Mezi únikem a imaginací: Poznámky k esejům Ursuly Le Guin
Esej o sbírce textů Ursuly Le Guin, roli fantastické literatury ve společnosti i modernitě mezi draky
Sborník Proč číst fantasy, jak to, že zvířata v knížkách mluví, a odkdy se Američané bojí draků vyšel v nakladatelství Gnóm v roce 2019
Vzpomínám si, že když jsem se někdy okolo roku 1995 pokoušel číst science fiction román Levá ruka tmy (1969, česky 1995) od Ursuly K. Le Guin. Po několik málo stránkách jsem ho otráveně odložil. Připadal mi v mých dvanácti letech nesrozumitelný a nudný. Zhruba ve stejné době u mě líp pochodil její Čaroděj Zeměmoří (1968, česky nakladatelství AF 167 bez udání roku vydání), kterého jsem přelouskat zvládl. Dodneška si ovšem pamatuju, že jsem nechápal, co na něm má být tak zvláštního – fantasy to sice byla, ale ani hrdinská jako Conan, ani epická jako Tolkien, ani vtipná jako Pratchett. Až když jsem se před několika lety, v době, kdy jsem fantastiku četl už jen příležitostně, k oběma prózám vrátil, zjistil jsem, že jejich pověst je víc než zasloužená. Oba romány jsou brilantní a pozoruhodné jsou právě v tom, co nemohlo konvenovat dvanáctiletému klukovi – ani omylem se nejedná o spotřební dobrodružnou žánrovou prózu.
Ursula Le Guin se narodila v roce 1929 a zemřela na začátku roku 2018. Publikovat začala na konci padesátých let, v éře následující po „zlatém věku science fiction“, která se mimo jiné vyznačovala revizí zažitých žánrových pravidel a témat. Oba zmíněné romány, které Le Guin proslavily, vznikly na konci šedesátých let a patří ke klasickým příkladům přehodnocování žánru. Jen o pár let mladší je titulní esej souboru Proč se Američané bojí draků?, který pro české čtenáře představuje první příležitostí seznámit se Le Guin esejistikou. Když píšou autorky a autoři fantasy eseje, je velmi pravděpodobné, že se v nich budou zabývat žánrem samotným, a je docela dobře možné, že jejich texty budou alespoň částečně apologetické. To platí od dnes již klasické eseje J. R. R. Tolkiena „O pohádkách“ (1947, česky 1992), a jinak tomu není ani v případě souboru Proč se Američané bojí draků?, který česky vydalo nakladatelství Gnóm!.
Je ale třeba říci, že nejdelší, více než sedmdesátistránková esej „Bok po boku, tlapku v ruce“, se věnuje různým typům zvířecích příběhů v dětské literatuře. Přiznávám, že příběhy o zvířatech mě nezajímaly ani jako dítě, byť jsem jich pochopitelně pár četl. Na druhou stranu, obě moje dcery zvířata samozřejmě milují a zvlášť mladší z nich stačí, aby během telefonátu se mnou slyšela štěkat psa, aby zatoužila spíš „vidět pejska“, než mluvit se mnou. Díky nim tak aspoň zprostředkovaně rozumím tomu, že „kdo se přátelí se zvířaty, je i přítelem a dítětem světa, je s ním spjatý, čerpá z něj sílu a patří do něj“. Ale přestože na mě tento text udělal silný dojem a slibuji, že budu o zvířatech přinejmenším ve vztahu k mým dětem dál přemýšlet, chtěl bych se nyní věnovat zbytku knihy.
