Na konci metafyzického Kavkazu: román Basin Scotta McCullocha
Hrdinou rozpitého debutového románu australského autora je muž, jenž se rozpouští mezi močály, aby znovu našel sám sebe.
Následující text nečtěte, pokud vám vadí tělní tekutiny, obrazotvorná próza na hranici poezie a snu, zvláštně chlapácký a chlapácky citlivý i odcizený protagonista.
„V síťoví mokřadů a snu, tam se moje myšlenky vlévají do proudu,“ píše Scott McCulloch ve svém debutovém románu Basin. Ústřední roli v něm hraje voda, přesněji řečeno kapalina. Od veletoků a stojatých bažin a zálivů, přes kanystry benzínu pálené v krajině rozpárané občanskou válkou, po vodku, v níž se louhují zvířecí tkáně, až po sperma pokradmu utřené starými novinami a omamné látky rozpuštěné v žilách na zrezivělé lodi směřující do země nikoho.
McCulloch se sice narodil v australském Melbourne, ale poslední desetiletí tráví mezi Ukrajinou, Kavkazem, Libanonem a Gruzií. V knize, kterou vydalo nakladatelství Black Inc Books v roce 2022, je vliv krajiny na hranici říší znát – je to ovšem spíš inspirační pole, z něhož vzlíná příběh o ztrátě a znovunalezení, počínající vyvrhnutím mořské vody z vypumpovaného žaludku a končící rozpuštěním v krajině, která prosakuje hranicemi těl, identit i společností.
Dnešním jazykem bychom řekli, že Basin se odehrává v „East-Europe-coded“ prostoru. Protagonistu tady před smrtí, hladem nebo samotou zachraňují lidé se jmény jako Kosta a Aslan, kteří nahřívají samovary za blížících se výstřelů z kalašnikovů. Města tu sice občas mají i portugalská jména (například Maritimo), ale častěji odkazují ke skutečným východoevropským lokalitám jako Aqyar, v krymské tatarštině Sevastopol. Z „jednoduchého“ čtení vybočuje i místopis: cílem cesty bezejmenného hrdiny je Terminus a názvem Basin místní označují okolí, povodí, lavor či misku, ve které splývají konkrétní místa s jejich pokroucenými snovými formami. Možná se Culloch snaží hrou symbolů a obrazů dobrat unikavé podstaty bytí v krajině, která prochází dramatickou proměnou – a prostřednictvím krajiny se dostat i do vlastního nitra.
Stejně jako zdejší zemi stihl Kolaps (v knize s velkým K) a separatisté jsou už na obzoru (ve vedlejším domě mučí zajatce solí), i hrdina románu je pošramocený. Potkáváme ho ve chvíli, kdy se nad ním tyčí brutálně milostivý stín, jenž ho na kamenité pláži zachraňuje od pokusu o sebevraždu. Návrat se smrskává na základní fyzické i metafyzické potřeby. Po úvodním procitnutí, první sprše a prvních soustech v novém životě se protagonista vydává na cestu, na jejímž konci snad najde své místo ve zdejším zohýbaném teritoriu. Vesnice, domácnosti, města, zálivy i pole jsou jak objekty pozorování, tak odrazy skrytého srdce snového regionu; Cullochův vypravěč prožívá intenzivní, mezní okamžiky, popisuje tělesné procesy i mezilidská setkání plná silných pocitů, a přesto zůstává zbytku světa odcizený. Je oddělen zamlženým oparem, který se zvedá nad zlatou hodinou zalitými močály, a v dálce řvou motorové čluny. Je to „[m]etafyzická domovina, posmrtný život plný vidin“, který sledujeme „na cestě do vodnaté krajiny, jež je namalovaná sny“.
Román Basin patrně vznikal z útržků. Některé z nich Culloch vydal v nízkonákladové povídkové sbírce, než se v upravených podobách objevily i na stránkách románu – třeba „Mokřady“, které pro Revue Prostor přeložila Nela Pietrová. Jakkoliv Basin souzní s jistým typem orientalizace východní Evropy, je podle mě nejlepší číst ho spíše jako do jisté míry záznam (emocionálních, afektivních) prožitků autora samotného. Sebezpyt, který vychází z fascinace krajem stejně jako z touhy ohledávat hranice mokvajícího lidského ega. V něčem to skoro připomíná Tarkovského Stalkera. Cesta do zvláštní krajiny je nejen doslovná, ale i metafyzická a osobní.
