Holt musím jíst, abych neumřel. Tři rozhovory s miliardáři
Jednou za půl roku stojím u pokladen v Tescu, vedle mě banner s nápisem „potravinová sbírka“ a nákupní koš, do nějž mi lidé všech kategorií vkládají konzervy, těstoviny, sladkosti… Snažím se usmívat a říkat, že jim děkuji. Naposledy mi toho dne ráno umřel pes. Mohl jsem se omluvit, ale stejně jsem tam šel. Než se sám někde trápit, stál jsem tam v tričku s logem organizace, snažil se usmívat se slzami v očích a lidská srdečnost, kterou běžně tolik nezakouším, jako by mi omývala rány.
Bylo by lepší, kdyby žádná sociální práce neexistovala a lidé se dovedli postarat sami o sebe? Nebo je to podobně zrádná myšlenka, jako když se řekne, že by ideálně neměly existovat ani nemocnice? Protože nikdo z nás nežije věčně a nouze je člověku přirozená, dokonce chci věřit, že i soucit je přirozený, přirozenější než systém založený na peněžních výměnách. Řeč čísel vypadá spravedlivě jen do té míry, do jaké ignoruje rozdílnost osudů.
Jako sociální pracovník jsem poznal klienty, kteří neumějí počítat. Klienty zbavené svéprávnosti, závislé na státní podpoře, stěží zaměstnatelné, s hroznou celoživotní nemocí. Klienty bez domova, tedy i bez kuchyně. Klienty, kteří si ke mně chodili zalít kávu horkou vodou z kohoutku, protože si na to zvykli za zdmi ústavů, bez přístupu k rychlovarné konvici. Jiný klient si zase přímo v rychlovarné konvici ohříval ve vodě párky, neměl totiž sporák. A nezapomenu na pána, který si na svém těle pěstoval vši a dopodrobna mi popisoval, jak je on sám jejich potravou a kdy jim jeho krev chutná nejvíc.
Jsou zkrátka lidé, pro které je jídlo luxusem, a přece se snaží nějak přežít. Těchto lidí je čím dál víc, mnozí jsou mimo obzor sociální práce. Rozhodl jsem se vyzpovídat tři ze svých klientů s psychickým onemocněním, jejichž jména jsem záměrně pozměnil. V titulku jsem je nazval „miliardáři“, abych je aspoň jednou nemusel titulovat společným stigmatem, ale způsobem, aby to je samé pobavilo.
Obecně jsem si uvědomil, jak je těžké mluvit s lidmi, které znám, o jejich strádání. Jak mají sklon se po zapnutí diktafonu prezentovat spíše z té světlejší stránky. Dávat najevo, kde uspěli a co jim udělalo radost, protože hlad či chudobu jsou navyklí vnímat jako selhání jednotlivce. Jako něco, za co by se měli stydět. Někdy bych si přál, aby se takový stud mnoha osamělých lidí proměnil ve společný hněv.
.jpg)
(1) Věrka N. (59 let), invalidní důchodkyně toho času na ubytovně, přivydělává si úklidem. Za rozhovor si řekla o ruskou zmrzlinu.
Co jste dnes obědvala?
Měla jsem bramborový salát, řízek a pomerančový džus.
V restauraci?
Jo. Jednou za čas si ji ráda dopřeju, když mám víc peněz.
Kolik peněz utratíte za jídlo?
Asi dva tisíce za měsíc, maximálně tři. Musím zaplatit nájem na ubytovně, občas si přivydělávám úklidem. Ale taky využívám charity, když už nic nemám. Mám ale problém s vařením ve společné kuchyni, protože se tam hodně hádají.
Jinak je vybavená?
To jo, s paní na pokoji máme i společnou ledničku. A rychlovarnou konvici mám svoji.
Snídáte?
Jak kdy. Většinou jen kafe a jím až později.
Chodíte do obchodů?
Někdy jo, pro Pribináček s rohlíkem.
A vařit umíte?
Moc ne. Naposled mě to v dětství učila babička.
Jaká máte ráda jídla?
Svíčkovou, kuře, rejži, sekanou, karbanátek, brambory, bramborovou kaši, čočku, sázený vejce, vokurku, šunkafleky, obalenej květák…
Zažila jste hlad?
To jsem zažila, třeba tři dny nejíst, a není to dobrej pocit… Udělá se vám špatně, nevolno, slabo, mdlo.
A charity, o kterých jste mluvila – kam přesně chodíte?
