Divadlo jako most mezi zákopy kulturních válek, po kterém můžeš chodit a na kterém můžeš i postát
Divadlo. Naučil jsem se rozpoznávat jemné odchylky rozpaků ve výrazu lidí mimo moji divadelní bublinu, se kterými se po seznámení, jakmile dojde na obligátní a nevyhnutelné „co děláš za práci?“, stává, že u odpovědi „jsem divadelní režisér“ zavládne většinou lehká nejistota. V první vrstvě reakce zazní cosi jako náznak bývalého uznání nad tím, že je to asi vzácná a hodnotná práce, ale hned do ní narazí něco jiného, myšlenka „ale kdo dnes dělá divadlo a proč?“. Obojí se odehraje v jakémsi uznalém a na svém konci do indiferentna rozpuštěném „ááááááháááá“.
A je to. Máme to za sebou, můžeme konverzovat dál o něčem úplně jiném.
Heiner Müller, východoněmecký dramatik a režisér, říkal něco v tom smyslu, že divadlo má ze všech médií nejblíže mrtvým, je jakýmsi mostem mezi světem živých a mrtvých. Živost hraní divadla stojí podle Müllera v dramatickém kontrastu vůči faktu, jak často se na divadle uvádějí texty mrtvého autorstva. Divadelní představení vnímal jako spiritistickou seanci. Teď to ovšem vypadá, jako by most mezi světy obsadila jednotka rychlého nasazení mrtvých a zabrala si ho celý pro sebe. Divadlo jako by zdánlivě patřilo minulosti a do jednadvacátého století vstupovalo jako trochu zbytečné, trochu přežité a trochu trpěné médium.
Ale je tomu skutečně tak?
Je sice pravdou, že české divadlo dnes zrovna nevzkvétá, ale i přes hrozbu mrtvolnosti vidím v současném divadle, v jeho potenciálu, fatální materialitě, křehkosti i živosti hluboký smysl a účel. Jeho síla ještě není tak zřejmá, ale o to je pro mě zajímavější ji pozorovat a pracovat s ní. Rád bych svou esej zasvětil skryté síle současného divadla a také tomu, proč paradoxní živost zdánlivě mrtvého divadla může léčit naše současné radikální rozepře na poli kulturních válek. Tak se pohodlně usaďte, začínáme.
Vyjít ze sebe do divadla
Myslím si, že divadlo bude nejdůležitějším uměleckým médiem jednadvacátého století. Bem!
Jistě je trochu blbost vynášet takovéto kategorické soudy, ale když už jednou Vladimir Iljič Lenin postavil před divadlo film jako nejdůležitější druh umění dvacátého století, proč si směle nevzít tuhle vlajku zpět?
Ve veřejném prostoru se čím dál častěji zmiňují obraty typu epidemie samoty nebo ekonomika osamělosti charakterizující jednadvacáté století jako antisociální. Většina zážitků z ostatních druhů umění se odehrává v samotě a můžeme je konzumovat v gaučovém biotopu „Netflix and chill“. Nejnavštěvovanější „galerií“ současnosti je Instagram. Ovšem médium divadla má ve svém genomu zakódovaný přirozený vzdor vůči této osamělosti konzumování. Je to jednoduché, a přitom čím dál unikátnější. Divadlo se nemůže dít, aniž by se určitý počet lidí sešel fyzicky v jedné místnosti. Prostě, abyste zažili divadlo, musíte mu cosi darovat. Musíte si naplánovat cestu, najít spoj, stihnout ho, po práci najít sílu vidět další lidi, riskovat, že někoho z nich znáte a že se nevyhnete drobné konverzaci, nebo že naopak nikoho neznáte a budete se cítit ztracení. Divadlo představuje veřejný domov. Zvláštně se v něm překrývají osy samoty a společenství, intimity a cizoty. Nějak tuším, že souběžný zrod divadla a demokracie v antickém Řecku nebyl náhodný. Jako by divadlo bylo materializovaným symbolem společnosti. Jako by bylo ve své podstatě praktikováním, trenažérem bytí ve společnosti jako takové ve smyslu bytí jako čehosi aktivního, co je námi svobodně zvolené. Je přitom namáhavé, vytrhává nás z pohodlí domova, z pohodlí očekávaného průběhu večera.
Ve veřejném prostoru se čím dál častěji zmiňují obraty typu epidemie samoty nebo ekonomika osamělosti charakterizující jednadvacáté století jako antisociální. Většina zážitků z ostatních druhů umění se odehrává v samotě a můžeme je konzumovat v gaučovém biotopu „Netflix and chill“. Nejnavštěvovanější „galerií“ současnosti je Instagram. Ovšem médium divadla má ve svém genomu zakódovaný přirozený vzdor vůči této osamělosti konzumování.
