Můžeme psychicky trpět všichni stejně?
O duševním zdraví se ve veřejném prostoru mluví od vypuknutí pandemie víc než kdy dřív. Je na místě si ale klást otázku, o jaké verzi duševního zdraví se tady mluví? Komu je tahle debata určena, komu je přístupná a koneckonců – na čí psychice vlastně záleží?
Z hlediska současného stavu společnosti je logické, že je člověk jakýmkoli způsobem v psychické nepohodě. Fašistické tendence jsou na vzestupu, sociální stát nefunguje tak, jak by mohl, východně od nás jsou zabíjeni Ukrajinci a kousek jižně za mořem Palestinci. Vezmeme-li v potaz fakt, že polovina populace vyrůstala a vyrůstá v patriarchátu, který je pro ni z podstaty nevyhovující, bylo by divné, kdybychom „byly*i v pořádku“. Evidentně možná niterně cítíme, že v pořádku nejsme, a toužíme po slovech, která by dokázala uchopit esenci našich divných a pochybovačných pocitů o nás samých.
Veřejný diskurz žije debatou o duševním zdraví. Liberální média si do rozhovorů zvou odborníky z praxe, kteří lidem radí, jak pečovat o svůj wellbeing, zkřehlý pod náporem života v zemi, kde se výše skromného nájmu často pohybuje nad úrovní minimální mzdy. A ačkoliv Linda Bartošová v knize Jako by mě opustila všechna síla ukazuje, jaké podoby mohou mít psychické obtíže, neopouští přitom prostředí privilegovaných, úspěšných a veřejně známých osob. Přestože duševní poruchy mohou na cestě životem potkat kohokoliv, lidé z nízkopříjmových skupin jimi trpí výrazně více. Problém je, že zrovna jim na péči chybí nezbytné finanční prostředky.
Detabuizovat bychom měli*y fakt, že na terapii nemáme
Organizmus, kterým je naše společnost, trpí – a symptomy vykazuje skrze nás. Nemalá část odborné obce zastává konsenzus, že je potřeba léčit individuální psyché jednotlivých lidí, a debata o tom, zda by nebylo záhodno změnit struktury, ve kterých kolektivně vězíme, je přesunuta na vedlejší kolej. Personalizovanými terapeutickými rozhovory ale nenapravíme všechny spouštěče našich problémů. Kolos tržní ekonomiky, masového konzumu a levné práce funguje především díky naší aktivní účasti, která by nebyla možná, pokud by nás v zaměstnání vyrušovaly panické ataky nebo bychom do práce vůbec nedošli, protože by nás na několik dní vyřadila z chodu depresivní epizoda. Zachovávat klid, chladnou hlavu a regulovat emoce zkrátka vyhovuje sterilnímu prostředí kanceláří a obchodů. Je tedy více než potřebné na sobě makat, udržovat náš život přinejlepším navenek uklizený a roupy v podobě příznaků psychických poruch si nechávat na dobu po směně.
Z dobrých důvodů je po nás vyžadováno, abychom zůstávali v klidu a regulovali svoje emoce. Nástroje, které nás učí, jak pečovat o svůj vnitřní svět a jednoduše se nezbláznit, si ale lidé v opravdové existenční tísni nemohou dovolit. Terapie jsou drahé a pro mnoho lidí tedy nedosažitelné, přičemž péče hrazená pojišťovnami bývá nedostupná a čekací lhůty zdánlivě nekonečné. A zatímco se na mě z hlubin algoritmů progresivně-levicového online prostoru valí posty informující o detabuizaci duševních poruch a potřebě (nebo i nutnosti) navštěvovat terapeut(k)y, pozoruji lidi v mém blízkém okolí marně vyhledávat jim dostupnou péči, v horším případě na ni i úplně rezignovat. Diskurz normalizující pomoc v podobě psychoterapie je všudypřítomný, jenže pro lidi, kteří trpí, ale této pomoci se jim nedostává, je to jako pouštět hladovějícímu reality show o vaření a nedat mu najíst. Je třeba mluvit o duševním zdraví, ale rovněž je třeba mluvit o tom, že si jej nemůžeme finančně dovolit. Stejně tak stát se poskytovatelem*kou terapeutické péče stojí patřičný kapitál, přičemž délka programů trvá průměrně sedm let (jejich absolvování není zaručeno) a zúčastnit se jich může pouze absolventstvo konkrétních magisterských oborů. Odborníků a odbornic tedy nepřibývá a jejich služby jsou drahé: klientela za padesát minut terapie zaplatí přibližně 1000–1500 korun. Už před třemi lety Česká asociace pro psychoterapii apelovala na potřebu systémových změn a konstatovala, že vyhledání pomoci často brání finanční bariéra, a nikoliv tabu. Už včera bylo pozdě.
