REKOMANDO Ondřeje Macla
„Odlišnost byla vždy určitým hromosvodem, který schytává výboje živlů. Na druhou stranu ani na obloze netrvá bouře věčně – proč by tedy měla trvat ve společnosti?“
První kapitola „Já“ začíná podobně jako román Édouarda Louise Skoncovat s Eddym B.: napadením vypravěče dvěma spolužáky na školní chodbě. Jestliže román dál rozvíjí linku trýznivého dospívání mladého kluka z venkova až po jeho osvobozující coming out, novinář Filip Titlbach své traumatické vzpomínky pouze naznačí, protože cílem jeho knihy rozhovorů s queer lidmi je především to, aby už nikdo nic takového zažívat nemusel. Je to cíl sice trochu nemožný, protože odlišnost byla vždy určitým hromosvodem, který schytává výboje živlů. Na druhou stranu ani na obloze netrvá bouře věčně – proč by tedy měla trvat ve společnosti? Vždyť přece od žádného deště není daleko… k duhové vlajce.
Titlbachova kniha mi imponuje tím, že celé téma rámuje pojmem „queer“. Pojmem, jejž internetoví posměváčci zaměňují za QR kód, tedy není u nás zatím příliš zaveden, ale který má historicky tu výhodu, že s sebou už nenese břímě sexuologického diskursu – tak jako mnoho známějších kategorií sporně vytvořených touto vědou v 19. století, včetně samotného konceptu „sexualita“. Ač se queer sice zprvu rozmohl jako urážka těch, kteří nějak vybočují z genderových či sexuálních norem, byl svými adresáty v 90. letech velmi plodně přivlastněn jako až jistá anti-kategorie post-identitárního věku, třpytivý neklid v ustálených normách, dokonce i jako sloveso (queerovat něco, tj. něco dynamizovat, ozvláštňovat). S tím, že tento nepolapitelný, až šibalský charakter slova queer bývá někdy spatřován i jako jeho hlavní slabina: pokud se jím může označit kdeco a kdekdo, co zbývá těm, kdo trpí závažnou sociální diskriminací?
Titlbach si tento pojem osvojí, ale pragmaticky zůstává věrný i různým tradičnějším pohledům, jak dokládají především slovníková hesla po stranách rozhovorů. Samotné rozhovory nesou názvy: Přijetí, Trans, Bůh, Nebinární, HIV, Seznamy, Aktivismus, Manželství, Dějiny, Pinkwashing, Média, Popkultura, Drag. Situaci queer lidí v Česku se dostává reflexe z hlediska psychoterapie, náboženství, historie, politiky, umění či byznysu, zároveň jde ale vždy o výpovědi konkrétních jedinců, jejichž příběhy lze jen těžko zobecnit – a v tomto Titlbachově důrazu na naslouchání jedinečnému s jeho politicko-společenským rozměrem (potažmo i s odporem k potupné redukci osudu na sexualitu) se vyjevuje queer v tom nejlepším slova smyslu. Titlbach totiž přistupuje k práci jako poctivý novinář – neutvrzuje nás v předsudcích, ale umožňuje nám dobrodružnou konfrontaci s tím, co neznáme.
Můj výtisk obsahuje dvojí věnování: to oficiální, tištěné: „Hrdinům stonewallských nepokojů“, kteří se roku 1969 v New Yorku veřejně postavili za práva queer menšin a podnítili tradici tzv. pochodů hrdosti. A pak to exkluzivní, psané ručně autorem: „Empatickým lidem“, jež směřuje do nepředvídatelné budoucnosti. Písmo se leskne, je napsané stříbrnou fixou, a má tak stejnou barvu jako obdélník na obálce, jakési stříbrné zrcadlo, v němž každý může zahlédnout svou tvář.
Možná že ještě podstatnějším pojmem než queer je tu přece jenom coming out. Náročný vnitřní proces, kdy si člověk uvědomuje svou jinakost, prochází postupným sebepřijetím a v ideálním případě se svěří i svému okolí a je jím podpořen. Nutno dodat, že stále existuje mnoho zemí světa, kde je být sám sebou trestné, a i pokud jste se narodili do liberálnějšího prostředí, nemusí vás přijmout vlastní rodina.
Jsem přitom přesvědčen, že i tzv. hetero- přípona odkazuje latentně k jinakosti, spíše než k binaritě, a že mnoho lidí tvářících se heteronormativně má svoji queer dimenzi, přes kterou s nimi lze vést dialog a měnit jejich naučené vzorce. Protože co jsme se naučili, co je nám známé, to je vždy i naší hranicí, naším kamenitým pobřežím, kde stojí za to nechat se svést pohledem na otevřené moře.
Byli jsme tu vždycky
Filip Titlbach
Edice N, 2022