Jádrem těchto nekomfortních úvodních ladících zážitků z večera (nebo i dopoledne) stráveného v divadle je motiv „vykročení“. Vykročení ze sebe ven – do světa.Chcete-li vidět divadlo, musíte vykročit. Už v tom je cosi subverzivního, něco jako tančit osm hodin na rave party a vydat všechnu tu energii mimo produktivní rámce výroby, nebo jako jít pěšky dost dlouho a daleko a nedat si to na Instagram.
Tuším, že Gottfried Keller ve své knize Zelený Jindřich píše cosi v tom smyslu, že když člověk aktivně přistoupí k času mezi pátou a desátou hodinou večerní a vezme ho smrtelně vážně, tak může změnit svět. A to jde! Je namáhavé vyjít do divadla, je tak kontraintuitivní, po práci a denní námaze, vyjít opět ven, ze sebe, někam jinam. Je to vlastně tak absurdní, že jsme si toho ani nevšimli, a už nám tahle námaha dává první odměnu: „Vstoupili jste právě do pole anti-utilitarity”, vaše vykročení nemá zřetelný užitek, ba možná vůbec žádný, a tím získáváte určitý druh intimity ve vztahu ke světu. Na chvíli jste přestali vnímat realitu z perspektivy účelu a zisku, začali jste se světem prostě jen tak být.
Ačkoliv jsou si lidé ve foyer či v sále pořád cizí, cosi nás už teď spojuje, všichni jsme tuhle námahu odděleně, a přece kolektivně překonali. Překročili jsme společně jakýsi práh. Tak vzniká dočasné společenství – publikum; procitli jsme v právě se uskutečňovaném symbolu společnosti, jehož sílu tady a teď tvoříte i vy! Ticho v sále během představení umocňuje každá bytost svým vlastním způsobem. Každý jeden člověk svým ztišením umocňuje rituál magie přítomnosti, kterým je každé představení, byť sebebanálnější, především.
Tak jakou společnost dnes zažijeme? Rozesmátou? Napojenou? Soustředěnou? Nebo roztříštěnou? Přišel někdo opilý a bude všechny rušit? Bude se někdo nahlas smát a strhne ostatní? Budou dnes vrzat židle? A co vlny kašle? To jsou strašně důležité zážitky, esenciální pro obnovu živého vědomí, že jsme na tomto světě – nejen v divadelním sále – spolu, v tichu a ve tmě.
Zdravá konfliktnost jako opak eliminace
Tahle esej má být o současných kulturních válkách a transformačním potenciálu divadla tyto vyhrocené polarity překonávat. Věřím, že konflikt a spor jsou pro naši společnost důležité. Nerad bych pseudoideálem „pokojnej spoločnosti“ zahladil organické antagonizmy, které generuje každé dění a jsou zdrojem života a pohybu, jak ho formuluje třeba slovenský prezident Peter Pellegrini, nebo jakkoliv jinak normalizoval demokratický charakter naší společnosti, který stojí právě na sporu, agónu, debatě.
Ovšem každá krajnost se projevuje násilím. Jako lidstvo stojíme před obrovskými výzvami – množí se katastrofální následky postupující klimatická krize, jejíž řešení se spíše odsouvá do neurčita, rozšiřují se sociální (ale i kognitivní) nůžky mezi oligarchy a většinou populace, vrací se válečná a kořistnická rétorika, hroutí se klenba celosvětové bezpečnostní architektury… A právě tyhle zmíněné problémy, ale i mnohé jiné, nevyřešíme, pokud nenajdeme alespoň elementární společné pole, ve kterém můžeme vést dialog a třeba i spor.
Líbí se mi myšlenka filozofa Timothyho Mortona, který ve své knize Ekobytí tvrdí, že jedním z hlavních poznatků spojených s ekologickým myšlením je idea, že „nic není jinde“. Vše je zde, nic nemůže být vyloučeno. Ovšem žijeme ve světě, kde se prosazují politiky eliminace, snahy zbavit se odpadků stejně jako politických oponentů či čehokoliv, co vybočuje z představy „normálna“.
Domnívám se, že různé důležité vědecké studie analyzující naše současné polykrize už máme k dispozici. Čili problémem není nedostatek dat, ale různé módy, ve kterých vnímáme, a hlavně dojem, že vždy musíme mít nějaký názor a pevně za ním stát, jinak jsme slabí a neúspěšní. Selektivní vnímání a trvání si na svém patří mezi hlavní „kvality“ současné mentální výbavy. Jako by pochybovat, naslouchat druhému a počkat si na názor bylo výrazem selhání.
