Kořeny strachu, chapadla slasti: možnosti ekogotiky

Od doby, kdy jsem před rokem a půl nastoupila na doktorské studium s projektem nazvaným Gothic and post-postmodernism, nepřestávám se vracet k otázce, jak vlastně pojmu gotika rozumím, co pro mě znamená a jak ho chci ve svém výzkumu chápat. Neustále narážím na nové a nové výklady. Procházím časopis Gothic Studies a nacházím analýzy seriálu Stranger Things (2016-2025), románu Jana Eyrová (1847) i klipu k písni Video Killed the Radio Star (1979). V knize Nicka Grooma Very Short Introduction to the Gothic čtu o americké popkultuře, germánském kmenu Gótů i středověké architektuře. Zadávám do Googlu heslo gothic a narážím na populární RPG videohru, fotky mladých žen pózujících v opuštěných budovách či young adult literaturu. Hledám nit, která by mě z tohoto bludiště vyvedla, ale připadám si naopak čím dál ztracenější. Hranice gotiky, pokud kdy nějaké měla, se zdají být v troskách. Zůstává mi zamlženost, neurčitost, rozplizlost a pocit bezradnosti.

Můj „gotický“ doktorát mě tedy často frustruje a stahuje se mi z něj žaludek. Od podzimu do jara se proto v častých chvílích beznaděje a přepracování uklidňuji představami letních dnů a nocí, které strávím sama v přírodě. Vybavuju si vůni letního lesa spojenou s dětstvím u babičky, představuju si, jak sbírám borůvky, ležím na louce a už, už cítím příjemnou bolest v nohách, a těší mě, že se brzo budu cítit líp. Mimo město se nadechnu svobodněji, svoje frustrace zpracuju snáz a stranou od druhých se vrátím sama k sobě. Když potom ale konečně ležím v noci v lese ve spacáku, cítím především strach. Z deště, divočáků i maskovaných vrahů, kteří obcházejí ve tmě kolem mě a jejichž přítomnost prozrazuje jen občasné praskání větviček. Zadržuju slzy, představuju si smutek svých blízkých na mém pohřbu a proklínám se, že jsem si nezařídila přespání na nějaké chatě nebo alespoň nevzala někoho s sebou. Na podzim se navracím do města, na univerzitu a do knihovny, kde znovu začínám snít o samotě na loukách a přemýšlím nad definicí gotiky.

Mnohočetná tvář (nejen gotické) přírody

Možná cítím při pobytu v přírodě strach částečně proto, že neustále konzumuju kulturní díla, která se zaměřují na jeho vyvolávání. Některé z mnoha definic gotiku chápou právě jako nástroj vhodný k vyjádření společenských úzkostí a obav: Otrantský zámek napsaný anglickým protestantem Horacem Warpolem přece démonizuje katolický jih Evropy, Stokerův Drákula nás varuje před necivilizovanými migranty, Carmilla Josepha Sheridana Le Fanu odhaluje zhoubné záměry lesbických žen. A dnes? Není snad ve světě, kde se tak často mluví o klimatické úzkosti, příroda jedním z hlavních zdrojů strachu?

Tak uvažují Andrew Smith a William Hughes, editoři úvodu ke sborníku Ecogothic z roku 2013: „Gotiku obvykle chápeme jako žánr, který má dystopický rozměr. Příroda se v ní stává prostorem krize – což vytváří styčný bod s ekologickým uvažováním. [...] Gotika se zdá být formou, která je příhodně uzpůsobena tomu, aby zachycovala tyto [ekologické] úzkosti. Poskytuje tak kulturně významný průsečík mezi literární kritikou, ekokritickou teorií a politickými procesy. Počátky ekogotiky lze sice vysledovat až do romantismu, avšak nárůst povědomí o životním prostředí ji významně posunul.“

Editoři sborníku Ecogothic dále zdůrazňují, že pro gotiku je zcela ústřední „zpochybňování, narušování a pokoušení dosavadních způsobů chápání světa“. Narušování podle nich spočívá právě v tom, že se ekogotika vymezuje proti romantickému, idealizovanému pojetí přírody, které později najdeme například v raném ekokritickém uvažování. Jeho průkopníci, například teoretik Jonathan Bate, těžiště svého výzkumu našli v romantických textech, v nichž příroda představovala především prostor pro rozjímání a transcendentní zkušenost; sféru, v níž je možné nalézt přirozený, a tudíž správný stav věcí, neposkvrněný činností civilizovaného města; místo, jehož prostřednictvím se lze vrátit k sobě samému.

