Geopolitika, svatba a rozbuška: Crudo Olivie Lang

Jan Jindřich Karásek
28. 12. 2020

Crudo je kniha připomínající nekonečné scrollování, jenom tentokrát s nadějí, že někde mezi všemi vyskakujícími odkazy je láska. Přistoupit k ní s logikou sociálních sítí na paměti je taky nejsnazší cesta, jak se autofikčnímu dílu Britky Olivie Laing otevřít.

© Fotografie: Cadeau Maestro

„Když vidíme na obraze krajinu, automaticky si při pozorování představíme, že v ní jsme. Když vidíme umění z dávné minulosti, vsazujeme se pak celí do dějin,“ napsal publicista a teoretik John Berger ve svém nejslavnějším díle Způsoby vidění. Britská spisovatelka Olivia Laing ve své autofikční knize z roku 2017, románu Crudo, dělá přesně tohle: znova a znova sama sebe zasazuje do celosvětového dění, které narušuje její pokusy zůstat v přítomném okamžiku. Kniha byla napsána za sedm týdnů v reálném čase.

Odehrává se v období autorčiny svatby, líbánek a postupného zabydlování v novém domě. Pro Laing, resp. pro její alter-ego Kathy, by to měly být ty nejkrásnější dny jejího života. Jenže v Crudo se světové a politické dění skrz displeje mobilních telefonů neustále vkrádá do osobního života postav.

A není to zrovna růžový svět: realita Trumpova prezidentství, neonacistické pochody v halloweenských maskách v Charlottesville, všudypřítomné fake news, postupný rozpad Obamacare, žena, která živě streamuje své znásilnění, hrozba nukleární války se Severní Koreou, nebo čtení tweetů otevřeně popírajících holocaust neustále narušuje Kathiin jinak poklidný a v zásadě privilegovaný život. Laing je i přes svou skepsi sociálními sítěmi a zprávami na nich fascinovaná. „Kathy nesnášela žít ve světě před apokalypsou, ale zároveň si nemohla pomoct a přišlo jí to zajímavé, sledovat lidi včetně sebe samé, jak si kompulzivně kálí do svého hnízda. A to navzdory své úzkosti z toho, že by mohla vyčerpat všechnu přítomnost a uvědomit si to sama až na úplném konci,“ píše.

Hrdinka má zároveň problém usadit se a převrací tak částečně klasický narativ o nezávislém muži, co se nechce nechat spoutat jednou ženou. Tady je to tentokrát Laingové Kathy inspirovaná radikální spisovatelkou Kathy Acker, která svého nadcházejícího sice svým způsobem miluje, ale představa stabilního domáckého života na jednom místě ji naplňuje děsem a úzkostí. Její předešlé vztahy byly v podstatě definované nejistotou a vzájemnou rezervovaností jak z její strany, tak ze strany mužů se kterými byla, a tak je pro ni šok být najednou s někým otevřeným a laskavým, kdo s ní skutečně chce sdílet život. 

 

Skrz cizí osud popsat svůj

Crudo je sice první beletristické dílo Olivie Laing, ale rozhodně to není její literární debut. Je autorkou populárně naučných knih hraničících právě s autofikcí - třeba To the River, kde píše o své týdenní chůzi kolem řeky Ouse, kde se utopila Virginia Woolf. V tomto týdnu se vyrovnává s nedávným koncem vztahu a zároveň přemýšlí o roli řek a přírody v lidském životě, o pekle, o prvních archeolozích zkoumajících dinosaury, ale především o Woolfové, životopis psaný optikou řeky, ve které její život skončil. Je to citlivá meditativní kniha, která kombinuje osobní s historickým. To samé by se zčásti dalo říct i o její nejslavnější knize The Lonely City (Slovensky vyšlo jako Mesto Osamelosti), kde zkoumá osamělost a její ztvárnění v různých odvětvích umění, tedy téma dnes snad ještě současnější než před čtyřmi lety, kdy vyšla. 