Strach z draků
Navzdory tomu, že literaturou psanou pro děti a literaturou, kterou děti čtou, což nejsou zdaleka ty samé věci, se zabývají i další texty souboru, jeden z nejrazantnějších postojů, který v knize Le Guin artikuluje, je odmítnutí vykázat fantasy právě do oblasti dětské literatury. Fantasy je podle ní literatura „primární“, nikoli primitivní, a je zcela absurdní, že byla mainstreamovou kritikou „zavřená“ do dětského pokoje. S tím souvisí odpověď na titulní otázku – Američané se bojí draků (tj. fantasy) proto, že ji považují za ztrátu času. Na to jim Le Guin namítá, že „smyslem imaginativní literatury je prohloubit tvé chápání světa – to, jak rozumíš svým bližním i svým vlastním pocitům, jak rozumíš svému údělu“. A vysvětluje: „Stejně jako většina romanopisců píšu především o lidech, kteří dělají chyby, a o lidech – ať už jsou to ti samí, nebo jiní lidé -, kteří se těm chybám snaží zabránit nebo je napravují, a přitom nevyhnutelně dělají další.“
Po pravdě, oba výměry vlastně sedí na jakoukoli dobrou literaturu, lhostejno, zda je fantastická, či ne. Pro fantasy je naopak výrazně charakteristická trojice předpokladů, které Le Guin kritizuje. Jejich původcem je podle ní spisovatel či nakladatel, případně oba: „1) hrdinové jsou bílí, 2) žijí jakoby ve středověku, 3) účastní se boje Dobra proti Zlu.“ První dvě přinášejí víc problémů ve Spojených státech než ve východní Evropě, ten třetí má ale všeobecnou platnost. „Předstíraná Bitva mezi (nezpochybňovaným) Dobrem a (nezkoumaným) Zlem,“ říká Le Guin, „bohužel morální otázky spíš zatemňuje, než aby je objasňovala. Slouží jako pouhá záminka k násilí, a to stejně bezduchému, zbytečnému a nízkému, jako je útočná válka ve skutečném světě.“ Fantasy, která staví na těchto základech, je skutečně pouhou „únikovou četbou, uspokojováním potlačovaných přání či vyžíváním se v prázdném heroismu a bezduchém násilí“. Podstata fantasy ale podle Le Guin tkví v něčem jiném.
Emancipace od Tolkiena
Těžko lze přehlédnout, jak velmi si Le Guin cenila díla J. R. R. Tolkiena, esej „Znovu si přečíst králíčka Petra“ dokonce takřka doslovně opakuje mnohé Tolkienovy argumenty z eseje „O pohádkách“. Přitom pokud někdo psal fantasy o boji nezpochybňovaného Dobra s nezkoumaným Zlem, byl to právě Tolkien. V dopise nejmladšímu synu Christopherovi, pozdějšímu editorovi svého díla, tehdy ovšem pilotovi RAF, Tolkien napsal: „Ve skutečném světě jsou skřeti samozřejmě na obou stranách. ‚Romance‘ ale vyrostla z ‚alegorie‘ a její války jsou odvozeny z ‚vnitřní války‘ alegorie, v níž dobro je na jedné a různé formy špatnosti na druhé straně.“
Že si Tolkienovu zodpovědnost za to, jak hluboce se všechny tři „předpoklady“, které jsou terčem její kritiky, ve fantasy zakořenily, Le Guin do značné míry nepřipouštěla, nejspíš vycházelo z toho, že „emancipovat“ se od Tolkiena je pro každého, kdo vyrůstal s Hobitem a Pánem prstenů, nesmírně těžké. Tolkien doslova stvořil fantasy, možná ne jako literární žánr, ale jako fenomén. Po vzoru Středozemě kladní hrdinové fantasy vypadají jako středověcí obyvatelé Evropy. Tolkien, podle všeho bez jakéhokoli úmyslného rasismu, utvořil kánon, který odpovídal způsobům přemýšlení jeho doby, v jehož rámci by nikoho ani nenapadlo, že by Aragorn nevypadal jako Evropan. Jeho největším prohřeškem v tomto směru tak paradoxně byl nedostatek fantazie.
