Mládí v sebe-exilu: Vrstvy identit a příběhů odchodu z Turecka (1)
„Proč ses rozhodl*a Turecko opustit?“ Takovou otázku kladu většině mladých studujících a pracujících z Turecka, jež se v posledních pár letech usadili*y v Praze, hned na začátku našich rozhovorů. Postupně si uvědomuji, jak mylný je důraz na to, že rozhodnutí odejít měli*y plně ve svých rukách, který má otázka předpokládá. Jejich zkušenostem by lépe dostála otázka typu „jaké byly okolnosti tvého odchodu?“ nebo možná ještě lépe „co všechno tě přimělo odejít a posléze zůstat?“
Cansu, Elif, Umut, Yusuf, Ciwan, Fatma a Zerrin žijí v Praze (nebo v Brně) v rozmezí mezi deseti měsíci a sedmi lety. Kromě místa původu – Turecka nebo tureckého Kurdistánu, který budu nazývat kurdským označením Bakûr – spojuje všechny i jistá nedobrovolnost jejich odchodu. Někteří*é se k ní vztahují dokonce jako k nucené migraci, pro jiné je vynucené to, že zůstávají, respektive přehodnocují návrat, jenž na základě současné politicko-ekonomické situace často mizí z dosažitelných horizontů.
Ecem Nazlı Üçok, expertka na politickou migraci z Fakulty sociálních věd UK, jež se aktuálně zabývá feministickou diasporou z Turecka a Polska po Evropě, zaplňuje mezeru mezi nucenou migrací a dobrovolným odchodem konceptem sebe-exilu. Ten dokáže postihnout zákulisí dobrovolnosti, tj. šíři faktorů a hnacích sil, které vstupují do rozhodování o odchodu. Typicky se jedná o politickou represi nebo nebezpečí, kterým migrující čelí na základě svých politických aktivit, přesvědčení nebo identity. Zároveň předpona „sebe“ (self) zdůrazňuje afektivní podstatu situace – „jde většinou o pocity, že nezapadáte, že vaše „já“ není přijímáno druhými, a postupně se od něj distancujete, a to odloučení od sebe samé se postupně stává i něčím tělesným,“ říká Üçok.
Sedm mladých lidí ve věku od 26 do 36 let, jejichž jména byla pro účely reportáže změněna, se nachází na škále sebe-exilu. Každý*á z nich přichází s jedinečným příběhem, který jej*ji situuje někam mezi ekonomické vektory, tj. nemožnost vést dobrý život, a explicitně politické faktory, tj. nemožnost žít bezpečný život. V této dvoudílné reportáži se kromě osobních motivací protínají i různé formy útlaku – genderová a sexuální identita, třída, náboženství a etnicita –, jež spoluutvářejí migrační trajektorii repondentstva. A také jejich vztahování se k novému domovu – České republice.
První část reportáže se soustředí na souvislosti mezi odchodem a možností vyjadřovat genderovou a sexuální identitu, druhá je představí v průsečíku s etnicitou. Mým cílem přitom není podat holistický obraz o skupině mladých lidí z Turecka a Bakûru zde žijících, ani esencializovat jejich zkušenosti na základě útlaku páchaném na jejich identitách, natož je na příběh o útlaku redukovat. Spíše chci spolu spolu s nimi stopovat rozmanitost kolektivů a imaginací turecké a kurdské diaspory během jejich vznikání.
Znovupřivlastnit si budoucnost
„Kdyby ses mě zeptala před šesti měsíci, odpověděla bych ti určitě něco jiného. S návratem za svou rodinou a přáteli jsem vždycky počítala. Ale situace se změnila natolik, že už nevidím žádnou naději. Zůstávám, abych měla budoucnost,“ říká Cansu, která opustila rodnou Ankaru, hlavní město Turecka, před téměř čtyřmi lety. Tehdy se rozhodla zkusit magisterské studium v zahraničí, jelikož si po tom bakalářském nedokázala najít uspokojivou práci. Narozdíl od Německa nebo severských zemí jsou poplatky za studium na Univerzitě Karlově relativně nízké a výdělek za práci v baru významně převyšuje to, co za stejnou práci získáte v Turecku.