Zajímavý koncept má také její Trip to Echo Spring, kde Laing zkoumá vztah mezi spisovatelstvím a alkoholismem. Ve všech svých předešlých knihách tak kombinuje své vlastní putování a životní zkušeností s uměním a životními příběhy jiných autorů, ať už výtvarníků či přímo spisovatelů. 

Až do Cruda ale Laing pečlivě řešeršovala a osobním pasáže jen doplňovaly naučnou formu. Crudo si sice v podobě Kathy Acker také bere za vzor jinou umělkyni, ale je to v podstatě jen experiment, který sice dělá knihu interpretačně zajímavější, ale tentokrát o biografii skutečně nejde. Crudo je totiž úplném jádru se totiž jedná o dost strohý deník relativně bohaté ženy, který občas čpí materialismem a skrz všechen luxus si čtenář nejednou řekne, že čte problémy prvního světa privilegované ženy, která přemítá o světě u krevetového koktejlu. Nakonec tomu tak není. Je to zajímavý literární, ale především emocionální experiment.

Foto: Julia Volk

Odnikud nikam ke skutečnosti

Crudo se špatně doporučuje a špatně popisuje, protože to je kniha bez děje, bez pořádné struktury a téměř bez jasného tématu. „Je pravda, že některé vzorce a motivace můžeme zkoumat jen z velké dálky. Ale abychom se takto dívali na život, musíme obětovat zase něco jiného. Protože když se díváme na někoho s odstupem a s vědomím toho, jak jeho osud dopadl, vidíme jednotlivé události v životě daného člověka jako naplněné konkrétními významy, zatímco ten, který je prožil, je nikdy neměl šanci zachytit.

Nevěřím, že na světě existuje jediná osoba, která by za dobu svého života nebyla alespoň někdy zasažena uvědoměním, že její činy probíhají skryté v nevýznamném šeru, že se všechny nakonec ukážou jako spolu nesouvisející a bezvýznamné,“ píše Laing v To the River. Obrací se tak na Virginii a její sebevraždu, kterou se snaží racionálně vysvětlit postupným zkoumáním událostí v jejím životě. 

Nakonec ale dochází k tomu, že tímto způsobem nemůže na nic přijít. Woolf přece svůj život nevnímala takhle významotvorně, události přicházely a odcházely, vytvářely jemnou nit emocí, která se trhá a postupně různě transformuje. Rozhodně není souvislá a jednolitá, aby ji posléze životopisci tužkami následovali a objasňovali životní rozhodnutí subjektu svého zkoumání. Takový přístup rezignující na strukturu Laing naplno rozvíjí v Crudu. Nejlépe její metodu vystihuje věta francouzského konceptuálního spisovatele a umělce, Édouarda Levé, který ve své knize Sebevražda píše: „Slovník se podobá světu mnohem více než román, protože svět není celistvou sekvencí událostí, ale konstelací věcí, které vnímáme.“ 

Hlavní hrdinka řeší hluboké pochybnosti - jestli dokáže cítit skutečnou lásku a pokud ano, tak jestli může trvat po zbytek života, a zdali by ji takový společný život vůbec naplňoval. Próza připomínající stylisticky překofeinované uvažování, akcelerovaný mozek přehodnocující fakta, situace a osoby kolem sebe tyhle problémy přitom jen naznačuje. Je to deník někoho, kdo je s nadsázkou přesvědčený, že přijde konec světa - ať už to bude znamenat odpálení jaderných střel v Severní Koreji, nebo svatbu. 

Co zůstává pro čtenáře skutečně napínavé je, jestli hrdinka zvládne své pochybnosti překonat a usadí se. To zní banálně, jenže Crudo ale není o napětí ani o ději. Liangové kniha převrací čtenářská očekávání, že nám fikce dá koherentní příběh se začátkem a koncem, jasné sdělení a jasné dějové zvraty. Připomíná reálný život, kde na sebe události taky nutně logicky nenavazují a všechny nemají jasně daný význam.

Crudo je jako film se střihačem, který vynechal to zdánlivě důležité. Není tu osudovost, jen citlivost a obyčejné lidské strachy. 