Důvod, proč fantasy ur-svět, kterým Tolkienova Středozem nepochybně je, byl inspirován evropským středověkem, je dán dobou svého vniku a také skutečností, že jeho stvořitel byl profesorem staroanglické literatury. Jednoduchý vztah mezi Dobrem a Zlem ale vychází z jiných kořenů. Svou roli sehrál určitě i Tolkienův katolicismus, existují ale i literární příčiny, které Tolkien vysvětluje v zmiňované eseji „O pohádkách“. V ní Tolkien odmítá považovat pohádky (faerie-tales) za příběhy pro děti a tvrdí, že těmi, komu jsou pohádky nejvíce zapotřebí, jsou dospělí. Pohádky totiž „nabízejí – ve zvláštní míře či zvláštním způsobem – následující: Fantazii, Obnovu, Únik a Útěchu“. Tolkien vysvětluje – a hájí – všechny čtyři atributy pohádek (a fantasy). Asi nejpřesvědčivější je jeho obrana fantazie, o níž říká: „Fantazie je přirozená lidská činnost. Dozajista neničí a dokonce ani neuráží Rozum; rovněž tak neotupuje smysl pro vědeckou pravdu a nezatemňuje její vnímání. Právě naopak. Čím pronikavější a bystřejší rozum, tím dokonalejší fantazii vytvoří.“
Boom fantasy jako spotřebního zboží by asi mistra překvapil a generické příběhy, které opakují do úmoru zápletku jeho Pána prstenů, by jej možná přiměly na fantasy změnit názor. Větší problémy ale tento boom nadělal v jeho hodnocení Úniku, který odlišoval od Útěku, tedy zběhnutí z „fronty“ našeho světa do světa vymyšleného. Únik byl podle Tolkiena spíše vysvobozením vězně, kterému fantasy pomáhá na svobodu ze světa, v němž se obvykle nedostane Útěchy ve vítězství Dobra nad Zlem. Tolkienův Únik vychází z dobově nikterak výjimečného odporu k modernímu světu, na kterém se výrazně podepsala i jeho zkušenost z první světové války. A podobné pocity jsou dodnes jednou z hlavních příčin masové obliby fantasy, která je v současnosti únikovou literaturou par excellence. Snaha o únik do světa, kde mezi dobrem a zlem lze sice příležitostně přecházet (jako Boromir), ale většinou se na první pohled pozná, kdo je dobrý a kdo zlý, jde korigovat právě jen fantazií. Ta také umožňuje hledat motivace těch „zlých“, kteří se díky tomu najednou jeví méně zlými. To ukazují například animované filmy Hajaa Mijazakiho, kde je jen málokdy někdo jednoznačně a definitivně Dobrý nebo Zlý.
Hranice realismu
Když se Le Guin snaží přijít na to, v čem se fantasy liší od „vysoké“ literatury, hledá odpověď i jinde než v požitku z vyprávění a Úniku. V textu z roku 2004 mj. říká, že fantasy/fantazie je „nástrojem etiky“, což ovšem – znovu – platí i o „vysoké“ literatuře. I ten nejrealističtější román, pokud je dobrý, by měl před čtenářkou otevírat nové perspektivy a obohacovat její pohled na svět. V tom je Le Guin ve své kritice „modernismu“, který staví proti fantasy, přinejmenším jednostranná a nespravedlivá. K vrcholným modernistům patřili i Kafka, Gide nebo Bulgakov a ani jednoho z nich nelze pokládat za realistu. A nelze ani ponechat stranou otázku, co je realističtější – generická fantasy o boji Dobra a Zla psaná jazykem, který jako by vypadl z „realistických“ románů vrcholného stalinismu, nebo prózy Williama Faulknera?
