Můj odpočinkový rok. Dobrovolná izolační terapie a ideální pandemické čtení
Román Otessy Moshfegh přináší silné svědectví o realitě dneška. Upřímně, kdo by současnou situaci taky nechtěl raději prospat?
Kriticky obdivovaná kniha Můj odpočinkový rok od autorky chorvatsko-iránského původu Ottessy Moshfegh vyšla v Americe již před dvěma lety. Nedávno poprvé vyšla slovensky a začátkem příštího roku by měl vyjít také český překlad. Trýznivá konfese životního období, které se její hrdinka rozhodla kompletně prospat na prášcích v dobrovolné izolaci, je zajímavá tím, že je dnes aktuálnější než v době svého vydání.
Ottessa Moshfegh se poprvé v literárním světě skutečně prosadila ve svých 34 letech, a to v roce 2015 s knihou Eileen, která byla nominovaná v úzkém výběru na prestižní Man Bookerovu cenu. Její temný a cynický román pojednává o mladé ženě žijící se svým paranoidním a alkoholickým otcem, která pracuje jako sekretářka ve vězení pro mladistvé. Vynesl jí uznání a slávu. Tu se ale posléze nebála v rozhovoru pro deník The Guardian shodit humorně laděným přiznáním, že celou Eileen napsala podle banálního návodu, jak napsat úspěšnou knihu. Odpovědí jí byly negativní reakce, že tak kriticky uznávané dílo přece nemohlo být napsáno podle nějaké komerční příručky, kterou si každý může koupit v obchodě. Ale Moshfegh s ironií sobě vlastní apaticky odpovídala, že možné je všechno.
Následovala povídková sbírka Homesick for Another World (volně přeloženo Stýskání si po jiném světě, česky nevyšla), která potvrdila pověst Moshfegh jako nepřehlédnutelného talentu současné americké literatury. Už tady se začala objevovat témata, která jsou i dnes pro Moshfegh zásadní - práce s odporem čtenáře, kontroverzními přiznáními, drogami, anorexií, análním sexem, obsesí konečníky, zvracením, alkoholem, samotou a erotickými fantaziemi jdoucími za hranici toho, co považujeme za běžné.
Za svou doposud nejlepší knihu sama označuje debut McGlue, novelu, která vyšla pouhý rok před Eileen, ale pro svou experimentální prózu a odvážnou formu nenašla takové uznání. V McGlue autorka popisuje v první osobě výsostně psychedelickou prózou příběh opilého námořníka, který je obviněný ze smrti svého nejlepšího přítele, ale díky alkoholu si nic nepamatuje. Je to hraniční studie mechanismů závislosti, ale také paměti a hledání styčných bodů s realitou. V minulém roce pak Moshfegh vyšla nová kniha Death in Her Hands (volně přeloženo Smrt v jejích rukách), která má velmi dobré kritické ohlasy.
Vrátit se ze snu nová a lepší
Zásadním předělem v kariéře Moshfegh byl ale Můj odpočinkový rok, který nedávno vyšel na Slovensku a za rok snad vyjde v nakladatelství Mladá fronta v českém překladu. Kniha na necelých třech stovkách stran popisuje v první osobě rozhodnutí bezejmenné vypravěčky a hrdinky prospat celý jeden rok. Věří, že se pak vrátí nová a lepší. „Říkala jsem si, že pokud v tom budu pokračovat, zmizím zcela a úplně. A pak se znovu-objevím v nějaké nové formě. To byla moje naděje. To byl můj sen,“ říká hrdinka.
Jak k tomuto rozhodnutí došla, nám vlastně nikdy neřekne, ale po knize roztroušené flashbacky přece jen do její bolestné minulosti trochu nahlédnout nechávají. Sama je navíc nešťastná nejen z nenaplněných vztahů, ale taky z povrchního světa současného umění. Tráví v něm většinu času kvůli práci, ale naplnění nenachází.
K celoročnímu spánku si hlavní hrdinka dopomáhá čím dál větším množstvím prášků, které jí předepisuje podivná, ale vtipná terapeutka paní Tuttlová. Ta si opakovaně nepamatuje vůbec nic z toho, co jí při sezeních její pacientka říká. Ať už je to z úplného nezájmu, nebo pouze kvůli vlastním problémům samotné paní Tuttlové, dochází v nich k neustálému neporozumění a míjení se.
Neschopnost navázat skutečné lidské spojení je ostatně jedním z hlavních témat knihy. Je to vidět právě už při návštěvách terapeutky, kdy hrdinka opakovaně lže o svém osudu, aby dostala více prášků. Vymýšlí si různé způsoby, jak její matka zemřela, a když si pak vzpomene, že minule popisovala jinou smrt, zalekne se, že ji doktorka odhalí. Ale ta je pokaždé překvapená, že je vůbec matka její pacientky mrtvá. Jako by to nikdy předtím neslyšela.