Dnes se tato vize vrací v pozměněných formách, spojených často s digitálním prostředím. V mainstreamu ji nacházím například v populárním videoherním podžánru tzv. cozy games, příjemných her. V těchto relaxačních, nesoutěživých titulech typu A Short Hike či Animal Crossing roztomilá antropomorfizovaná zvířata simulují činnosti spojené s přírodou, jako je zahradničení, farmaření nebo prozkoumávání krajiny. Do stejného proudu pak můžeme dále zařadit i populární trend cottagecore, který v době sociálních sítí pobyt v přírodě přetváří na snadno kapitalizovatelnou estetiku.

Můžu se těmto představám o přírodě smát, pohrdat jimi za jejich zkratkovitost, ale tuším, že v mé touze po úniku z města hrají zásadní roli. Na opačném pólu pak ve sborníku Ecogothic nacházím analýzy filmu Blair Witch či seriálu Terror, tedy děl, která se mi honí hlavou, když se chystám v lese ke spánku. Můj rozpolcený přístup k přírodě je možná směšný, ale zdá se, že je zároveň symptomatický pro její dvojí – hojivou i hrůznou – kulturní tvář.

Co klíčí v úzkosti?

Ale zatímco svým letním strachům začínám rozumět, akademická beznaděj nemizí. Myslím na množství definic, na nesourodý mix výsledků mého vyhledávání na Googlu a je mi jasné, že nemůžu následovat výklad, podle kterého je gotika především způsobem pro vyjadřování úzkosti. Vždyť často slouží spíš jako kulisa či styl, který možná trochu zneklidňuje, ale především láká a přitahuje. Je to patrné například na tom, jak je gotika v současném online prostředí estetizována – a figury jako „goth girls” jsou spíš objekty touhy než původkyně strachu.

Čím víc nad ní přemýšlím, tím víc se gotika v mých představách mění v jakéhosi těžce uchopitelného hybrida. V mnoha teoretických textech bývá koneckonců často přirovnávána k jedné z nejznámějších postav gotických románů, Frankensteinovu monstru. Spíš než tělo sešité z různých částí, sice hybridní, nicméně ohraničené, mi ale připomíná Gorgony, o kterých píše ve své knize Zůstat u nesnází Donna Haraway: „Gorgony jsou mocné okřídlené chtónické entity bez patřičné genealogie: jejich dosah je laterální a chapadlovitý; nemají určený rodokmen ani spolehlivě daný druh (žánr, gender)“ (v českém překladu Jana Škroba. Praha: Utopia libri, 2025).

Přestože se Haraway gotikou nezabývá, svým důrazem na chapadlovitost, hybriditu a boření hranic nabízí způsob, jak o ní uvažovat jinak než pouze jako o nástroji reprezentace. Navrhuje, abychom dnešnímu světu říkali cthulucén, který „na rozdíl od antropocénu nebo kapitalocénu utváří přetrvávající vícedruhové příběhy a praktiky spolustávání se v časech, které nepřestávají být v sázce“. Důraz na mezidruhová příbuzenství a tekutost umožňuje chápat hranice, v nichž (nejen) o přírodě běžně přemýšlíme, jako prostupné. „Zůstat u nesnází znamená naučit se skutečně setrvávat v přítomnosti ne jako mizející středová linie mezi strašlivými nebo naopak rajskými minulostmi a apokalyptickými nebo naopak spásonosnými budoucnostmi, ale jako smrtelní tvorové propletení v milionech nedokončených konfigurací míst, časů, situací, významů,“ píše Haraway a její pobídnutí tak vposled směřuje k radikálnějšímu naplnění toho, co editoři Ecogothic označují za ústřední rys gotiky: narušování dosavadního chápání světa. V tomto pojetí už to ale neznamená vymezení proti romantické idealizaci, ale vytvoření prostoru, v němž se zdánlivé protiklady idylického a hrozivého rozpadají, a obě sféry se tak mohou proplést.