Věřím, že divadlo, potažmo obecněji kulturní instituce nám nabízejí možnost tuto mánii léčit. Můžou totiž tvořit prostor pro nedestruktivní konflikt. Nepokoušejí se vytvářet svět falešné harmonie, ale ladí naše zakoušení jinakosti a otevírají nás novým, transformačním zkušenostem ze sporů, které překračují naši běžnou zkušenost. V divadle se totiž nacházíme v prostředí, kde působí jiná hustota vzduchu, jiná hustota závaznosti. Divadlo je současně rituálem i hrou. Čímsi velmi vážným i nezávazným současně. A tato kombinace hustot nám může otevírat možnosti jiného zakoušení, které nejsou tak úplně odlehlé od toho, co navrhuje současná filozofie.
Divoká dramaturgie a nová upřímnost
Mám rád filozofii, potřebuju ji k životu stejně jako divadlo, třebaže ji čtu z pozice neodborníka, věčného a hrdého začátečníka. Například z obratu ke spekulativnímu realizmu si beru myšlenku, že doposud dominovala západnímu filozofickému diskurzu díky postkantovskému přístupu filozofická koncepce kritického myšlení čili představa, že si musíme hlavně udělat pořádek v nástrojích našeho poznávání, a teprve pak můžeme docházet k pravdám.
Spekulativní realizmus přichází s jinou představou myšlení – navrhuje, abychom se pořád pokoušeli vyslovovat pravdy a dbát o kvalitu nástrojů našeho poznávání, ale nabízí nám možnost jít ještě o krok dál.
Poté, co jsme právě něco jako pravdu experimentálně artikulovali, spekulativní realizmus nám říká – dívejme se pozorně, co se s těmito pravdami děje v terénu reality. Život pravdy je totiž procesem, permanentním pohybem. Která část naší pravdy koroduje? A která naopak přetrvává? Která se trochu ohnula, ale pořád je na svém místě? A tohle dobrodružné vkládání pravd do terénu reality, dění a procesů je v mých očích výchozí bod každé dobré dramaturgie – je to předpoklad toho, co nazývám „divokou dramaturgií“.
Divadlo může být nástrojem podobného experimentu. Pravdy jednotlivých postav, jejich jazyk, myšlenky, emoce, ale i nadindividuální symboly a obrazy v něm vkládáme do terénu živého dění, do času a prostoru, ale zejména do silového pole publika, které je každý večer jiné. Jako bychom zakoušeli, zatěžovali naše předporozumění kolektivním tělem a kolektivní duší.
Myslím si, že právě díky těmto živým (v silném slova smyslu) zážitkům nás divadlo může vyléčit od představ o pravdě jako čemsi nehybném a definitivním. Divoká dramaturgie se nesnaží najít stabilizovanou pravdu, nehledá teze a dogmata, ale zajímá ji, jak se pravdivost vyskytuje, jak se její výskyt neustále pohybuje, touží po nalezení pravdy a skutečnosti, ale nachází je v pohybu, v pohroužení se do nekonečného tance transformací kontextů a nasvícení.
Tohle je pro mě to nejpolitičtější a nejangažovanější divadlo, co znám. V kontextu současnosti, kdy nás sociální sítě vedou k buldočí obhajobě pouze vlastního názoru a k převálcování druhého se politicky angažovanou, ba přímo podvratnou nestává samotná formulace nějakého postoje, ale to, jak vzniká. Protože v jeho časté neochvějnosti, v tom nepochybujícím vnitřním gestu je zakleté přitakání bezohlednému macho charakteru naší doby. Naopak otevřít se proceduralitě, neznámu, cizotě, ambivalenci, paradoxu či tajemnu, to je dnes skutečná opozice vůči hegemonnímu politickému diskurzu. Nenabádám vás k tomu ztratit svoje hodnoty a přesvědčení, nejde mi o ponoukání k relativizmu, ale o otevření se pohybu, o překonání představy, že myšlení je někdy dokončené. A s otevřenými věcmi je potíž, nedají se totiž tak jednoduše využívat jako nástroje. Proč se tedy zbavovat této průraznosti pevných postojů, proč se zbavovat výhody konzistentního názoru, proč se ochuzovat o sílu? Proč stojí za to posvítit si na účelovost samotnou?
Georges Bataille ve své filozofické koncepci nasvěcuje nárůst utilitárního přístupu orientovaného pouze na účel a zisk jako tendenci vedoucí společnost ke kolapsu. Protože svět nemá nekonečný rezervoár materiálních zdrojů a kapacit, které by mohly tento permanentně se množící zisk pokrýt. A tohle zhroucení se jmenuje válka. Proto Bataille trochu provokativně a trochu smrtelně vážně říká, že umění má zejména zezbytečňovat, čímž podle něj vrací realitě jinou než pouze utilitární logiku. Říká, že díky sabotování všeprostupující utilitarity se může vrátit do hry intimita. Překonání ekstraktivizmu čili perspektivy orientované na možnosti toho, jak můžu vše kolem sebe využít ve svůj prospěch, vrací do vztahu subjektu se světem intimitu. Zezbytečňování tedy trochu paradoxně není zbytečné.