Cynismus, který v sobě skrývá hluboký cit
Vypravěčka Mého odpočinkového roku je cynická až za hrob. Jakkoli námět nabádá k velké introspekci, síla vyprávění Moshfegh je v tom, že toto očekávání částečně převrací. Její hrdinka je sice pasivní a zcela odevzdaná svému osudu, ale její vyprávění v první osobě je ostré a přesné. Výstižně glosuje dění kolem sebe a jakkoli bolestné jsou vzpomínky či situace, v kterých se nachází, nikdy se jim zcela neodevzdá. Naopak je podrobuje tvrdé ironii a humoru.
Můj odpočinkový rok je unikátní kniha právě proto, že hrdinku nemůžeme přes její tvrdou krustu skutečně litovat, ale zároveň ji rozhodně nejde nenávidět - dává nám dostatek důvodů k tomu ji nejen chápat, ale cítit se s ní v něčem spřízněni. Vyvolává střídavě pocity úplného odporu a citlivé náklonnosti. Je to ospalý, ale radikální útok na emoce, který se sice většinu času tváří apaticky, ale doopravdy umí zasazovat naprosto nekompromisní rány ve chvílích, kdy to člověk nečeká. Za vším tím cynismem a ironií se totiž skrývá skutečně lidský příběh o neschopnosti čelit vlastním emocím a touze osvobodit se z nekonečných osidel kapitalismu a honby po úspěchu.
To, že hrdinka po mrtvých rodičích zdědila nemalou částku peněz, pak její rozhodnutí odstřihnout se od světa samozřejmě usnadňuje. Málokdo by si mohl dovolit uzavřít se u sebe doma, nechodit do práce a jen brát drahé prášky. Ale mnoho z nás po tak dlouhé relaxaci bez větších dopadů na život může zatoužit.
Její odpočinek ale není klidný. Myslí na matku, na otce, na jejich prázdné vztahy, na jediného přítele, s kterým opakovaně byla, a jeho apatii k ní. Nic z toho ale nevysvětluje, proč se rozhodla pro tak drastické rozhodnutí. V tom tkví taky síla Mého odpočinkového roku. Brát totiž dvanáct měsíců v kuse prášky, abych mohl být tak otupělý, že budu jen spát, totiž není něco, co uděláme v dobrém psychickém rozpoložení. Na první pohled je to mnohem spíš volání o pomoc. Skutečný důvod se nám ale doopravdy nikdy neodhalí.
Někde za tím brněním odstupu a nenávisti ke světu ale celou dobu cítíme citlivost, která okolní svět už jen prostě nezvládala. Takhle jednoduché interpretaci se kniha zároveň vzpouzí, ale sama k ní v některých krásných větách vybízí. Finální vysvětlení ale zůstává na každém z nás. Čtenář si tam může dosadit svůj důvod, za jakých okolností by se dokázal rozhodnout podobně „zmizet“.
Hledání nové identity (společnosti navzdory)
Protipólem hlavní hrdinky je kamarádka Reva, bulimička a funkční alkoholička, která ji pravidelně navštěvuje. Hrdinka totiž samozřejmě nespí neustále. V průběhu týdne jsou i fáze, ve kterých otupěle leží u televize a pojídá nejrůznější donáškové jídlo. A právě v těchto chvílích ji volá Reva, aby s ní probrala své nejnovější problémy. Reva je navzdory vlastnímu neštěstí optimistka a věří v lepší dny, které prostě musí přijít. Je ovlivněná life-stylovými magazíny a hollywoodskými filmy, ve kterých se vždycky dá i z toho největšího dna vyhrabat. Stačí přece jen věřit a mít naději. Tomu se pochopitelně hlavní hrdinka směje a nenávistně ji považuje za hloupou. Nejde se ale ubránit pocitu, že i do Revy otiskla Moshfegh část sebe. Možná naivní a ne tu, kterou by se ráda prezentovala na veřejnosti, přesto z Revy cítíme jakousi autorskou něhu nebo souznění.
Moshfegh ve videorozhovoru pro knihkupectví a internetový kanál Waterstones prohlásila, že je pro ni velmi důležité, jak pojmenuje své postavy. Ostatně není náhodou, že dvě její knihy jsou dokonce podle hlavních postav pojmenované. Přesto v Mém odpočinkovém roku zůstává hrdinka bezejmenná. Mosfegh vysvětluje, že svou hlavní postavu nemohla pojmenovat, protože ji považovala za příliš nehmotnou. Většinu času spí, nebo se aspoň nachází v polospánku. Její spánkový projekt pak autorka popisuje jako snahu vymazat svou identitu s nadějí, že ji po konci projektu nahradí úplně novou.
Ostatně Reva identitu sice má, ale stejně se jí neustále snaží změnit v nějakou lepší. Je to ale představa, na které se podílí nejen její touhy, ale celá společnost, která jí předkládá ty správné ideály a cíle odpovídající zdravému životnímu stylu. Reva se snaží pravidelně cvičit, držet dietu a hubnout, stejně tak jako pročítá magazíny plné tipů, jak žít líp. Touží po krásném značkovém oblečení, aby byla lepší, tedy společností uznávanější. Tyto snahy ji ale stejně nedovedou k vysněnému partnerovi (který je zároveň z kapitalistického hlediska paradoxně její šéf), ale k sebedestruktivnímu chování spojenému s pitím a poruchou příjmu potravy.
Lidi hladí, lidi ubližují
Na rozdíl od hrdinky ale Reva prožívá intenzivně každé zklamání, zatímco hrdinka se raději veškeré bolesti vyhýbá. Představují protipóly, které na konci knihy najdou určitou morbidní symbiózu při tragické události. Můj odpočinkový rok můžeme tak vnímat jako knihu výsostně současnou, která nahlíží na identitu jako něco utvářeného nejen uvnitř sebe samotného, ale také skrz jiné lidi a jejich očekávání. Únik hlavní hrdinky se tu neglorifikuje, ale ani nekritizuje, stejně jako nutně neútočí na snahu přizpůsobit se všem, kterou v sobě má Reva. Na konci totiž možná leží příslib štěstí, které má původ v jejich nitrech, kdy najdou samy sebe jako celistvé osoby. A to navzdory světu, který jim v tom brání.
Můj odpočinkový rok je tak ideální četba do doby, kdy je hodně z nás nucených zůstat o samotě doma. Sice to není rok plný relaxace, ale spousty starostí, přesto má s knihou Mosfegh leccos společného. Klade důležité otázky o tom, co to vůbec znamená přežít svou psychiku bez vnějších vlivů, jak vratce přínosná může být osamocená cesta do vlastního nitra. Ptá se, co to znamená sestoupit z kariérního zebříčku (třeba když se nedobrovolně zatarasí), ale především jestli o sobě můžeme přemýšlet jako o jednotlivcích. Lze vůbec být bez zraku ostatních? A kým se stáváme, když se nikdo nedívá?
Můj odpočinkový rok rozhodně netvrdí, že odpočinek z nás udělá novou osobu tak, jak si to představuje hrdinka. Spíš ukazuje, že přeuspořádání vlastního já může být spásné, ale jen když je aktivní a jde proti společenským očekáváním. Pasivita nakonec nikdy nevede nikam jinam než k návratu k vlastním problémům a k výčitkám, které jsou možná podmíněné společenským systémem, ale uvnitř bolí o to víc.
Můj odpočinkový rok je tak dnes aktuálnější než v době vydání. Uplynulý rok nás všechny donutil zastavit se, ale taky řadě z nás připomněl, že pauza sama o sobě nestačí a pocity neschopnosti samy o sobě nezmizí.
Ideální okolnosti číst si o někom, kdo ten čas strávil intenzivním sebe-zkoumáním, a to přestože si myslel, že chce jen vypnout. Protože i když jsme uzavřeni ve vlastních bytech, s ostatními ve spojení tak či onak být musíme. A právě na mezilidských poutech nakonec záleží nejvíc.
To nás všechny čeká na poslední drastické straně Mého odpočinkového roku. Protože pokud odcházejí ti nejbližší, přichází otázka, co jiného má vlastně na světě smysl než ti, s kterými jsme strávili většinu času.
Román Mosfegh je nejvtipnější kniha plná bolesti, která v zámoří za poslední roky vyšla. Vystaví vás intenzitě, po které ji můžete zpočátku nenávidět. Ale doporučuji vydržet. Ke konci vás najde uplakané a na hranici vlastního odchodu od zbytku světa. Pokud totiž o něčem klade otázky, tak to není 11. září, které se občas knihou mihne, ale o hlubokém lidském dilematu - mít lidi blízko, aby mohli pohladit, ale taky je nepustit moc daleko. Potom totiž mohou i ubližovat.
---
Jan Jindřich Karásek je kulturní publicista a básník, přispívá do ČT Art nebo Radia Wave, je laureát ceny Františka Halase za rok 2019. Loni mu vyšla debutová sbírka Vyměřování vzdálenosti.