Chodím na Michli k teplárně, tam je okýnko, kde dávají studený jídlo, třeba karbanátky, kuřecí stehna, sušenky, ovoce, pečivo. Pak v Naději dávají polévky. Nebo Okrouhlická, Sestry Matky Terezy. Anebo Jako doma na Palmovce, to je pro ženy. Pak je Červený kříž na Strossmayerově náměstí. Jídlo dává i charita na Holešovickém nádraží, v šest hodin ve středu dobrý chleby a občas něco k tomu, sladký nebo pití. Potom ještě komunita Sant‘Egidio, původně z Itálie, ty velice dobře znám.
Čili těch míst, kde lze dostat jídlo zadarmo, je v Praze docela dost?
Ano, hodně lidí se snaží pomáhat a je to od nich hezký, třeba teď i těm Ukrajinkám.
A znáte se i s dalšími lidmi, kteří takhle chodívají pro pomoc?
Ano, známe se a potkáváme, někdy se z nás stanou přátelé. Ještě jsem zapomněla na Vypich, tam vaří polévky, nebo organizace K srdci klíč, kde je skvělý kuchař Honza a vaří i celé obědy.
Ty služby chtějí vaši situaci doložit, nebo jsou pro každého?
Jsou pro všechny, kdo to potřebují, třeba jako já mají vysokej nájem a nezbude jim na jídlo. Dávají kávu, čaj, v létě zas limonády. A někdy můžete narazit i na vstřícnou restauraci nebo hospodu, kde vám něco dají. Když vám nestačí výplaty z brigád, dá se taky ještě žebrat nebo někteří i kradou, bohužel.
Mít kde spát a mít co jíst je nejspíš to hlavní, co člověk potřebuje. Nebo ještě něco jiného?
Hlavní je se mít o koho opřít. Ve dvou se to lépe táhne – mně ten druhej umřel.
(2) Franta P. (59 let), invalidní důchodce z Hloubětína, který si dřív přivydělával brigádami ve filmových komparzech. Za rozhovor se mnou si řekl o uzenou makrelu.
Co jste měl dnes dobrého?
Sekanou a ty tlustý brambory, jak se tomu říká? Takový ty měsíčky, ne hranolky.
Americké brambory?
Jo.
Byl jste v restauraci?
Tam nechodím, je to tam drahý. A k tomu kořeněný, to já nemám rád. Co se týče papriky, červený řepy nebo když se dělá guláš, musí se to kořenit jen malinko.
Kolik si můžete dovolit utratit denně za jídlo?
Kolem devadesáti korun, ale je v tom i pití a kafe. Důchod mám totiž něco přes deset tisíc. Ale brzo bych měl dostat přidáno.
Dá se s tím vyžít?
Ale jo, je to i na obutí a na trička, abych nechodil jak špinavec.
Jak s takovým rozpočtem vypadá váš nákup? Jdete do normálního obchodu?
Já si vybírám. Lídl je drahej, tam nechodím. Ale za domem mám Albert, tam je to trošku lacinější.
A co si kupujete? Snídáte třeba?
Ne, na to nejsem zvyklej. Dám si turka a někdy, když mám chuť, tak si dám rohlík, někdy i se sejrem. A pak jdu na nákup, abych si uvařil.
Vaříte? Slyšel jsem, že dřív jste kuchyň neměl.
Už mám, po rekonstrukci. Vařím guláš nebo oblíbené řízky.
Maso je ale docela drahé, ne?
Jak kdy, mám známou u řezníka, která mi občas nechává kus masa.
Jak se jako milovník masa tváříte na ty různé vegetariánské tendence?
To nemám rád, masem se člověk nasytí. To vegetarián ne, ten pořád jí jenom housky, sejry a tohleto. Sejra si dám, když mám na něj chuť.
Co ovoce, zelenina?
To jím málo, občas si dám banány, když jsou v akci. Ale nejradši mám karlovarský rohlíky. A ze sušenek polomáčenky.
Využíváte i nějakou formu potravinové pomoci?
Tohle moc neznám. Jednou jsem o tom uvažoval, ale pak jsem to nějak zvládl.
Jak moc je pro vás jídlo důležité?
Holt musím jíst, abych neumřel.
Zároveň vám chutná…
To mám po tátovi, ten byl velkej jedlík, všežravec. Miloval hlavně knedlíky; kynutý, bramborový, masový. A taky mě učil vařit. To bylo facek, když mně to nešlo.
Večeři si dáváte?
Když mám chuť, skočím si na pivko nebo si dám kyselou rybu.
Pivo se vám do rozpočtu vejde?
U nás v hospodě je za třicet sedm, to je drahý. Proč bych mu dával tohle za půllitr, když si za stejnou cenu můžu koupit třílitrovou petflašku? Kdysi před důchodem jsem tam ale chodíval na kořalku. To jsem měl příjmy z různých komparzů.
Před důchodem jste na tom byl líp?
Jak kdy, někdy je to dobrý teď, když si nechám natočit pivo u Bulhara a pak jdu svátečně na nudle k Číňanovi na čerňák (pozn. red. Černý most – pražská periferní čtvrť).