 

Přejímání literární i osobní identity 

Crudo je napsané v třetí osobě a v minulém čase, ale stejně působí osobně a přítomně. Díky své fragmentární formě a neustálému přeskakování z místa na místo, ze situace do jiné situace, ale také díky vzpomínání, snění, dialogům a občasné esejistice připomíná nepřetržité projíždění sociálních sítích.

Lovení výraznějších momentů a výjevů či statusů našich přátel na jinak přeplněné zdi, s občasnými chvílemi úplného prázdna, kdy necítíme nic, dokud nepřijde další výraznější stimul. A stejně jako tato jinak otupující činnost máme při čtení pocit, že se to děje aktuálně, přímo před námi. Krom časové nesrovnalosti je tu pak nesrovnalost osobnostní. 

Kathy je Olivia Laing, ale zároveň má být Kathy Acker, která se nebála v 70. a 80. letech explicitních popisů sexu a která stejně jako Laing kombinovala osobní s politickým. Acker Především stejně jako Laing měla ve zvyku při svém psaní krást cizí osobnosti a pracovat s díly jiných autorů. Její knihy jsou tu zmíněny jako knihy autorky a jen nenápadně se v Crudu objevují fakta z Ackeřina života. V něčem je tak Crudo alternativní realitou, kde Acker pořád ještě žije a reaguje na současnost. Spisovatelka totiž zemřela v roce 1997 na rakovinu prsu. Výborný životopis o této nekompromisní autorce, který shodou okolností vyšel ve stejném roce jako Crudo, napsala jiná zásadní spisovatelka dneška, Chris Kraus. Ta stojí za legendárním románem I Love Dick, který česky vyšel v roce 2018 v nakladatelství Tranzit. 

 

 

Simulovat skutečný pocit přítomnosti ve světě

Crudo rozmělňuje hranici, narušuje jasně danou identitu. „Když psala, mohla být kýmkoli. Na stránkách se ono já vypařovalo, stávalo se amorfním a divoce se množilo do nekonečna.“ Stejně jako se hlavní hrdinka označuje za sotva ženu, můžeme lehce říct, že Crudo je sotva fikce, ale také sotva životopis.

Gender a žánr jsou tu rovnoměrně nejisté. „Přechod, Kathy to slovo milovala, kvůli tomu pocitu neutuchajícího vynořování a absence opravdového příchodu, které v něm bylo.“ Laing tu tak nepřejímá jen identitu Ackerové, ale spojuje jí se svou identitou a v tomto spojení řeší ústřední otázku knihy, tedy jestli je ochotna vzdát se sebe takové, jakou se znala, když byla sama, pro nové já, kterým by se stala se svým novým mužem. Crudem prostupuje strach, že nás druhá osoba změní. A zároveň uvědomění, že to je nutné a dost možná to bude k lepšímu. 

Je to kniha o ženě, která hledá možnost, jak se se svými špatnými zkušenostmi z minulých vztahů skutečně otevřít druhému člověku. Psaná jako naprosto otevřený memoár, kde se prozrazuje vše. Je to o hledání smyslu lásky ve světě, který se zdá, že se rozpadá a každý den se v něm děje jedna horší věc za druhou. Optikou někoho velmi bohatého, komu se dějí samé hezké věci. Je to kniha o ženě, která předstírá, že je jinou ženou, která v minulosti psala tak, že předstírala, že je jinými autory. Je to jednoduše literatura plná paradoxů, proměnlivá a postrádající jasný klíč. Právě v tom připomíná současnost nejvíc. Jakýsi základní oblouk se tu sice odvypráví, ale Crudo je další dílo, které připomíná, že fikce čím dál tím více simuluje naše životy. Stejně jako život hlavní hrdinky i naše každodennost připomíná mnohem spíš než příběh sled jednotlivých pocitů a vjemů.

---

Jan Jindřich Karásek je kulturní publicista a básník, přispívá do ČT Art nebo Radia Wave, je laureát ceny Františka Halase za rok 2019. Letos mu vyjde debutová sbírka.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít