Něhu nepředjednat
Zarostlí, umolousaní muži, kteří chodí v pracovním oblečení i mimo pracovní dobu. Žijí v těch starých, sotva omítnutých domech, na jejichž dvorcích shromažďují nepřeberné množství různorodého materiálu, který se možná jednou bude hodit. Jejich pohledy jsou neurvalé a varovné, přesto nechávají pohled do svého útočiště otevřený všem zrakům. Nikdy je nezdravím a nikdy nepochybuji o tom, že žijí sami.
K tomuto typu jsem si po letmém prohlédnutí přiřadil i muže z fotografie na obálce sbírky Muro Františka Formánka. Záhy však zjišťuji, že se jedná zřejmě o předobraz titulní postavy – a to postavy otcovské, přestože v celé knize takto napřímo nazvána není ani jednou. Místo toho jen neprůhledné pojmenování, které zároveň propůjčuje nositeli prazvláštní mýtický charakter. Ostatně Muro jakožto jediná osoba, k níž se mluvčí zřetelně obrací, stojí v čele privátní mytologie, kterou kniha pozvolně buduje. Není přitom moc z čeho brát – všechny básně jsou ukotveny v katastru jediné obce, a když se jednou jedinkrát zmíní maloměsto, je tento topos, jemuž bývá přisuzována fádnost a stereotypnost, připodobněn příznačně k divočině. Toto geografické „omezení“ však umožňuje autorovi nahlížet na úzký segment skutečnosti velmi zostřeně – z drobných jevů a frází se tak stávají hotová zaklínadla (šumění mravenců či „vodfoukneme“ při práci u cirkulárky), automatizovaným činům se zpětně přikládá rituální závažnost (specifický způsob louskání buráků či stahování králíků) a kolektivně šířeným fámám je vtisknuta podoba zakládajících bájí (útok „ohnivého“ hada na čarodkách).
Samotný Muro může v některých chvílích připomenout postavu otce z próz polského spisovatele Bruna Schulze – je mu rovněž přikládán zásadní význam, a to zejména skrze schopnost nalomit všednost vesnického řádu. Ve verších se tak setkáváme například s tím, jak v kostýmu indiána „dmýchá sny do prozaické vsi“ nebo jak namísto vedení banálních řečí s ostatními dospělými figuruje jako tygr v dětské hře. Boj „za ztracenou věc poezie“ však přece jenom není u Mura tak houževnatý jako u Schulzova hrdiny a imaginativní výstřelky jsou chvatně přidušeny podstatně méně vzletnými obrazy – zabláceným a upoceným zemědělským družstvem, oprýskaností a laciností domáckých kulis či opilostí a hrubostí samotné titulní postavy, která se dopouští řady poklesků a přešlapů.
Náboj knihy není veden nějakým suverénně vypravěčským elánem – básně mají povětšinou střední formát, který umožňuje Formánkovi obsáhnout zlomkovité situace dopodrobna. V anotaci vzývaná epičnost se projevuje spíš postupně rodící se linií napříč básněmi – zprvu sledujeme úplnou rodinu (sice cloumanou socioekonomickými svízeli, ale stále ještě pohromadě), následně však dochází k rozvratu, k narůstání distance (výstižný je obraz zaprášených akordeonů, na který dřív otec a syn sice neohrabaně, ale společně hráli) a nakonec i k Murovu plíživému zanikání. Zesnutí otce nesvádí mluvčího ani k sentimentálnímu obhajobě, ale ani k nějakému pohoršenému zúčtování. Nesmlouvavost pohledu zde spočívá právě v tom, že ani brutálně odkouzlené obrazy „rodinného krbu“ (jeden za všechny – Muro masturbující v dětském pokoji u pracně stažených fotek z internetu, zatímco zbytek rodiny za dveřmi společně sleduje seriál) nebrání v tom, aby se o stránku dál mluvčí svému otci omlouval či aby se k němu svým odvozeným přízviskem hlásil: „už jsme to jen my dva / drazí Muro a Murko“. Cokoliv snadně ušlechtilého a velkomyslného se hroutí a naopak něha se rodí teprve v momentech, kdy není očekávána, kdy ji nelze předjednat. Odtud „štěstí ředěné kaňkami“ při „povinné“ návštěvě či ztroskotání realizace „rozptylové loučky“ z otcova oblíbeného lesního místa. A z druhé strany – otravná můra se po kontaktu s otcovými čpícími dlaněmi zdá být „skoro překrásná“, po drsné péči o hospodářská zvířata „sladce voní seno / smáčené krví mláďat“ a ze zakaboněného, nezdravícího bručouna se díky společné práci u cirkulárky stává dávný přítel potkaný po dlouhých letech. Výsledkem tohoto přístupu jsou strhující básně, které se zmítají v ambivalenci, v potřebě pohladit a zároveň praštit pěstí do stolu.
Jazyková stránka Mura je poněkud nesourodá – nejde však ani o nedůslednost, ani o slovní cirkusáctví; spíše o výsledek samovolného procesu, který implicitně zachycuje důležitou skutečnost – a to neschopnost vztahovat se k prožité minulosti z jednoho časového bodu jednolitým způsobem. To se odráží právě v jazyku básní, který čerpá z různých časových vrstev. Do analyzujícího nadhledu tak vnikají bezprostřední, nefiltrované reakce („odháním ty nenasytné kurvy“), zprvu neproniknutelné osobní výrazy („bratrstvo bejčích očí“) či řada ušmudlaných frází, bez nichž by ovšem zásadní moment zůstal neúplný. „Nevím jak říct že,“ píše Formánek v jednom z nejsilnějších textů sbírky, aby následně detailně popsal ubohý obraz zničených bicyklů. Scény z čističky obilí jsou zobrazovány skrze výrazně metaforický jazyk, jako by se pojmy pro specifické zemědělské procesy mluvčímu po letech vypařily z hlavy: „šnek lomozí jak o závod / vzdoruje svému jménu / ucpaný výtah vyzvracel / černé zlato na podlahu“. Jindy se objeví až podivně odměřený výraz, nahrazující vyprchávající řeč otce – těžko si představit dospělého člověka, jak na stanovišti dětského dne ponouká: „vystřelte z luku přísavičný projektil“. Výsledný jazyk je podivuhodně živý, zůstává střídmý i schopný pečlivě odstiňovat sebemenší drobnosti a zároveň upomíná na komplikovaný způsob toho, jak s odstupem času podepřít (dávnou) představu domova.
Sbírka rozhodně není precizní – někdy jsou verše škobrtavě těžkopádné či příliš mnohomluvné. Formánek se občas nechává strhnout potřebou dokreslit scénu do takových detailů, které jsou pro něj zřejmě osobně důležité (což je vzhledem k ústřednímu tématu zcela pochopitelné), ale z čtenářského hlediska se zdá být jejich výskyt spíš nadbytečný. Přesto si právě takto pokoutného psaní vážím. Psát tak důstojným způsobem i o momentech, na kterých nic moc důstojného neulpívá a nelze z nich leckdy vykřesat ani nic povznášejícího, aniž by si autor pro vnější efekt cokoliv zlehčoval, považuji za vzácné.
František Formánek: Muro, Nová Říše: Dobrý důvod, 2024