Umíchat divnou věc

Haraway monstrozitu a chapadlovitost rámuje pozitivně, jako prostředky k formování nutných hybridních spoluutváření. Myslím, že právě v tomto napětí se shoduje s gotikou. To, co je jiné, divné, a co tudíž máme tendenci chápat jako děsivé a znepokojivé, gotika odhaluje jako žádoucí. Příkladem takového vnímání přírody je pro mě novela Flora Jonáše Zbořila, ve které monstrozita není ve výsledku dystopická, ale vyzývá k promýšlení a následnému rušení hranic mezi kategoriemi lidského a přírodního. Je to nepříjemné, ale pravděpodobně potřebné a může to být i slastné.

Zbořilova novela se odehrává v opuštěné zahrádkářské kolonii. Monstrózně antropomorfizovaný prostor zde už není ani přírodou, ani civilizací, ale realitou městské divočiny, která nemůže porodit nic jiného než Gorgony a Chthulu: „Všude kolem mě čerstvě zelené výhonky rostlin, které jsem nikdy neviděl. Mísí se s rozemletými kablíky od sluchátek nebo vánočních řetězů. Cévy kopce. [...] Hluboko uvnitř pracuje sval, který rozkládá, co sem město vyhodí. Pomalu to protahuje svými útrobami. Míchá to dohromady. Občas umíchá divnou věc.“ Když se protagonisté Adam a Sára setkají se záhadnou bytostí Florou, má podobu jakéhosi podsvětního mutanta, jehož tělo je: „malé a křehké. Nevíme, kde končí a kde začíná, co k němu patří a co ne. Nějaké kabely propletené se šlahouny křoví, zamotané jak šňůra od sluchátek. Kus masa, nebo jenom hadr. Zvířecí pach.“

Flora je znepokojivá. Svým divným tělem i záhadnými záměry vzbuzuje strach, ale později i lásku a pečovatelskou touhu. Postavy zároveň vybízí k znovunalézání sebe sama, čímž pozměněně, harawayovsky, goticky vyvolává onu romantickou představu o přírodě jako transformativním prostoru. Ruší dualitu člověka a přírody, dobrého a zlého. Jak by řekla Haraway, vyzývá k utváření příbuzenství. V závěru knihy Adam a Sára Floru opouštějí, protože zjišťují, že žije díky (přírodnímu i přirozenému) principu zachování energie – tu jejich si bere, čímž je zabíjí, a přerozděluje ji jinam. Záhy se ale oba vracejí zpět, a celkové vyznění novely je tak ambivalentní: zapustila do nich už Flora svoje chapadlovité výhonky, nebo si zkrátka uvědomili sami sebe jako hybrida, nedílnou součást okolí a začali se vnímat v propojení s ním?

Ekogotická kultura tak v mém chápání problematizuje ono binární vnímání přírody, které ji dlouhodobě rámuje jako útočiště, nebo jako hrozbu. Díla jako Flora ukazují, že ani dystopická verze přírody jako prostoru krize sama o sobě nestačí. Naše okolí a my s ním jsme sice skutečně v krizi monstrózních rozměrů, nicméně tato monstrozita nemusí být jen zdrojem strachu, ale také příležitostí pro nové vztahy a možnosti. Právě tuto pozitivněji rámovanou monstrozitu dokáže gotika díky své hybridní povaze zachytit – ne tak, že postaví proti idylickému děsivé, ale tím, že je nechává splynout. V nočním lese mi tenhle závěr pravděpodobně příliš nepomůže. Věřím ale, že v rámci výzkumu může být cestou, kterou jsem hledala – i když bude trnitá.