Když Le Guin mluví o „modernismu“, má vlastně na mysli spíš realistický proud moderní literatury, který se v době jejího mládí stal normou „vysoké“ literatury, ve Spojených státech spojovaný se jmény Hemingway a Steinbeck, jehož blížencem byl v téže době u nás (socialistický) realismus, jak jej představoval například Siréna Marie Majerové. Tento realismus fantastikou pohrdal částečně z uměleckých důvodů, částečně ale nepochybně z pouhého snobismu. Ten se ostatně udržel v literární kritice i poté, co byla fantastičnost ve „vysoké“ literatuře rehabilitována Borgesovými povídkami a iberoamerickým magickým realismem. Do kánonu se vešel i E. T. A. Hoffmann, píšící ještě před „vítězstvím“ realismu v polovině devatenáctého století, dokonce by se tam snad našlo místečko i pro Raymonda Roussella, nikoli ale pro Mlhy Avalonu od Marion Zimmer Bradly nebo cyklus Amber od Rogera Zelaznyho.
Na tuhle licoměrnost kritiků, kteří často odmítají něco, co vlastně vůbec neznají, upozorňuje Le Guin s obzvláštní hořkostí. Připomíná, že knihou o škole čarodějů byl dávno před Harry Potterem její Čaroděj Zeměmoří. Zároveň zdůrazňuje, že to byl právě úspěch Harryho Pottera, který do značné míry legitimizoval fantasy v mainstreamu. A potěšení z četby (rozkoš z textu), nelze brát na lehkou váhu, už jen proto, že jej mnozí lidé u „vysoké“ literatury nezažívají. Podle všeho si jen menšina čtenářů dokáže užívat Odyssea nebo Paní Dallowayovou, skoro každý si ale umí užít Pána prstenů nebo Harryho Pottera.
Myslím, že v tomhle směru kromě proměny čtenářských návyků nadělaly velkou paseku negativní dopady instituce povinné literatury. Spousta lidí by mohla číst s potěšením, když ne Prousta, tak určitě Stendhala či Balzaca, ale protože je vnímá jako mumifikované velikány z učebnic, nikdy se o to ani nepokusí.
Pokud realismus nebereme jako popisnou, „taxonomickou“ kategorii, ale jako kategorii estetickou, je daleko širší, než si většinou myslíme. Realismus před nás může stavět skutečné problémy tohoto světa ve světě jiném, jde ale právě o realistické uchopení lidských dilemat, na čem záleží. Absencí realismu naopak trpí schematické romány a la these, s jejich tendenční a kazatelskou povahou, ať už jde o (fantastickou) Atlasovu vzpouru od Ayn Rand nebo (realistickou) Gorkého Matku.
Fantasy proti modernitě
Zatímco většina jejích pokusů o postižení osobitosti fantasy docela dobře odpovídá realistickému výměru smyslu literatury, který podle Le Guin vyjadřuje dictum Alexandera Popea „pravým předmětem studia lidstva je člověk“, výrazně odlišnou interpretaci podává v eseji „Kritici, netvoři a fantastové“. Důraz kladený v eseji „Bok po boku, tlapku v ruce“ na zvířata se tu vrací ve větší obecnosti vztahu člověka k přírodě. Ta se ve fantasy má projevovat v nostalgické touze po ztracené sounáležitosti s krajinou a nelidským. Podle Le Guin nám neindustriální kulisy fantasy připomínají, „čeho jsme se zřekli, odkud jsme se sami vyhostili.“ Tento rys fantasy se zdá v době klimatické krize opodstatněnější než kdy dřív. Na druhou stranu, kulisy fantasy bývají spíš středověce předindustriální než snahou o rozvíjení neindustriální imaginace. Spíš než fantazie vykračující cestou enviromentálního odpovědnosti jde zkrátka opět o tolkienovský únik do předmoderního světa.
Esej, který svým titulem odkazuje k Tolkienově textu „Beowulf: Netvoři a kritici“ skutečně navazuje na antimodernimus autora Pána prstenů. Le Guin se tu do značné míry blíží postoji, z něhož vyvěrá ten druh fantasy, který sama odmítá. Nostalgie po prostším, přirozenějším světě, kterou při procházkách lesem pociťuje asi většina z nás, není tak daleko od touhy po jednodušším světě, v kterém lze většinu problému řešit hrubou silou. To ukazuje třeba Les Mytág od Roberta Holdstocka, v němž se poslední zbytek prastarého lesa stává projekčním plátnem pro archetypální postavy a příběhy zachované v lidském kolektivním nevědomí, jejichž povaha je ovšem málokdy oproštěná od násilí.