Bydlíte na čerňáku?
Ne, tam jezdím do krámu. Bydlím v hlupákově.
V hlupákově?
Hloubětín.
Tam kromě Albertu máte kam zajít?
Tam nic není. Byl tam Turek, ale už skončil.
Máte radši českou nebo zahraniční kuchyni?
Je mi to jedno. Co dostanu, to spapám. Pokud v tom není moc koření.
A jaký máte vztah ke svému bříšku? Máte ho rád?
No jéjej!
(3) Jarmila S. (60 let) žije dlouhodobě na ulici. Známe se z nízkoprahového klubu, kde pravidelně využívá kuchyni. Po rozhovoru mi nabídla jablečný koláč.
Kde jste se naučila vařit?
Já neumím vařit.
Vždyť u nás každý den něco vaříte.
Spíš vymýšlím, přemýšlím, promýšlím, jak se jednotlivý suroviny dají dát k sobě. Například teď jablka, oříšky nadrcený a mouku, kterou jsem dostala.
Máte tipy, jak se dostat k jídlu bez peněz?
Určitě kontejnery. Sice když vás uviděj, jak se hrabete v kontejneru, můžou vám dát až pět tisíc pokutu, protože ze zákona je odpad majetek města.
To se vám stalo?
Hrabali jsme, přijela městská a říkala: Zavřete ten bufet. (Směje se.) Jinak řečeno, jděte do píči. S tím, že jsme věděli, že nemá cenu je provokovat, protože objedou blok a budou tady znova.
Co je na hrabání špatného?
Tam, kam jsme chodili my, to bylo obložený bezdomáčema a oni popíjeli, jeden vzal skoro prázdnej zapalovač a hodil jím o zem, teďka rána jako svině, bylo to v létě, lidi měli otevřený okna a začali si stěžovat. Právem, samozřejmě. Protože oni si víckrát vzali jenom to, co chtěli, a ty sáčky, igelity a bedýnky, v kterých to bylo, nechali u toho a šli pryč. Nejenže dělali bordel, ale ještě ho po sobě nechávali. Dokonce se našla i paní ze supermarketu, která to tam těm bezdomáčům nechávala, než tam dali klece, jenže pak přišli fetky a ty dělali svinčík, kelímky od jogurtů, to bylo něco neskutečnýho. Prostě vem si, co chceš, ale ukliď po sobě.
Já jsem taky chodila za jeden supermarket, věděla jsem, že je tam kamera a že mě sledujou, tak jsem tam poklidila, co bylo rozházený. A vyšla paní ze skladu: Já jsem si všimla, jak tady uklízíte. A dala mi hromadu sýrů a uzenin.
Ta kultura lidí, kteří vybírají kontejnery, je hodně rivalská?
Například na Barrandově, tam si to hlídá jedna parta a nikoho zvenčí nepustí. Můj revír je v tuhle chvíli Kamýk, ale když vidím z autobusu, že mě někdo předběhl, tak už tam nejdu, to už nemá cenu.
Chodíte sama?
Jsme dva, já a jeden kluk s Brna. Máme na to takovou speciální tyčku. Teď jsme vyfárali brambory, už smradlavý, s tím, že až je budeme mít kde umejt, tak je přebereme, ty špatný vyházíme a zbytek co nejdřív spotřebujeme.
A jaké to bylo poprvé?
To mě vylákal můj známej, když byl na ulici a já jsem byla ještě domovec. Tenkrát se toho hodně vyhazovalo, ale dnes už supermarkety mají povinnost nabídnout, co se neprodá, potravinovým bankám. Dokonce studenti Mendelovy univerzity v Brně chodili jednou za čas ke kontejnerům zkoumat, kolik se toho zbytečně vyhodí.
Dá se vyžít pouze z jídla z kontejnerů?
Samozřejmě. Vidíte, že já toho mám hromadu, a než to nechat shnít, honem to uvařím a dám i ostatním. Teď jak sem přišly ty Ukrajinky, tak jsem jim nechala pečivo a jogurty, ať si dají do boršče. Nebo když chodím do Jako doma, to je organizace pro ženy bez přístřeší, skoro pokaždé tam pro ně něco udělám.
Můžete si i vybírat? Hraje pro vás roli například jíst zdravě?
To vůbec, pracuju s tím, co zrovna najdu. Například maso ale u supermarketů nenajdete. To odvážejí někam zvlášť.
Jak sehnat maso?
Musíte jít tam, kde bydlej lidi.
Lidi je vyhazují?
Jo, stěhujou se, odmrazujou mrazák, nedojedí hamburgery a maso vyházej. Někdy si ale na něm dřív než vy pochutnají červíci.
---