Diagnózy jako součást sebeprezentace
Ze znalosti terapeutického jazyka a z počtu odškrtnutých sezení se pomalu stává komodita utvářející společenský status. Přemýšlet s odbornicí nebo odborníkem po boku o traumatizujících momentech z dětství a reflektovat znaky toxického chování, kterého se možná dopouštíme, je privilegium. Docházení na terapie není paralelou k nákupu základních potravin, jak občas tvrdí osobnosti v podcastech nebo ve videích na sítích. Z duševních poruch se v online prostředí navíc stávají relikty individualizmu, který se v tomto případě svraštil do označení „neurodivergence“. Pod toto slovo se vejdou jakékoliv odchylky, které na sobě pozorujeme, a zároveň nás neurodivergentní zaškatulkování bude držet v bezpečné vzdálenosti od kategorie „neurotypicals“. Protože, světe div se, pojem „neurotypický“ anebo „normální“ na sebe nabalil tabu, zatímco „být ADHD člověk“, „uklízet, protože OCD“ a „autisticky“ selhávat v sociálních interakcích je najednou zcela pochopitelné a dělá to z nás trošku quirky člověka. Z diagnóz, které jsou na odborném poli klíčem ke stanovení vhodné terapie, se stala jedna z identit, prezentovatelných v biu na Instagramu.
Obzvlášť v progresivnějších sociálních kruzích, kde je běžné navštěvovat odbornictvo, se skloňují slova mající původ za dveřmi terapeutoven. Do běžného jazyka se nám vplétají výrazy, které podle MKN 10 (Mezinárodní klasifikace nemocí a souvisejících zdravotních problémů) označují psychiatrické diagnózy. Například pojmy jako disociace, panická ataka nebo deprese často zdobí obsah na sociálních sítích, kde jsou zabaleny buď do sladkobolných memů, nebo do populárně-naučných několikavteřinových videí. Některý obsah, jehož tvůrci mají údajně za cíl zvyšovat povědomí o realitě života s psychickým onemocněním, však dělá osvětě spíš medvědí službu. Například příspěvky redukující symptomy na úsečné záběry z popkulturních děl, nebo nálepkující diagnózami děsivé postavy z hororů, nejenže duševní problémy romantizují a podivným způsobem fetišizují, ale také nadále reprodukují stávající stereotypy a stigmata.
Je „toxic“, nebo prostě chudá?
Diskurz, který ovládá vůbec samotné pojetí psychických problémů a poruch, se obrací k individuálnímu prožívání a tam také hledá odpovědi na otázky, proč kdokoliv trpí. V duchu tohoto paradigmatu se MKN 10 nebo jeho obdoba DSM (Diagnostický a statistický manuál duševních poruch) snaží pojmenovat a kategorizovat odchylky směřující vně abstraktního „normálna“. Ptáme se, jak se do našeho prožívání otiskly bolestné zážitky, jaké události formovaly náš vývoj, a často viníme naše rodiče nebo třeba spolužáky a spolužačky, s nimiž jsme sdíleli vysoce hierarchizované prostředí základních škol. Hloubáme nad osobními křivdami a v terapiích se snažíme prokousat spouštěči, které nás vrací do temných spirál naší psyché, přičemž často opomíjíme pozadí, na němž se tohle všechno odehrává. Zatímco směřujeme pozornost k našim bolestem, zapomínáme se ptát, z jakého systému vyrostl náš smutek nebo úzkost, zda naše matky nepadaly vyčerpáním při druhé směně, když nám nevěnovaly dostatek pozornosti, nebo jestli otec dítěte, které si svoji niternou zlost vybíjelo na ostatních, neřešil exekuce alkoholem či oprátkou kolem krku. Společným jmenovatelem jsou socioekonomické struktury a kulturní nastavení, jež je úrodnou půdou pro vznik příruček, jako je MKN nebo DSM. A vysmívaní „neurotypicals“ možná jen zatím neměli dostatek kapitálu na návštěvu terapeutovny. Otázkou rovněž zůstává, jak se vlastně takový „normální“ člověk chová, a zda není pouhým vykonstruovaným modelem, se kterým se máme srovnávat.
Je bezpochyby dobře, že se snažíme rozpoznávat toxické komponenty v našem životě a izolovat se od nich, ale je otázkou, zda bychom totéž měli uplatňovat i v našem vztahu k lidem. Ti, jejichž chování můžeme jednoduše označit za „toxické“, dost možná prožívají vnitřní bolest, na jejíž rozuzlení sami nestačí (a důvodem může být i stav bankovního účtu). Stejně tak je snadné cítit se oproti „toxic“ lidem morálně na výši, pokud svůj bordel aktivně poklízíme s pomocí odborníků a odbornic. U toho všeho lze i velmi snadno zapomenout, že všichni máme vlastnosti, které by někdo jiný mohl nazvat toxickými.
Naši schopnost soucitu a solidarity postupně obalujeme nepropustnými vrstvami, střežícími naši pohodu. Toto nastavení je problematické z toho důvodu, že se od lidí kolem nás odcizujeme, za konverzaci o našich problémech si podle principů kapitalizmu platíme a podrobujeme ji expertnímu prostředí, zatímco ji často odsouváme ze setkání s přáteli. Místo abychom obrátili pozornost k systému, který umožňuje našim symptomům růst, často máme tendenci ukazovat prstem na jednotlivce. Vzhledem k nedostupnosti péče o psychické zdraví bychom si měli být vzájemně oporou a nezanevřít na všechny, kteří (byť nepatrně) narušují náš komfort a balancují na hranici „normy“.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