Je třeba neztratit ze zřetele, že realismus v literatuře mohl vzniknout až v sekulárním, odkouzleném a také relativně bezpečném světě. Dokud lidé věřili tomu, že z kohoutího vejce se vylíhne plivník a po setmění se za humny prohánějí klekánice (a v lesích žili skuteční loupežníci), sotva bylo možné určit hranice mezi fantastickou a realistickou literaturou. Fantasy se mohla zrodit až po vítězství realismu. I proto má spousta fantasy blízko k reakční stránce romantismu, k mýtům síly, věrnosti, a padouchům, kteří jsou určení svým původem, jemuž se nelze vzepřít. Možná o to blíž, že tahle soumeznost fantasy a reakce se do debat o literatuře a politice nepromítá, protože jde přeci „jen“ o žánrovou literaturu, kterou kritici nečtou. Ale ani u samotných čtenářů fantasy jako by neplatil postřeh George Orwella o „nesmírné obtížnosti najít literární hodnotu v knize, která se vážně dotýká našeho nejhlubšího přesvědčení.“
Kolotoč baťky Neffa
Na tento zvláštní nesoulad s rozhořčením upozornil anglický spisovatel Michael Moorcock v eseji „Starship Stormtroopers“ z roce 1978. Moorcock se v textu publikovaném v časopise Anarchist Review ptá, jak je možné, že anarchisté oslavují autoritářské spisovatele jako Henlein nebo Tolkien. A mimo jiné se dotýká právě implicitní reakčnosti, která je ve fantasy tak běžná: „Čas od času uniknout nám nemůže nijak uškodit, nebezpečné ale může být plést si zjednodušenou fikci s realitou (…) Zbojnický hrdina – rebelující outsider – se tak často stává politickým tyranem, a nás to pořád překvapuje! Takové postavy totiž působí na naše dětinská já. Ve skutečném životě je na nich škodlivé, že jsou nedospělí, trpí nedostatkem sebeovládání a často přežívají jen díky svému ‚kouzlu‘. (…) Hrdinové nás zrazují. Jejich přenášením do skutečného života zrazujeme sami sebe.“
Když Moorcock upozorňuje na politické implikace, které s sebou fantastická literatura často nese („Je podstatou žánru, že podporuje jisté implicitní myšlenky, dokonce i když si jich autor není vědom.“) upomene na Orwellovu myšlenku, že „politické a náboženské přesvědčení spisovatele nejsou jen posměchu hodné přívěšky, nýbrž něco, co zanechá stopu i na těch nejmenších detailech jeho díla“, a tedy že „veškeré umění je do jisté míry propagandou“.
Moorcockův esej vyšel v roce 1994 v českém překladu jako „Anti-autoritářská science fiction“ v časopise Ikarie. Navzdory tomu, že, jak jsem zjistil o mnoho později, byl překlad zkrácený a nepřesný, musím říct, že jen těžko dokážu docenit, jak byl pro mě tehdy důležitý. Bylo mi jedenáct a poprvé jsem se setkal v oblasti fantastické literatury, která tehdy zabírala většinu mého literárního horizontu, s myšlenkami, které mě „politicky“ oslovily. A nejen to. V pendantu Moorcockovy eseje, článku Ondřeje Neffa „Kolotoč baťky Machna“, jsem se poprvé setkal i s antilevicovostí, které většinou říkáme antikomunismus, rovnou v té nejčistší podobě. Neff mluví s nadšením o rehabilitaci konzervativního myšlení, že Američané odchodem z Vietnamu odstoupili ze zápasu proti „nejčernějším silám zla“ a blouzní o liberalismu jako o „domě, který vybudovali na bezedné bažině dobrých úmyslů“, v němž „libertarianismus je jeho patro, ve kterém se nejvíc huláká“. Během let jsem se k oběma textům opakovaně vracel a myslím, že se oba podepsaly na mém politickém sebeuvědomování v devadesátkách, které byly v mnohém spíš oázou uniformity než často skloňované svobody. A díky nim jsem také začal vnímat (fantastickou) literaturu jako součást politiky.