Rok 2020 se překrývá s prohloubením ekonomické krize v důsledku pandemie, v níž se ovšem Turecko utápí dlouhodobě, a také s autoritářskými tendencemi a stále represivnějšími způsoby vládnutí, čerpajícími z etnonacionalizmu, neoliberálního populizmu a neokonzervativního islamizmu. Současná situace – zatčení istanbulského primátora a studentské protivládní protesty –, která vedla Cansu k přehodnocení svých představ, je vyústěním 23letého vládnutí prezidenta R. T. Erdoğana a jeho strany AKP, ale zároveň manifestací kolektivního nesouhlasu, který poprvé v masově organizované podobě prokázalo studentstvo v roce 2013. Protestů známých jako Gezi se Cansu tehdy v Ankaře zúčastnila coby své první politické akce, dokud policejní složky nezačaly zabíjet její vrstevníky*ce.
Üçok sleduje nejprudší nárůst exodu ze země právě v posledních dvanácti letech, většinou v návaznosti na způsoby vládnutí Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP). Po protestech v parku Gezi v roce 2013, po vojenském puči v roce 2016 následovaném sérií výjimečných stavů a také po referendu, které změnilo parlamentní uspořádání na prezidentské v roce 2017. Tehdy se terčem institucionální čistky stala akademická obec lobující za ukončení bojů tureckého státu s guerillovou organizací PKK na území Bakûru v tzv. petici za mír.
„Vrátila jsem se tehdy z Holandska, kde jsem dokončila magisterské studium a plánovala jsem si najít práci. Ale všichni moji vyučující pryč a moje bývalé spolužactvo si naopak hledalo způsoby, jak odejít,“ doplňuje Cansu Elif. Zatímco její první migrační trajektorie se shoduje s tím, jak o svém odchodu přemýšlela Cansu – jít tzv. za lepším –, po druhé odjela tentokrát do České republiky, protože situace se pro ni coby čerstvou absolventku stávala neúnosnou. Kromě ekonomické zranitelnosti vychází neúnosnost právě z politik, jimiž se Erdoğan strefuje do studentstva. I to se totiž stává předmětem rozšiřující se marginalizace, mechanizmu vylučování čím dál více segmentů společnosti z žádoucího modelu, který lze nejlépe ilustrovat na cisheterosexuálním, sunnitském, zbožném a etnickém Turkovi. Studující do tohoto modelu nezapadají vzhledem ke svému potenciálu být silným opozičním hlasem.
„Erdoğan chce vychovat generaci pasivních, tedy těch, kteří nebudou nijak zpochybňovat jeho vládnutí a vizi Turecka,“ komentuje kroky prezidenta vůči studentstvu od protestů v Gezi také Ciwan. Sám se jich účastnil v ulicích Muğly, menšího přímořského města na západě Turecka, kde studoval. Pomyslným vrcholem odporu vůči pasivitě jsou právě aktuální studentské protesty, kvůli nimž jsou studující označováni za teroristy*ky a trestáni náhodným zatýkáním – třeba když se ani nezúčastní protestů, ale jen stojí na ulici s transparentem. „Během protestů zatím nikdo nezemřel, na rozdíl od Gezi, ale jedné studentce za mřížemi je upírána důležitá léčba. Oni zkrátka chtějí, aby zemřela. Ta mentalita státu je stejná. Mladí opět platí svojí budoucností,“ doplňuje Ciwan.
Generace Gezi
S Ciwanem se potkávám též na jedné z akcí kolektivu Pražská solidarita, který se zformoval právě na základě vzájemnosti, již většina z respondentstva s aktuálními protesty cítí. „Samozřejmě že je to můj boj, kamkoliv půjdu, vždycky budu cítit blízkost, sdílíme stejné zkušenosti a emoce. Momenty z Gezi nikdy nezapomenu. Ta současná situace je pokračováním toho, proti čemu se vymezilo Gezi,“ prohlašuje Elif. Pokud můžeme v Česku sledovat něco jako tureckou komunitu, formuje se právě v takovýchto iniciativách. Ti, co se do Česka přestěhovali právě po protestech Gezi, tíhnou k tomu být politicky viditelní, a především zemětřesení fungovalo jako katalyzátor k tomu, aby se mezi sebou začali více propojovat. Neomezují se však pouze na politické kolektivy – důležitými jsou i ty kulturní. Třeba Cansu potkala většinu svých přátel pocházejících z Turecka právě na benefičních akcích „za Turecko“, jež se svou kapelou sama často podporuje.
Na jednom z jejich koncertů mám pocit, že se ocitám v ulicích Istanbulu, což mi evokují nejen tradiční sladkosti a oříšky, kterou trojice zpěvaček rozdává, ale především množství turecky mluvících účastníků*nic napříč generacemi. Cansu stejně jako mě zajímá, kolik lidí nepochází z Turecka – vedle mojí zvednuté ruky zpozoruji jen jednu. Ptám se Umut: „Kde se všichni ti lidé vzali?“ Odpovídá, že starší generace, která do Česka přijela v 90. letech po sérii obchodních smluv mezi oběma zeměmi, se většinou potkává právě na tureckých hudebních či divadelních představeních, která jsou zdánlivě apolitická: „Nechtějí být tak viditelní, víš, žijí pohodlné životy.“ Üçok situaci komentuje následovně: „Nemyslím si, že lze v Česku sledovat více než dvě generace jako třeba v Německu. Ta diaspora se utváří právě teď v posledních pár letech. Ale předpokládám, že v následujících třiceti letech se to změní. Česko už není tak uzavřené jako dřív, a to, že mě ráno i odpoledne svezl taxikář z Turecka, reflektuje také rozmanitost třídních původů těch, jež do Česka přijíždějí – už to nejsou pouze vyšší střední třídy nebo studentstvo.“
Odjet je prvním krokem k návratu
Šestice respondentstva patří ke generaci, která nezažila jiné politické vedení než prezidenta Erdoğana – k moci se dostal a postupně ji koncentroval převážně do svých rukou, když jim bylo pár let – a která „má také po krk“ neviditelnosti, k níž byla během dospívání vedena. „Víš, ukradl nám dětství a krade nám i budoucnost,“ shodují se Cansu, Elif i Umut. Cestou do školy míjela Umut místo, kde byl při Gezi protestech zavražděn Berkin Elvan, tehdy patnáctiletý student, jehož trefilo vodní dělo. „Jsi vystavena všemu, co se děje, už jako dítě, projevuje se to nejen na ulicích, ale i v rodině. Ty systémy se ti propisují do těla. Musíš se stát stravitelnou, abys je přežila,“ popisuje, co ji přimělo odejít do Prahy hned po střední, před necelými sedmi lety. Svůj pobyt v ČR si samozřejmě nemaluje růžově, ale v nějakém ohledu jej vnímá kontrastně – místo umenšování se musela snažit dvakrát tolik, a to ji burcovalo. „Odjela jsem, abych nemusela neustále utíkat.“ To, že systémem v Turecku nebyla zraněná přímo (zatímco někdo jiný byl), považuje za kletbu i požehnání zároveň.
Umut není jediná, jež se mi svěřuje, že kvůli odchodu cítí vinu, nebo dokonce stud, aniž by se příčiny těchto emocí daly jasně pojmenovat. „Pocitem viny a strachem jsem byla zahnaná do podobných koutů, v jakých stát chce, abychom existovali. Musela jsem jít na druhu stranu toho strachu a převzít zodpovědnost,“ vysvětluje Umut, která v posledních měsících čím dál víc sní o návratu. Posun v jejím vztahování se k návratu přinesly především ničivé následky dvou po sobě jdoucích zemětřesení, které zasáhly jihovýchod země v roce 2023 a patří k událostem, jež vyvolaly další odchody z Turecka. Spoluzaložila kolektiv Hayde (v překladu Pojď/me!) a začala vést vlastní archiv svědectví týkajících se katastrofy – alternativní k tomu, který reprezentuje absentující, zkorumpovaný a neoliberální stát. Kolektiv mobilizuje k opačným hodnotám – místo rozdělování a vylučování prosazuje vzájemnou pomoc a sdílené učení. Umut a ostatní vytvářejí platformu, „ve které nepůjde o to, že se zachrání jeden z nás, ale v níž se budeme moci zachránit navzájem“.
Mizející sen o Evropě
Kolektivy, jež zde mladá turecká diaspora zakládá, nejsou buňkami nacionalizmu, ale fungují spíše na principu zodpovědnosti, kterou vůči svým přátelům, komunitě, ale také sobě samým Cansu, Elif, Umut a Yusuf cítí. Nejsou ani tak protiváhou k hrozbě vyloučení v české společnosti – která dle Üçok s migrační trajektorií přirozeně přichází –, jako spíše k pocitu viny, jejž mladé respondentstvo cítí a zároveň je radikalizuje a politizuje. „I pro mě je to první politická mobilizace. A konečně mám pocit, že ospravedlňuji svoji přítomnost tady. Je to samozřejmě velké privilegium, které se ale občas projevuje jako břemeno,“ svěřuje se Yusuf z kolektivu Pražská solidarita. Pocit, že musí ospravedlnit svou existenci v cizí zemi, že si ji musí něčím zasloužit, podle něj vychází nejen ze zkušenosti sebe-exilu, ale i z oněch systémů zneviditelňování, o kterých hovořila Umut. „Žijete v prostředí, kde si nemůžete dovolit ani šálek kávy, a to je promováno jako běžný život. Stát chce, abyste si mysleli*y, že je to normální,“ doplňuje Yusuf, pro něhož se život v Praze stává možností myslet mimo tyto rámce – „dovolit si snít“.
Sen o Evropě figuruje u spoustu mladých jako opěrný bod, k němuž se ve svých představách upínají. I to se však v posledních letech mění – podle Üçok za to může změna evropské, především německé, politiky vůči migraci. „Když se bavím se svými bývalými vyučujícími a spolužactvem, často vyjadřují rozhořčení nad tím, že právě tohle je realita, před kterou kdysi odešli. Ani zde necítí, že by jejich práva byla chráněna a že by se za ně stát postavil,“ vysvětluje. Nejedná se navíc pouze o změnu politik, ale i o evropskou podporu izraelského vyhlazování v Gaze, což mi potvrdila nejen šestice respondenstva, ale i mí přátelé v Turecku. „Myslím, že dnešní gen Z to vidí obdobně, už Evropu nepovažuje za alternativu, jelikož v jejich očích ztrácí legitimitu, která zakládala a podpírala onen sen. Alternativu si nyní chce vypěstovat a vydobít přímo v Turecku,“ komentuje Üçok. „Došlo mi, že ta země se sama neuzdraví, ale že součástí toho musíme být my,“ komentuje nakonec Umut to, co ji přimělo se do Turecka vrátit.
„Coby queer ve své zemi neexistuji“
„Byl tvůj odchod nějak ovlivněn politickou situací?“ ptám se zeširoka také Yusufa, který do Prahy dorazil před třemi lety studovat magisterský obor a zároveň učit. Jako učitel angličtiny pracoval ve městě Pazarcık na jihovýchodě země poblíž přístavního města Mersin, z něhož pochází. „Byla za tím politika vůči queer lidem obecně. Ve své zemi totiž nemám právo existovat,“ odpovídá Yusuf a odkazuje se mimo jiné na nově chystané zákony, které zakazují vyjadřování genderové a sexuální identity na veřejnosti a oficiálně kriminalizují LGBTQIA symboly.
Nejde však jen o samotnou anti-LGBTQIA agendu, kterou stát od roku 2021 systematicky rozvíjí a rámuje jako hrozbu pro národní bezpečnost, rodinné hodnoty a veřejnou morálku, ale především o to, jak je tato agenda materiálně a afektivně zakoušena samotnými queer lidmi, jako je Yusuf nebo také Zerrin, která svou sexuální identitu vyjadřuje třeba krátkými vlasy. „Znamená to, že bych nemohla nosit krátké vlasy?“ A jak budou nahlíženi muži, kteří si například lakují nehty? „Měl jsem vždycky pocit, že nezapadám. Kdekoliv jsem byl, lidé se na mě dívali tak, jako by mi dávali najevo, že k nim nepatřím,“ popisuje svoje pocity Yusuf. A Üçok upřesňuje: „Samozřejmě, že existují prostory, v nichž se queer lidé cítí bezpečně a unikají pozornosti státu. Typicky jsou to přátelství, kolektivy, ale také ulice a celé čtvrti Istanbulu a dalších větších měst. Jenže to, že se soustřeďují jen na určitých místech, ukazuje, jak státní moc působí skrze materiální a prostorové uspořádání.“ Zároveň se expertka snaží vyvarovat dvou extrémů, které často pozoruje u svých mezinárodních přátel, když vykreslují Turecko buď jako absolutně nehostinné vůči queer lidem, nebo naopak Istanbul jako oázu svobody. Obojí podle ní upírá queer komunitě schopnosti a možnosti jednat. Ať už to znamená mobilizovat se, být vidět navzdory politikám zneviditelňování, nebo odejít.
Utváření komunity v sebe-exilu
„Užívám si, že zde můžu být, kým chci, bez toho pocitu, že nezapadám, a bez nevyžádaných komentářů, které často v Turecku dostáváte. Ale občas si tu připadám sám, protože na tenhle typ lidské zkušenosti nejsem zvyklý,“ přemítá Yusuf nad pocity, který v Česku vzhledem ke své queer identitě cítí. S Cansu, Elif a Umut se shodují na tom, že je náročnější navazovat s lidmi z Česka vztahy, a to nejen kvůli jazykové bariéře, ale i větší uzavřenosti, než jakou znají z Turecka. „Nemyslím si, že je to špatně, je to prostě kulturně odlišné. Místní jsou velmi empatičtí*ké, ale dostat se k nim trvá déle a stojí vás to více energie,“ pokračuje Yusuf. Jestli lze vysledovat nějaký kulturní šok, pak za něj mohl střet s absencí komunálnosti, ochotou pomoci či prokázat sympatie. Nejde o to, že by se respondentstvo nebylo ochotno integrovat, ale spíše o to, že o integraci lze mluvit pouze do té míry, do jaké společnost chce, aby k ní došlo. „Byla jsem vždy hodně kritická k různým generacím gastarbeiterů v Německu a k tomu, že podporují Erdoğana a tíhnou k nacionalizmu, ale musím říct, že teď to vidím z druhé strany a sama na sobě cítím, jak je to jednoduché, pokud se nemáte k čemu jinému vztáhnout,“ přiznává Cansu.
Vrstvy, které vstupují do utváření komunity v exilu, jsou stejně tak jako vrstvy sebe-exilu velmi rozmanité a nezávisí pouze na těch, kteří se „snaží zapadnout“. „Když Turecko zasáhlo zemětřesení, nikdo jiný než ten, kdo má rodinu a přátele v Turecku, nedokázal pochopit, co cítím,“ svěřuje se Yusuf a jeho pocity sdílí také Umut. „Nacionalitu ze sebe jen tak nesejmete, obzvlášť v Turecku, v němž je do vás vštěpována od velmi mladých let,“ pokračuje. Přesto se mladí lidé z Turecka snaží vycházet ze svých komfortních prostorů, překračovat binarity a hledat to, co je spojuje navzdory rozdílům. Ať už alternativní archivací, solidaritou s těmi, kdo sdílí podobné zkušenosti, nebo interkulturním propojováním prostřednictvím hudby. „Vždycky budu Pražačkou, Turkyní a zároveň imigrantkou,“ odporuje binaritě nacionalit Umut. Té se snažím uniknout i já, když kladu otázky, které často vzhledem k diaspoře právě důrazem na buď a nebo selhávají, protože nevystihují komplexnost a mnohotvárnost identity. A také reprodukují diskurz a pravidla národních států – podporují výzvu vybrat si jen jednu stranu. Ani individualizmus, který se propisuje do analýz vlastních zkušeností mého respondenstva coby brzký a velmi silný prvek české (evropské) společnosti, není vnímán buď výhradně negativně nebo výhradně pozitivně, ale spíše jako něco, „co na svém těle cítíte, co formuje vaši zkušenost a čemu se snažíte jít naproti, aby vás to obohatilo,“ shodují se Cansu, Elif, Umut, Yusuf, a také Ciwan a Zerrin.
V druhé části se podíváme na to, jak se formuje sebe-exil u mladých lidí z Bakûru – v napětí mezi přetrvávajícím etno-nacionalistickým násilím a hledáním nových způsobů spolubytí.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
