důležitější než partneři.
Frederice „Freddy“ Rileyové je sedmnáct, baví ji vyrábět zmutované plyšáky a už skoro rok miluje jednu holku. Jmenuje se Laura Deanová. A být s ní je asi to nejtěžší, co kdy zažila. Cenami ověnčený grafický román „Laura Deanová mě už zase nechala“ od Mariko Tamaki a Rosemary Valero-O'Connell před nedávnem vyšel i v českém překladu v nakladatelství Paseka.
Domácímu publiku se ale scenáristka a spisovatelka Mariko Tamaki představila už v loňském roce se skvělým grafickým románem Jedno obyčejný léto. Se svou sestřenicí Jilian Tamaki vytvořila příběh o dospívání, ve kterém se otevřeně mluví o sexu a potratech (a díky tomu je komiks zakázaný v řadě amerických knihoven). „Laura Deanová mě už zase nechala“ je i přes zdánlivě přímočarý příběh v lecčems ještě odvážnější a svobodnější příběh.
Děj se odehrává v kalifornském Berkeley. Sleduje skupinu středoškoláků prožívajících lásku, rozchody a osobní dramata. Freddy je až po uši zamilovaná do Laury Deanové, nejoblíbenější holky ve škole. Laura je sebevědomá a okouzlující. Ale jako holka za moc nestojí a hlavně se s Freddy pořád rozchází. S Laurou je to jako na houpačce a Freddy díky ní začíná zanedbávat kamarády – opouští je pokaždé, co si jen Laura vzpomene. Freddy si už sama neví rady a tak píše známé vztahové sloupkařce Radaně a o prosí ji o pomoc.
Emoce v tónech šedé a růžové
Síla, se kterou je Valero-O’Connell schopná beze slov vyjádřit napětí a především emoce, dokáže do příběhu vtáhnout každého. Stříkance růžové barvy v jinak černobílých ilustracích mění náladu, budují napětí nebo navádí pozornost tím správným směrem. To se daří i skvělou prací s rozvržením panelů. Například na začátku knihy, kdy Freddy během školního plesu marně hledá Lauru. Rytmus mezi jednotlivými obrazy udávají chatová okénka s textem. Přechod. Hlavní motiv. Refrén. Freddy otevře dveře do náhodné učebny a uvidí svou holku líbat se s někým jiným. Dveře do učebny se najednou stávají hranicí – oddělují od sebe dva obrazy, dva různé světy. Jsou zábranou mezi pocity, mezi okamžiky, kdy se Freddy změní celý svět. Freddy se skrz ně doslova vpíjí do stránky, až vidíme jen její oko.
Podobných momentů je v knize plno. Valero-O’Connell jimi dokáže prolomit hranice děje – ten pak vytéká z rámečků a dokáže na čtenáře přenést všechny emoce, které prožívají i postavy. Už na obálce dokázala skvěle vystihnout podstatu toxického vztahu. Laura na ní Freddy zastiňuje, brání jí ve výhledu. My opět vidíme jen jedno oko, jako nějaké volání o pomoc.
Další skvěle rozvržený panel najdeme v půlce knihy. To už je jasné, že se Freddy díky Lauře spirálovitě řítí do propasti, díky níž si přestává všímat problémů svých přátel, především Doodle. Kamarádi jsou odsunuti na vedlejší kolej, doslova blednou a mizí v odstínech růžové, zatímco Freddy vnímá jen Lauru.
Vizuálně bohatý styl Valero-O’Connell skvěle zapadá do střídmých a úsečných textů Mariko Tamaki. Té se totiž podařilo zachytit zkratkovitost, s níž mezi sebou teenageři komunikují – dialogy podobné textovým zprávám přenechávají většinu emocí právě na ilustracích. Tahle neschopnost vyjádřit pocity slovy se často přelévá do dvoustran bez textu, ztělesňujících všechnu nastřádanou frustraci, bolest ale i lásku. Zvláštní roli pak v dialozích zastávají plyšáci, kteří místy promlouvají namísto postav a vyslovují potlačené emoce.
Příběh vztahu Freddy a Laury v knize není jediný, ale všechny ostatní odsouvá do pozadí. Podobně jako v ilustracích se veškerý další děj – a do jisté míry právě on představuje to hlavní – odehrává na okrajích. Snad nejlépe tohle vnitřní fungování knihy shrnuje Doodle, kamarádka Freddy, když jí vypráví příběh o muži z Ohia:
Si myslel, že je zamčenej ve vlastním domě. Tak vysekal sekerou díru do dveří. Přijeli policajti a řekli mu, že dveře byly otevřený. Celou tu dobu.
Dveře hrají v komiksu vůbec důležitou roli. Slouží i jako metafora věčně se opakující série rozchodů a usmíření. Toxický vztah, z něhož se Freddy nedaří uniknout, zastiňuje všechno okolo. Co hýbe dějem knihy, jsou právě podobné momenty, kdy si nevšimneme něčeho podstatného, na něco zapomeneme. Někdy je totiž potřeba se jen pořádně rozhlédnout kolem sebe a požádat o pomoc. Někdy stačí jen otevřít.
Nezapomenout na sebe
Takový zlom přichází teprve ve chvíli, kdy Radana, které Freddy celou dobu píše, konečně odpoví. Její hlas a rady ovšem nejsou důležité jen pro Freddy, jsou to obecné pravdy o tom, jak by láska nikdy neměla ovládnout náš život do té míry, až zapomeneme na své vlastní štěstí.
Pravda je ale taková, že rozchody mnohem častěji připomínají jeden velký chaos, protože ten je pro lidi i pro život samotný mnohem typičtější. Je úplně v pořádku vnímat rozchod jako katastrofu, ten pocit není příjemný, ale ujišťuji tě, že je přirozený. A pravda je i to, že se můžeš rozejít i s člověkem, kterého pořád miluješ. Protože láska, která trvá, a láska, která vyprchala, jsou spojité nádoby.
Na první pohled se Laura Deanová mě už zase nechala může zdát jako obyčejná „vztahovka“. Ve skutečnosti je však mnohem víc. Autorky se totiž chytře rozhodly nesklouznout do melodramatických klišé žánru. Navíc je osvěžující číst knihy, kde se neřeší sexualita postav – ta je něčím samozřejmým. Kniha je tak tichým příběhem o tom, že i queer lidé prožívají vztahy, rozchody a přátelství stejně jako ostatní. I jejich příběhy mohou pojednávat o problémech, které trápí nás všechny nehledě na vzájemné rozdíly.
---
