Ve svitu hvězdy a půlměsíce
Je sedmého října, rok od sedmého října 2023. Sedím ve vlaku, snažím se urovnat si
myšlenky a odpovědět si na otázku, kdo vlastně jsem. V mém sebevnímání totiž
sehrály roli dva z neopomenutelných vnějších vlivů – islamofobie od doby imigrantské krize a všudypřítomný antisemitismus. Krajina se míhá za oknem, poslouchám playlist, v němž jsou obsažené turecké, židovské, české i německé písně, a přemýšlím, jak vznikla má identita, zda jsem si ji vybrala já a do jaké míry byla jako na plátno projektována ze stran rodiny, mých přátel a lidí, které neznám.
Identita pro mě vždy představovala otázku, které jsem se od malička záměrně vyhýbala. Na jedné straně příbuzní rozesetí po celém světě, rozmanité zvyky, tradice a komunity, a krize identity na straně druhé. Znamenala pro mě bolavý otazník, který na mě ve chvílích samoty vyskakoval od dětství. Možná proto jsem samotu neměla tak ráda: bála jsem se, že se jednou budu muset rozhodnout. Narodila jsem se dvěma lidem, kteří se rozhodli vychovat své dvě dcery v respektu, toleranci a ve dvou v mnohém podobných náboženstvích, přitom si však neuvědomili, že tím předávají nejen velký kapitál ve formě vzdělání, lásky, vědění a respektu, ale také velké sousto zodpovědnosti, kterou jsem odmalička pociťovala. Narodila jsem se totiž do muslimsko-židovské rodiny, ve státě, jehož koloběh je určován svátky křesťanskými. Můj táta je turecký muslim, moje máma česká židovka. Poznali se na českém konzulátě v Istanbulu. Přišlo mi to od malička jako romantický příběh od Shakespeara.
Vyrůstala jsem v rodině, jejíž rok byl ověnčen mnoha svátky; vlastně jsme neustále něco slavili. Tu Şeker Bayram, tu Chanuku, tu Kurban Bayram, tu Purim… Modlit jsem se naučila nejprve arabsky – táta mi vždy po cestě do školy recitoval súry, které jsem fascinovaně opakovala –, zatímco hebrejskou modlitbu Š’ma Jisrael jsem do svého slovníku modliteb přidala až mnohem později.
Pamatuji si, když jsem poprvé navštívila Izrael. Tenkrát jsem tam jela pouze s mamkou z Egypta na jednodenní výlet, v noci jsme procházely přes hranice a já únavou usínala. Mamka mi povídala o čtyřicetileté cestě, kterou s Mojžíšem podstoupili naši předci, a snažila se tím udržet mou pozornost a mé nožičky v pohybu. Když jsme dorazily do Jeruzaléma, mamce vyhrkly slzy. Já jen řekla: „Rozumím, proč pláčeš“, ale nejspíš jsem tomu tenkrát porozumět nedokázala. Bylo mi asi šest.
Kdybych si měla vybrat, jaký pokrm budu do konce svého života jíst, byla by to rýže. Připomíná mi totiž byt mojí babičky z Turecka, v němž dodnes není pořádně signál a rýže se vaří na všechny způsoby. Moje teta z Turecka mi jednou vyprávěla, že když jsem byla úplně malá, tak mi na tajňačku dala misku s rýží, i když jsem ji správně ještě neměla jíst, mně však tolik chutnala, že si teta nechtěla nechat ujít můj blažený výraz.
Při mé druhé cestě do Izraele jsme poprvé navštívili naši rodinu, která umí vyjádřit nepodmíněnou lásku mimo jiné také hudbou. Oslavili jsme společně šabat a se sestrou jsme si pamatovaly texty šabatových písní lépe než má vzdálená prateta. Venku, mimo domov naší rodiny, to však bylo jiné. Nerozuměla jsem, z jakého důvodu nás provází všudypřítomné ostnaté dráty nebo proč potkáváme vojáky na každém kroku. Nerozuměla jsem, proč musím před vstupem na chrámovou horu mluvit pouze o své muslimské identitě a o své židovské pomlčet, nechápala jsem, proč byl můj táta na letišti zastaven izraelskou policií a vyslýchán. Nerozuměla jsem tomu.
Dnes je 7. říjen 2024, rok od událostí, které vyeskalovaly v násilí a napětí nejen na Blízkém východě, ale i tady v Evropě.
Tehdy mi mamka po cestě autem na Západní břeh řekla, že je to dlouhý konflikt. Zvídavě jsem se zeptala, kdo začal; odpověděla, že je to komplikované a konflikt přirovnala k jedné z našich dětských hádek s mojí sestrou, u nichž nebylo zcela jasné, kdo je na vině. Pochopila jsem. Bylo mi asi deset.
