Rozkol

Anna Durnová

Proč má veřejná debata dnes tak zjevnou tendenci sklouzávat k invektivám a projevům nenávisti? Kořeny je třeba hledat už v 60. letech, kdy byl položen základ dnešní liberální demokracie, v níž má výsadní postavení jedinec, jeho názor a spolu s tím jeho nezadatelné právo na sebeurčení. A tak zatímco se každý opevňuje ve svém pohledu na svět, ztrácí se pochopení pro komplexnost a nejednoznačnost problémů i ochota naslouchat odlišným názorům.
 

© Dagmar Lili Skřivánková

Když v šedesátých letech dvacátého století začala v Paříži takzvaná škola moderní kritiky, neobešlo se to bez úrazů. V sorbonnské kronice se například dochoval zápis o zásahu policie na přednášce literární teorie, při které údajně profesor studenta kousnul do paty. Důvodem byl prý spor o výklad Racina, který zrovna vydal tehdy novopečený autor Roland Barthes. Anekdota málem ukousnuté paty stojí na počátku éry, která do Francie a do Evropy přinesla mnohem víc než zásady moderního chápání textu. Šedesátá léta ve Francii byla jedním z těch mnoha impulsů, které postupně uvolnily společenské normy a otevřely diskuze elit tomu, co dnes označujeme za společenský nebo kulturní liberalismus. Ctění plurality názorů na to, jak vypadá dobrá a spravedlivá společnost, se postupně stalo jedním z hlavních principů liberálních demokracií obecně.

Jenže evropská zóna tolerance okousané paty zas tak úplně nevymýtila. Výhrůžky násilím, ostrakizace protivníků, vykazování těch nepohodlných do odlehlých sfér veřejného prostoru se dokonce nebývale množí. Mnozí se ptají, z čeho pramení nová vlna nenávisti, která zachvacuje evropskou civilizaci 21. století. Pluralita názorů se totiž jaksi vymkla elitám z rukou a začalo ji ohrožovat přesně to, co bylo vždy liberální demokracii nejcennější: jedinec a jeho názor. Co se stalo?

Pro(ti)

Jedním z hlavních zdrojů této proměny je na první pohled docela nevinné rozdělení pozic a názorů na pro a proti. Vytyčení pozic vůči složitým společenským problémům nás provází od počátku vzdělávání. Od dětství nasloucháme pohádkám, kde je svět nekompromisně rozdělený na dobro a zlo. Od školního věku se postupně učíme rozlišovat a negativní vymezení je jedním ze základních stavebních kamenů definice čehokoliv. Binární rozdělení argumentů na pro a proti nám v životě pomáhá zorientovat se ve stále složitějším světě problémů zdravotních, ekologických či ekonomických.

Nicméně s přísunem dalších a dalších informací nutně docházíme k poznání, že věci nejsou ani černé, ani bílé a že ona pověstná šedá zóna ovládá v podstatě každý společenský fenomén. Zjednodušení na „pro“ a „proti“ je tak na jedné straně jakousi epistemologickou nutností, bez které bychom se nepohnuli z místa a svět kolem nás by byl nepřehledný a v důsledku nepochopitelný. Jak připomínají Donald Schön a Martin Rein, rámování společenských pozic do koherentních protilehlých stanovisek je vlastní jakémukoliv počátku politického a sociálního hnutí; a to ideologiím navzdory. Býti alternativou vůči etablované pozici, vymezit se jasně vůči silnějšímu je součástí mobilizace aktérů, kteří chtějí prosadit novou praxi či právo.

Na straně druhé je to právě toto zjednodušení, které problém oklešťuje o důležité detaily, které nám často jako jediné ukazují, koho všeho se týká či že je třeba vzít v potaz historické a kulturní souvislosti utváření daných pozic. Stejně tak v něm není místo pro pozice „mezi“, které nám ve výsledku odhalují, že spor mezi dvěma variantami je mnohem rozvětvenějšía že v něm může jít i o něco jiného: v neposlední řadě o to, jak se dostat ke slovu v liberálně demokratické debatě o podobě současné společnosti.