Fantazie jako návod na skutečnost
Okouzlení silou a kult násilí a machismu je ve fantasy samozřejmě přítomno přinejmenším od Howardova Conana. Přitom v době, kdy vznikl třeba Čaroděj Zeměmoří rozhodně neplatilo, že by fantasy četli autoritáři. Naopak – fantasy okouzlovala generaci hippies a elfové a hobiti se stávali tématy textů rockových kapel se stejnou samozřejmostí jako LSD. Kontrakulturní rozměr měla fantasy dokonce i v předlistopadovém Československu. Většina scifistických klubů, v nichž se fantasy brala jako mladší a trochu prostomyslnější sestřička science fiction, fungovala v osmedesátých letech v „jurčakovských“ mantinelech coby součást oficiálně povoleného či přinejmenším tolerované kultury. Na druhou stranu překlad Pána prstenů od Stanislavy Pošustové oficiálně vyjít nemohl, a jeho samizdatové exempláře kolovaly v disentu, kde mimo jiné natolik oslovily Ivana M. Havla a jeho přátele okolo Kampademie, že si říkali „hobitími“ přezdívkami.
Málokterý žánrová literatura je explicitně politická, ale žádná literatura se politice nedokáže zcela vyhnout. Ostatně sama Le Guin zaujímala ve svém životě i próze jasná politické postoje, byť v tom druhém případě mluví o tom, že byla vždy raději „subversivní než kazatelská.“ V jednom z esejů ale zmiňuje, že teprve díky druhé vlně feminismu se naučila „psát opravdu jako já, (…) z pozice dospělé ženy, která má cit a intelekt“, byť v souboru není žádný text, který by se podobal feministickému šlehu o podreprezentovanosti žen v literatuře „Ceny a gender“ ze souboru The Wave in the Mind. Politické obrazy, které fantasy našemu světu nabízí nejsou samozřejmě jednoznačné: pravicové populisty můžeme vidět jako Grímu Červivce, našeptávající lidem do uší fake-news, ale také je možné vykreslovat uprchlíky jako záplavu skřetů, proti nimž je nutné uhájit pevnost Evropa.
S tím, jak po science fiction i fantasy vstoupila do mainstreamu (nebo spíš mainstream do fantasy), jak ukazuje třeba román nobelisty Kazua Ishigura Pohřbený obr, se možná dočkáme komplikovanějších a méně jednoznačných fantasy v oblasti „vysoké“ literatury, aniž by to nějak ovlivnilo hlavní proud fantastiky. Ta se v posledních letech sice několikrát zatřásla pod náporem tlaku na větší diverzitu, na proměnu ustálených vypravěčských schémat a čtenářských návyků ale sotva bude stačit, že se v ní etabluje politika identit. To je sice patrně nevyhnutelné, ale ve svém jednostranném zaměření na reprezentaci může být pro další vývoj literatury samotné sekundární. Pro tu bude důležitější, jestli v ní půjde spíš o Únik do důvěrně známých světů, nebo o fantazii, která dokáže čerpat inspiraci i z toho našeho a uvědomuje si, že realismus ve skutečnosti nemá žádné břehy.
---
Matěj Metelec (1983) je esejista, publicista a redaktor kulturního čtrnáctideníku A2. Publikoval desítky textů různých žánrů v mnoha periodikách, mj. v Labyrint Revue, Novém prostoru, revue Prostor, Salonu Práva, Kontradikcích nebo na komentářovém webu a2larm.cz. Ve svých esejích se věnuje mj. dějinám marxismu nebo českému politickému myšlení. Je editorem revue Prostor 113.
