Hledání naděje v hořících troskách
Moment globální katastrofy, před nímž stojíme a kterému budeme v blízké budoucnosti muset čelit, je výzvou k přemýšlení: vždyť každý konec znamená i nový začátek. A od čeho v tom starém, zanikajícím světě bude třeba se odpoutat především? Nemusí to být jen samotný kapitalismus jako systém, v němž žijeme. Spíše půjde o kritické přehodnocení dvou přístupů, které stojí v jeho základu: racionalismus a individualismus.
Přišel čas připravit se na nejhorší. Svět, jak ho známe, se řítí ke zkáze a je pravděpodobné, že mnoho věcí už nepůjde zachránit. Oteplování planety, tání ledovců, vymírání živočišných druhů, ale koneckonců i vzestup fašismu téměř všude po světě – s tím vším už se nedá prakticky nic dělat. Není pravda, že když se budeme dost snažit, bude všechno zase dobré. Nebude. A stačí se rozhlédnout kolem sebe a musí nám být jasné, že to dobré není ani teď. Ani návratem do minulosti bychom si příliš nepomohli.
Tváří v tvář environmentální krizi je na místě přestat brát vážně nejen lidi, kteří předstírají, že žádná krize není, ale také každého, kdo si představuje, že má smysl usilovat o záchranu současného uspořádání světa – politického, ekonomického, společenského. Nejde přitom o to, jestli je to v našich silách, ale spíš jestli je to vůbec žádoucí. Protože není. Směr, kterým jsme se vydali, nás dostal přesně tam, kde jsme. Nemá smysl snažit se držet stejné cesty nebo se po ní vracet někam zpátky do idealizované minulosti. Za námi jsou jenom hořící trosky. A před námi? Občanské války, utrpení, bída, poušť. Je pravděpodobné, že všechno, z čeho nám už dnes běhá mráz po zádech, se bude jenom zhoršovat.
Myslet svět nově
Dobrá zpráva je, že nastíněný pesimistický obrázek není celá pravda. Krize, do které jsme se dostali, není jednolitá a všudypřítomná, stejně jako není jednolitý a všudypřítomný ani ekonomický systém, který nás do ní dostal. Budoucnost je možná jiná, než jsme si představovali, ale není nutné propadat panice a beznaději. Tam, kde se hroutí starý svět, má smysl začít přemýšlet o novém. Čeká nás konec, ale není to konec planety Země ani konec lidstva. Bezejmenné třinácté arkánum, které v tarotu představuje smrt, symbolizuje také proměnu, přerod, nový začátek. Naše budoucnost bude mít různé barvy, není jednolitá ani jednoznačná.
Lidské představy o budoucnosti mívají často povahu utopií nebo dystopií. Výzva současnosti je umět si představit obojí zároveň. Jsme na prahu krize a čekají nás těžké časy. Naše děti asi ještě těžší. To ale neznamená, že paralelně není možné vytvářet světy nové. Naopak: i kdybychom nechtěli, nezbývá nám nic jiného.
Asi není chyba říct, že environmentální krizi způsobil kapitalismus. Sám kapitalismus je ale jenom symptom hlubšího problému. Odcizené vztahy k druhým lidem a ke světu, ve kterém žijeme, existovaly i před kapitalismem.
Představy, které považujeme za samozřejmé a přirozené, často takové vůbec nejsou. Opravdu leží mezi člověkem a přírodou, mezi lidskou kulturou a přírodou jednoznačná hranice? Opravdu je člověk – jako jedinec – izolovaná a jasně ohraničená jednotka? Nejsme ve skutečnosti mnohem propojenější, než si myslíme? (Nejen mezi sebou, ale i se zvířaty, stromy, kameny, vodou?) Může se zdát, že jsou to nepodstatná témata. Filosofická v tom smyslu, jak se o filosofii rádo mluví, jako o něčem, co nemá žádný praktický význam, jako o luxusu, na který nemá slušný člověk čas, protože přece musí pracovat. Jenže v době krize, do které jsme se dostali, potřebujeme právě filosofii. Radikální a kritickou. Protože jsme v situaci, kdy je důležité položit si jednoduchou otázku: co jsme udělali špatně? A jak to tak bývá, na jednoduchou otázku se těžko hledá jednoduchá odpověď. A položit otázku je nakonec někdy i důležitější.