Biomatky

Takový obraz dvou nesmiřitelných táborů nabízí třeba česká debata o očkování. Na jedné straně tohoto mediálního obrazu stojí zodpovědní rodiče, kteří vědí, co je dobré pro jejich děti, naslouchají názorům učených a obecně svým jednáním přispívají k proočkovanosti populace a tím i nutné kolektivní imunitě. Na druhé straně pak stojí rodiče nezodpovědní, blázniví, kteří své děti chránit nechtějí a kteří navíc svým jednáním ohrožují kolektivní imunitu. Navzdory faktu, že Česká republika je i přes existenci těchto kritických přístupů k očkování jednou z nejproočkovanějších zemí v Evropě, tu máme obraz dvou nesmiřitelných táborů, ve kterém se vytratilo místo pro zodpovědné rodiče, kteří třeba jen chtějí mít přehled o tom, čím, v jakém věku a proč se dítě očkuje, a kterým se nelíbí, že očkovací kalendáře jsou vydávány za absolutní a neměnné zdroje pravdy, ačkoliv se jejich podoba mění stát od státu nebo dokonce rok od roku.

Dehonestace názorového protivníka je proto jedním z nejúčinnějších nástrojů k prosazení vlastního názoru: a to bez ohledu na ideologii nebo vzdělání těch, kteří ve veřejné diskuzi dehonestují druhé.

Podobné rozdělení na zodpovědné zastánce etablované praxe a jejich pošetilé narušovatele, popřípadě z opačné perspektivy na konzervativní zpátečníky a progresivní vizionáře najdeme i v jiných diskuzích o zdraví, péči nebo životním stylu. Stejně tak je diskuze o porodu v domácím prostředí buďto diskuzí mezi „rozumnými doktory“ a „hysterickými matkami“, anebo naopak z pohledu protistrany diskuzí mezi „uvědomělými rodičkami“ a „medicínskými zabedněnci“. Součástí liberálně demokratické společnosti je totiž předpoklad, že je „dobrou“ společností. Tohle dobro se projevuje v navrhovaných řešeních, ale i v jejich nositelích. Dehonestace názorového protivníka je proto jedním z nejúčinnějších nástrojů k prosazení vlastního názoru: a to bez ohledu na ideologii nebo vzdělání těch, kteří ve veřejné diskuzi dehonestují druhé. Striktní rozdělení na rozumné a bláznivé najdeme i v diskuzích o dopravě, klimatických změnáchnebo pracovní době v supermarketech.

„Dobro“, o které tedy v těchto diskuzích o podobě společnosti jde především, je zároveň v duchu liberálně demokratického uspořádání dobrem pouze tehdy, pokud je zajištěno sebeurčení individua: na tomto základě se prosazují výše zmíněné diskuze a prosazovala se takto všechna témata, která liberální diskuze během dvacátého století do prostoru vnesla. Sebeurčení jedince stálo na počátku kritických přístupů k medicíně, stejně jako podporovalo rozvoj participační demokracie. Diskuzní panely, občanské konference a poroty ovládly nejednu debatu o technologickém a vědeckém pokroku, až se v podstatě zdálo, že hierarchie mezi učenci a laiky patří na smetiště dějin. Demokratická diskuze přece nikoho nevylučuje a nikomu nediktuje.

Mantra

Vraťme se k nakousnuté patě z pařížské Sorbonny. Obraz studenta bouřícího se proti profesorovi je klasickým obrazem liberálně demokratického jedince vyzývajícího etablovanou elitu k reflexi dosavadní praktiky a uznání jiného názoru. Ve stejném duchu, jako student zpochybňuje profesorovy teze, lze však současně zpochybnit samotné výdobytky liberálně-demokratických elit a spatřovat právě v onom profesorově kousnutí do paty jistou analogii sveřeposti a zabedněnosti liberální demokracie.

Liberální demokracii tak doběhla její vlastní mantra: tak dlouho vyzdvihovala názor jedince nade vše, až jí začal šlapat na paty. A pokud nebude soustavně narušovat binární logiku pro a proti a ponoukat tím zároveň k sebereflexi, začne ji jedinec do těch pat i kousat.

 

---

Anna P. Durnová působí na vídeňském Institutu vyšších studií (IHS), kde se zabývá rolí diskurzu a emocí ve veřejné politice, zejména ve zdravotnictví. V minulosti byla výzkumnou pracovnicí na Vídeňské univerzitě či hostující profesorkou na Masarykově univerzitě v Brně. Působila také na univerzitách v Lyonu, Essexu, Londýně, Paříži či Praze. Je editorkou Critical Policy Studies a externí analytičkou Hospodářských novin.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít