Kristus a Marx rovným dílem: Paulo Freire a Pedagogika utlačovaných
Kniha brazilského myslitele popisuje vnější i vnitřní osvobození nejen ve třídě
České vydání Pedagogiky utlačovaných přináší nové impulzy do tříd; Freireho “sekulární teologie” spjatá s teologií osvobození a marxistickým humanismem je přitom myšlenkovým rámcem, který školní prostředí přesahuje. Jaké prvky křesťanské teologie se do knihy brazilského filozofa otiskly a jak radikálně dnes působí?
Když nakladatelství Neklid po více než půlstoletí od jeho vzniku vydalo klíčové dílo Paula Freireho, přineslo do české debaty nejen text formulující principy kritické a problematizující pedagogiky - tedy princip, že vzdělávání není předávání autoritativních pravd, ale nekončící proces, který proměňuje všechny své účastníky. Celá esej, poprvé vydaná v portugalštině v roce 1968, odráží filozofická, politická a náboženská východiska, ze kterých Freire vycházel - a která potom ovlivnila i první původní směr latinskoamerického křesťanství, teologii osvobození.
Struktura i obsah Pedagogiky utlačovaných byly českým čtenářům známé už před vydáním českého překladu; je to kniha tak vlivná, že její torzo by šlo úspěšně sestavit jen z citací a ohlasů. Hůře zprostředkovatelná je jedinečná forma celé eseje, která v jednu chvíli respektuje nezaujatý styl vědeckého pojednání, aby na další stránce působila jako vzrušeně diktované terénní poznámky a na ještě další překvapila záplavou poznámek pod čarou, sestávající z anglických a francouzských citací z Karla Jasperse, Frantze Fanona nebo Mao Ce-tunga.
Pro českého čtenáře a čtenářku může potom být ozvlášťnujícím prvkem knihy pojmový aparát, který čerpá stejnou měrou z křesťanské teologie i marxistické terminologie. Obzvlášť pojmy, které jsme si v posledních letech zvykli čítat výhradně ironicky vztahované k selháním státně socialistického režimu, může překvapit nebo odradit - dokud si nepřipomeneme kontext vzniku knihy a latinskoamerické teologie osvobození.
Pedagogika utlačovaných vyšla portugalsky ve stejném roce jako shrnující dokumenty medellínské konference biskupů Latinské Ameriky. Ta navázala na závěry Druhého vatikánského koncilu a na církevní dokument nevídaně politickým jazykem pojmenovala problémy regionu coby “donebevolající utrpení”: mimo jiné strukturální chudobu, dopady neokolonializmu nebo vykořisťování lidské práce kapitálem. Touha osvobodit chudé od systémového útlaku dala jméno celému teologickému směru - a vyvolala odpor konzervativních církevních struktur nezakrývanou syntézou tradičního křesťanského učení a revoluční marxistické teorie. Jedním z jejích inspiračních zdrojů bylo právě myšlení Paula Freireho. Jeho koncept zvědomování sociální situace posloužil jako výchozí bod dalších úvah a základna pro nevyhnutelnou akci.
Vzdělání není spoření do hlav žáků, ale společné objevování
Jaké otisky teologického myšlení své doby tedy najdeme v Pedagogice utlačovaných? Výrazné a hluboké, jak bychom konečně čekali od originálního myslitele, který svoji ideologii sám popsal jako “Ježíše Krista a Karla Marxe rovným dílem”. Spíš než vyčerpávájící cestou stopování a ztotožňování biblických obrazů zkusíme v krajině freirovské imaginace hledat odrazy tří základních teologických ctností: víry, naděje a lásky.
Předmětem víry je pro Freireho ze všeho nejvíc lid, který usiluje o osvobození: “Věřit v lid je prvním, nevyhnutelným předpokladem k revoluční změně.” Freireho lid není pasivní a nevědomou masou, které revoluční avantgarda ukáže cestu, případně ji útlaku rovnou zbaví sama. Chtít člověka osvobodit bez jeho reflexe, “znamená přeměnit ho v předmět, který by měl být vynesen z hořícího domu”. Vztah k lidu - v pojetí běžné pedagogiky objektu vzdělávání - musí být vždy upřímně dialogický. I pokud utlačovaní nemají v danou chvíli k dialogu kapacitu, právě boj za osvobození ji dokáže obnovit.
Dialog je u Freireho nejen základním principem vzdělávání, ale existenciálním požadavkem života vůbec. A základem dialogu je láska. “Neexistuje dialogu bez hluboké lásky ke světu a v člověku”, ujišťuje filozof opakovaně. Popis dialogické - a antidialogické - činnosti tvoří jádro třetí a čtvrté části knihy; čtvrtá přitom vznikla jako odpověď kritikům původních tezí.
Plnohodnotný dialog spolu nemohou vést subjekt a objekt vzdělávání, které najdeme jako aktéry Freirem kritizované bankovní koncepce výuky; ta přirovnává vzdělávaného k prázdné pokladničce, do níž pedagog postupně ukládá vědomosti, aby si je žák jednou, po úplném naplnění zase vybral a využil v praxi. A i když takové chápání výuky možná známe i z české školy, nenaplňuje plně potenciál žádného z účastníků: aby mělo vzdělání smysl, musí probíhat mezi dvěma subjekty, kteří se každý stanou zároveň částečně vzdělávajícím a částečně vzdělávaným. “Dialogické já ví, že je konstituuje ty; já a ty se pak v dialogu stanou dvěma ty, které se učiní dvěma já,” rozvíjí Freire filozofii dialogu, kterou známe i z českého vydání klíčového díla Já a Ty filozofa Martina Bubera. Zakoušení takto upřimného dialogu pak můžeme chápat jako křesťanskou velikonoční zkušenost: Vzdělávající vstoupí do tak hlubokého dialogu se vzdělávaným, že se vzdá svých původních teorií a narodí se znovu jako jiný člověk.
Zásadním krokem freirovského vzdělávání - stejně jako výchozím bodem teologie osvobození - je zvědomování sociální situace každého vzdělávaného člověka. Sociální analýza je nezbytná pro pochopení systémových mechanismů útlaku. Tam, kde teologové upozorňují na strukturální hřích, Freire zdůrazňuje pedagogický aspekt situace a vědomé zapojení každého do procesu vlastního vzdělávání: Procesem reflexe vlastní situace se z objektu stává “subjekt v naději”.
Od diskuze ve třídě k praxi a akci
Takový člověk potom usiluje o své polidštění, chce, řečeno s filozofem Frankfurtské školy Erichem Frommem, “být více”, intenzivněji prožívat své bytí. Hlavní překážkou takového prožívání je útlak, který vzdělávaný spolu se vzdělávajícím pojmenovávají a společně usilují o jeho odstranění. Spolu “vyslovují svět”, a takové tvořivé přetváření není možné bez lásky, která je inspiruje. Toto přetváření by mohlo skončit - a často taky končí - prostým převrácením rolí: utlačovaní revolučním aktem získají moc nad svými utlačovateli a zaujmou jejich místo včetně jejich tužeb, cílů a používaných prostředků.
Freire si toto nebezpečí uvědomuje a cílem jeho radikální pedagogiky je mu předejít: Ježíšova nepodmíněná láska k bližnímu v tomto okamžiku překonává schémata třídního boje a dialogická akce vzdělávaných-vzdělávajících usiluje nejen o osvobození utlačovaného, ale v důsledku i utlačovatele, a to včetně vnitřního utlačovatele každého z nás, který by nás jinak vedl k jednoduchým a krátkodobým řešením složitých společenských vztahů. I výsledek Freireho revoluce se tak vrací k velikonoční zkušenosti života skrze smrt: v utlačovatelském režimu elity život čerpají ze “smrti v životě” utlačovaných. V revolučním procesu vůdcové revoluce musí sami před sebou zemřít, aby mohli znovu žít prostřednictvím utlačovaných a spolu s nimi.
V naší době se každodenní vzdělávání odehrává jak bez revoluční akce, tak mimo situaci zjevného útlaku, jakou prožívali Freireho studenti a studentky z řad negramotných latinskoamerických rolníků. Nabízí se tak otázka, jaké principy a východiska nabízí Pedagogika utlačovaných našim vyučujícím. Kromě autentického dialogu, který obohatí i vzdělávajícího, je to odmítnutí zmiňovaného bankovního modelu vzdělávání. Namísto předem připravených pravd a faktů, které ukládáme do domněle prázdných myslí našich studentů, máme spolu s nimi zkoumat svět jejich žité zkušenosti. “Poznání existuje pouze v objevování, v netrpělivém a neustálém hledání s naději”. I při práci s mladšími dětmi tak můžeme (třeba pomocí freirovského kódování, tj. znázornění modelové situace obrazem nebo videem) identifikovat témata, která bezprostředně ovlivňují život studujících - a s nimi pak pracovat, dovést je z fáze mlčení přes jejich kritické zkoumání a imaginaci možného lepšího světa až k akci, přiměřené možnostem a situaci studentů a studentek. Akce (a její následná reflexe) je nezbytnou součástí učení. “Nestačí vědět, je nutné odevzdat se praxi”, připomíná Freire v paralele k jakubovské víře, kterou poznáme ze skutků.
(V praxi autora článku došlo k nečekané akci po společné reflexi třeba při práci se studenty a studentkami deváté třídy. Při výuce tématu oblékání v hodině angličtiny jsme se po očekávaném procvičení slovní zásoby dostali k debatě o původu oblečení, které všichni nosíme. Studenti vyhledali články o výrobních podmínkách v továrnách značek, které měli zrovna na sobě, a připravili prezentaci o tom, jak etické je podle nich podnikání každé z nich. Debatou o zjištěních měla výuka skončit; až v další hodině jsem se ovšem dozvěděl, že třída spontánně napsala dopis firmě Adidas a informovala ji, že dokud nezmění prekérní podmínky svých zaměstnanců, může na další tržby od líšeňských deváťáků zapomenout. Ačkoliv je zjevné, že praktický dopad tento čin mít nebude, mladí lidé díky němu získali pocit zodpovědnosti za stav světa a vyučující si uvědomil, jak často podceňujeme jejich schopnosti a zájem o společenské dění. Freirovsky se tak navzájem proměnily obě strany pedagogického procesu.)
Výsledkem naší denní učitelské praxe tak nejspíš nebude zjevné a radikální osvobození, které Paulo Freire přirovnal k bolestivému porodu, ze kterého vzejde nový jedinec, podobný člověku z Ježíšovy odpovědi Nikodémovi. Skoro určitě nebudeme mít před tabulí neustálý pocit, že se účastníme osvobození jako aktu lásky, jak ho chápal brazilský filozof. Můžeme ale proces vzdělávání vědomě chápat ne jako individuální výkon, ale jako společné úsilí, ze kterého nakonec budeme těžit všichni. Jako je nám všem společný strukturální hřích, poznamenal by možná teolog osvobození - a jako je společná i spása, mohl by dodat Paulo Freire.
---
Dalibor Levíček (*1977) je učitel. Účastnil se tříletého projektu Futuropolis - škola emancipace, který zkoumal možnosti freirovské kritické pedagogiky na druhém stupni základní školy.