Mezi touto návštěvou Izraele a návštěvami následujícími proběhl rok 2015, který přinesl „imigrantskou krizi“ následovanou radikalizací evropské společnosti. Ve škole jsem se setkávala s necitlivě používanými muslimskými slovy, které patřily do mého slovníku modliteb tak neodmyslitelně, jako k češtině patří slovo robot. Spolužáci vnímali muslimy jako teroristy, kteří zakřičí Allāhu Akbar a někoho zabijí. V tu chvíli jsem cítila potřebu svého muslimského já vysvětlovat. Bylo mi asi třináct.
Z této potřeby se vyvinulo také vnímání mé vlastní identity. Tenkrát bych se asi popsala jako muslimka, která chodí na židovskou obec. Nenávist vůči muslimům byla pro mě tak bolestivá a strach z xenofobů tak velký, že jsem svou židovskou identitu naprosto potlačila. Na návštěvě u kamarádky jsem dostala hysterický záchvat, přemohl mě strach z Čechů, kteří vycházeli do ulic s transparenty „Stop islamizaci!“ a „Islám v ČR nechceme!“. Vysvětlovala jsem se slzami v očích mamce své kamarádky, že se mnohem více než ISISu, který je daleko, bojím nenávisti, která prostupuje českou společností. Táta mlčel, asi sám nevěděl, jak se s vlnou islamofobie vypořádat; vždy mě uklidňoval slovy, že přinejhorším utečeme do Turecka. Když k nám z Turecka na několik týdnů přijela babička s dědou na návštěvu, babička nerada chodila nakupovat, protože lidé divně pokukovali po jejím šátku, který má uvázaný na hlavě podobně jako plno vesnických křesťanských babiček, ale přesto trošku jinak. I když na mně můj muslimský původ není poznat, necítila jsem se v bezpečí. Měla jsem pocit, že antisemitismus je v evropském kontextu tabu a že toho se bát nemusím, zatímco rostoucí islamofobie se chytí politici a já si budu muset sbalit kufry.
Moje českožidovská babička má nejraději Vánoce a Velikonoce. Protože doma za komunismu neslavili žádné židovské svátky, i díky mému dědovi, který je evangelík, si našla cestu k těm křesťanským, aby se mohla sejít celá rodina, a mohla tak vytvořit velký rodinný krb, který ve své rodině nikdy nezažila. Oba její rodiče se celý život vyrovnávali s traumatem holokaustu; zatímco oni jako partyzáni bojovali a ukrývali se v lesích, jejich rodiny byly zavražděny v koncentračních táborech. Nikdy o tom, co se stalo, nemluvili. Pocit viny pro ně asi musel být neúnosný; pradědeček zemřel mladý na infarkt a prababička dostala Alzheimerovu chorobu.
Následovaly roky, v nichž jsme otevřeně mluvili o našem pro mnohé neobvyklém rodinném soužití v médiích, a já začala mít strach z reakcí lidí, které neznám. U jednoho dokumentu pro rozhlas jsem požádala, aby neuváděli moje jméno. Mluvila jsem v něm mimo jiné o tom, že Bůh je jen jeden, ale že k němu vedou různé cesty, jedna je klikatá, druhá přímá a třetí točivá, všechny však vedou k tomu stejnému Bohu. Zjistila jsem, že je možné o své identitě mluvit a že se mi o ní mluví docela hezky. Bylo mi čtrnáct.
Neustále nade mnou však visela otázka, jak se rozhodnu, až budu dospělá. V té době na Židovskou obec v Brně nastupoval nynější rabín Menashe Kliment, který mi řekl, že jsem, ať se stane cokoliv, stoprocentní židovka a stoprocentní muslimka. To mě na dlouhou dobu uklidnilo, až na to, že být dvousetprocentní člověk je někdy celkem fuška, co si budem…
Během pandemie jsem se začala učit německy a každý den jsem se svým českým dědou, který dlouhá léta pracoval v Německu, konverzovala online v němčině, nejprve o jídle, později o cestování. Krátili jsme si tak dlouhé chvíle. Bylo mi asi šestnáct.
V době svého půlročního studijního pobytu v Německu jsem poprvé pocítila, že jsem na svou identitu hrdá. Poznala jsem v tamním divadle tureckou kulturu, které se právě toto divadlo dlouhodobě věnuje. Poznala jsem také židovské intelektuály, kteří o své identitě otevřeně mluví. Najednou jsem si uvědomila, že jsem součástí evropské kultury. Poznala jsem, že svou identitu člověk nemusí pouze hájit a vysvětlovat, ale dokonce na ni může být hrdý. Bylo mi asi sedmnáct.
Když jsem se později rozhodla odjet studovat do Německa, těšila jsem se asi nejvíce na to, že budu moci sledovat sama sebe a vytvořit si svou vlastní cestu, aniž bych vnímala projekce ostatních. Bylo mi devatenáct a pak přišel sedmý říjen.
---
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