Dvojí past myšlení
Kdybych se měl přesto pokusit pojmenovat dva problematické koncepty, se kterými bychom se v našich nových utopiích měli pokusit něco udělat, je to racionalismus a individualismus. Obojí si zaslouží trochu vysvětlit. K racionalismu: myslím, že to byl Chesterton, kdo řekl, že šílenství není přijít o rozum, ale přijít o všechno kromě rozumu. Západní společnost si z rozumu udělala modlu – kořeny tohoto neduhu sahají až k Descartovi, částečně dokonce až do antiky. Ale ne všechno se dá spočítat, změřit, racionálně a logicky zvážit. Pokud redukujeme svět jen na to, co se dá „zpracovat“ tímhle způsobem, už ho ořezáváme. Začneme ho vnímat mechanicky. Přemýšlíme, z čeho budeme mít co největší materiální užitek – racionalismus nás přivádí ke „střízlivému“ pragmatismu. Je „rozumné“ hodně pracovat, snažit se vydělat co nejvíc peněz.
Je „rozumné“ nenechat se strhnout sentimentem, když je potřeba pokácet les – a když se kácí les, létají třísky. Jenže rozum není všechno. Poezie není rozumná. Víra není rozumná. Jít do lesa a obejmout strom není rozumné. Pro náš racionalistický postoj je typické, jak snadno se zhrozíme člověka, který jedná jenom pod vlivem emocí, bez rozumu; zatímco odmítat emoce se nám jeví jako naprosto legitimní. To vede k cynismu a tento cynismus zase k ničení světa ve jménu rozumu a zisku. (Protože zisk je rozumný – na rozdíl od stromů.)
Individualismus nevnímám jako problém morální, jak by se možná dalo očekávat, nýbrž mnohem spíše jako problém základního vnímání světa. Představujeme si, že jsme jasně ohraničení a od všeho oddělení jedinci, kteří se sice samozřejmě dostávají do kontaktu s druhými lidmi a se světem, ale vždycky jsme na jedné straně my a na druhé všechno ostatní. Alternativní cestu shrnuje věta z knihy Našim přátelům od Neviditelného výboru, kterou jsem aproprioval do jedné své básně: „Svět není kolem nás, prochází námi.“ A samozřejmě to platí i obráceně. Stačí si na chvíli představit, že k tomu, co jsem, patří i zpěv ptáka, který se ozývá někde nad mojí hlavou. I jezero, kolem kterého zrovna jdu. A samozřejmě i lidé v mojí blízkosti. Viditelné hranice našeho těla nejsou hranicemi toho, kým jsme. Což je daleko méně ezoterické, než jak to zní. Co je koneckonců ezoterického na ptačím zpěvu? Pokud budeme schopni vnímat – nejen racionálně, ale i na úrovni pocitů a smyslů – že se světem, ve kterém žijeme, bytostně souvisíme, že se věci neději izolovaně a nezávisle na sobě, protože se všechno prolíná a prorůstá, budeme empatičtější (v nejširším slova smyslu), aniž by to pro nás nutně znamenalo askezi a odříkání.
Krize znamená příležitost. Starý svět se hroutí – a s ním i jeho impéria založená na zbídačování lidí a přírody. Hodně toho stáhnou s sebou. Zármutek i hněv jsou na místě. Ale při tom všem nesmíme rezignovat na hledání nových cest. Sen o globální revoluci, ať už bychom si ji představovali jakkoli, zůstane asi navždy v rovině fantazií. Na troskách starého světa ale nezbývá nic jiného než bojovat o novou utopii, byť třeba úplně lokální – s lidmi, zvířaty, rostlinami, kameny a duchy, které známe.
---