Už vícekrát jsem v předpremiérovém napětí slyšel úlevné: „Ale vždyť je to jenom divadlo.” A právě o to jde! V divadle si v určitém smyslu jen hrajeme. A tohle měkčí silové pole hry má obrovskou vážnost, která narušuje všudypřítomné utilitární přemýšlení okolního světa. Vylamuje nás z běžné zkušenosti.
Hraní si, vytváření prostoru pro imaginaci, ambivalenci i zezbytečňování jsou dnes strašně důležité nástroje. Jejich úkolem je vracet nás před naše vlastní pochopení, které nám vystavělo iluzorní pevnost našich názorů. Jde o to rozehrát a otevřít pojmy jako „přirozené“, „normální“ či „samozřejmé“. Úkolem umění a divadla dnes, jak tomu rozumím já, je znesamozřejmovat, nasvěcovat nám zdánlivě známé věci jako cizí, díky čemuž se můžeme nad nimi nově zamyslet. Musíme u toho vydržet náročnou zkušenost, že svět nemá esenciální smysl, která vede k pokoře, ale také k otevřenosti vůči našim vlastním pravdám. To je podle mě nejzásadnější zážitek katarze dneška. A tomuto hybridnímu zážitku, v němž se míchá vážné a hravé, stabilní a pohyblivé, blízké a cizí, osobní a kolektivní, říkám „nová upřímnost“. Je to snaha uchopit angažované divadlo ne skrze radikální teze, ale jako návrat k zážitkům neredukované komplexnosti světa plného paradoxů a ambivalencí.
Hraní si, vytváření prostoru pro imaginaci, ambivalenci i zezbytečňování jsou dnes strašně důležité nástroje. Jejich úkolem je vracet nás před naše vlastní pochopení, které nám vystavělo iluzorní pevnost našich názorů. Jde o to rozehrát a otevřít pojmy jako „přirozené“, „normální“ či „samozřejmé“. Úkolem umění a divadla dnes, jak tomu rozumím já, je znesamozřejmovat.
Jde o to uvidět sebe podruhé, uvidět sebe sama v nějakém hereckém avatarovi na scéně nebo i ve stroboskopickém střídání napojenosti na různé úlomky subjektivit rozprostřené mezi více těl herců a hereček. Divadlo nám umožňuje ztotožňovat se s druhými živými těly a simulovat svoji subjektivitu, aniž bychom se účastnili dění. Diváctví je přijetím pasivity a unikátním zážitkem paradoxu, že pasivita je občas velmi aktivizující. Umožňuje nám uvidět se zvnějšku a zažít ten vzácný pohled, ve kterém je v mém já cosi cizího. Ta cizota vzniká už jen tím, že svěřuji svou subjektivitu jinému tělu, že ji zakouším jako cosi, co není „tady“, ale „tam“. Druhé tělo nesoucí moje já je trochu nevypočitatelné, neovládám ho, spíše mu přihlížím jako svědek. Je v tom cosi děsivého, ale i lákavého – tím, že se odcizím sobě samému, vytvářím do jisté míry utopický prostor pro vznik širšího, bohatšího a komplexnějšího já.
Třeba se u toho zahlédnu v roli hráče a pochopím, že hra a předstírání není jen výchozím bodem herecké práce, ale i konstitučním principem reality. Nemyslím si, že toto poznání musí vést pouze k cynizmu, spíše otevírá naše zakoušení subjektivity jako čehosi, co je schopné rozpouštět své hranice, vstupovat do vztahu se světem a díky tomu rozumět, souznít, soucítit, prostupovat.
Bavíme se tedy o procesech tavení, rozpouštění, dekonstrukce vlastní subjektivity, která když neprochází těmito zážitky, tak zvětrává, umírá. Jistě i totální rozpuštění může být smrtí, ale bohužel i absolutní strach z ní je smrtí dvojkou. A dnes naší společnosti hrozí obě smrti. Musíme se tedy v rozpouštění naučit chodit a s tím nám divadlo se svojí poťouchlou hravostí i vážností živého rituálního zážitku může zásadně pomoct.
Proto bojujme za divadlo jako za podivnou vzácnost, která osvědčila svou sílu napříč dějinami. Požadujme, aby nás překvapovalo, občas i naštvalo, otevřeme se neznámu, vyhledávejme ho. Může nám pomoci setkat se s druhými i se sebou.
---
Text vyšel v 123. čísle Revue Prostor Lidi se*ou, k dispozici zde.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