Rozmočit základy románových vyprávění
Jen Craig v literární eseji ke Cullochově románu v australském časopise Overland hned zkraje sahá po Julii Kristevě a jejím konceptu abjektu, jímž Kristeva mimo jiné nahlíží ty části vlastní existence, které odvrháváme, abychom se stali právoplatnými jedinci a prožili si nevyhnutelné psychoanalytické trauma odloučení od matky. Tyto části se nám pak po zbytek života dotěrně připomínají (i hrdina Stalkera opouští rodinu).
Craig se věnuje nejenom genderovým aspektům knihy (roli žen i mužů, včetně toho, jak chlapácký román to je), ale všímá si i podobností s určující knihou gotického hororu Otrantský zámek Horace Walpoleho. Jen místo oživlých soch je to tentokrát sperma, které si „vyvíjí vlastní podivnou svrchovanost jako zkonkrétnělá metafora, a zatímco bohatě vytryskává, hrozí navždy a napořád, svým vlastním štiplavým, disociovaným tempem, pronásledovat vše, co v téhle fragmentované a rozprostřené krajině zbývá“. Kdybychom o románech přemýšleli jako o malbách, Basin by neustále rozmělňoval popředí i pozadí: „člověka a krajinu, starší a mladší muže, d*vkovství a boží dohled, semeno a člověka, falus a podvolení, nevinnost a závislost,“ píše Craig, zatímco si bere na pomoc Gestalt psychologii, aby vysvětlila senzorickou hru, kterou kniha se čtenářstvem hraje.
Basin je útlá kniha o 185 stranách, opatřená skromnou obálkou s postavou v klobouku na silnici před kioskem, jehož vývěsní štít je v cyrilici. Nemůžu si nevzpomenout na monumentální novinářsko-fotodokumentační The Sochi Project, jehož autoři se před olympijskými hrami vydali nejen do Soči, ale i do Abcházie a dalších částí severního Kavkazu. Tak jako v jejich případě zápasím i při čtení Basin s vnitřním pocitem něčeho, co se přinejhorším může blížit již zmíněné orientalizaci – fascinaci zeměmi, které se zdají být natolik jiné, natolik magické, že jim má člověk až svévolnou tendenci připisovat i přímější přístup k životu jako takovému – což je základní omyl koloniální perspektivy. Není to Cullochova chyba; je to mnohem spíš důvod, proč Basin nečíst jako podobenství o konkrétním regionu, ale jako obecnější studii vztahu mezi člověkem a jeho okolím. Abychom jeho prózu nasáklou spodními vodami převedli do naší krajiny, vyžaduje to určitou práci, která má ale dobrý důsledek – odhaluje nám, že v mém/našem exotifikačním impulzu je touha, kterou je nejlepší obrátit vůči zemi pod vlastníma nohama.
Přestože Cullochovy obrazy vykreslují obyvatelstvo vesnic oproštěné od moderních technologií, pořádající zvláštní rituály a procesí mezi rozpadajícími se chatrčemi, zůstává v nich i něco víc: „Cítím zvrácený pocit, jako bych se vracel domů, do místa, s nímž jestli mám vůbec něco do činění, tak jen velmi málo.“ Stejně jako protagonista románu Basin redefinuje sám sebe ve vztahu ke svému okolí, ukazuje nám, že to dost možná svedeme i my, budeme-li chtít. Pro Cullocha je to Kavkaz, pro nás to může být nejbližší hora nebo les. Ostatně, jak nejlépe ukázat vzájemné působení mezi člověkem a krajinou než z pohledu cizince, který do krajiny přichází – a následně se do ní rozpouští?
Stačí následovat deltu.
„Moje sny jsou toulaví psi, jejichž tvary nesvedu rozeznat.“
---
Přečtěte si také překlad McCullochova textu Mokřady
