Mezi bublinami a hloubkou české literatury
Není v silách jedince přečíst celou českou prozaickou produkci za rok 2024, a proto se tento článek zakládá na mých poznámkách ze zhruba padesáti přečtených knih. Pro přehlednost a zjednodušení najdete v textu zmínky o ještě menším množství titulů, na nichž lze ilustrovat některé ze základních tendencí uplynulého roku.

Ironie a reflexe současnosti
Jedním z výrazných dlouhotrvajících trendů v české literatuře je ironie. Kromě „zavedených“ autorů, kteří ve svých textech dlouhodobě balancují na pomezí satiry a vulgárního humoru, se jistá míra ironie objevuje i u současných spisovatelů. David Zábranský a Tereza Semotamová ve svých dílech Jů a hele nebo Radikální potřeby používají ironii k zakrytí skutečných emocí, což je metoda, která se asi jen tak neomrzí. Tento přístup má ale i svá omezení – text pak často klouže spíše po povrchu, jako by se autoři záměrně vyhýbali hlubším myšlenkám.
„Pátek ráno. Lehnu si do postele, že teda budu tvořit, ale usínám. Potom sháním jídlo, potom se koupu, potom jsem unavená a koukám na telku (mám na pokoji telku!), usnu. Den je fuč. Víkend prolebedím, říkám tomu rešerše.“ (Radikální potřeby, s. 70)
Ironii jako celoživotní postoj už dlouhodobě volí i Zábranský. Ve svém pravděpodobně nejpovedenějším díle píše: „Za posledních dvacet let jsem napsal skoro tucet románů. Jiné literární žánry jsem neuznával. Měly moje romány úspěch? Ani moc ne. Psal jsem je, jako by šlo o maturitní eseje, a podle toho to dopadalo: ‚Ven, a za rok reparát, Davide,‘ volali za mnou co chvíli recenzenti Bílek s Klíčovou.“ (Jů a hele, s. 6) S podobnou mírou sebereflexe se spokojí až do konce knihy.
Jinak pracuje s humorem pravděpodobně nejskloňovanější debutant roku 2024 Miroslav Hlaučo. Ve svém románu Letnice, který má provokativní podtitul „Rozpomínání na konec světa“, autor představil aktualizovanou burlesku odkouzleného světa s nostalgií po starých dobrých časech. Svým přístupem radikálně a bez adresných útoků, jež se objevují v textu Zábranského, zpochybnil samotnou ideu existence „starých dobrých časů“ a touhy po poklidném žití na konci světa, navíc jeho provokace nemá lacinou povahu bulvárního psaní.
„A proč jsem tedy vstal z mrtvých?“
„Ptáš se mne? Apoštolům trvalo čtyřicet dnů, než přišli na to, proč vstal Ježíš z mrtvých, a jak je vidět z toho, že o tom v evangeliích každý píše jinak, nejspíše to stejně nepochopili a já mám na to přijít jen tak po pár slovech tady u stolu? Já to nevím, to musíš vědět ty! Pokud to nevíš, musíš na to přijít, jinak se zbortí celý řád tohoto světa.“ (Letnice, s. 30)
U všech tří zmíněných autorů se ironie stává způsobem, jak provokovat zavedené hodnoty a autority. Když však tři lidé dělají totéž, výsledek nemusí být stejný. Zábranský a Semotamová se pohybují v kruhu vnitřních rozporů, nejistoty a neschopnosti učinit jasné rozhodnutí. Tento stav souvisí s introspektivním stylem jejich psaní, kdy oba volí formu deníkových záznamů, které, i když mají evokovat dojem osobní zpovědi, nedávají prostor pro hlubší analýzu vlastního jednání. Čtenářstvo se tak ocitá v pozici, kdy zůstává nejasné, co vlastně autoři chtějí sdělit, přestože oba kromě osobních potíží mluví o závažných tématech, jako jsou globální změny klimatu nebo prohlubující se sociální nerovnosti. Zůstávají spíše u povinného konstatování, že tyto problémy existují. Hlaučovi se této pasti podařilo vyhnout, protože zvolil vypravěče v třetí osobě a zasadil děj románu do počátku dvacátého století, čímž si udržel větší odstup od nebezpečí subjektivních limitů. Nepozornému čtenáři může připadat, že píše biedermeierovskou pohádku, která díky velkému množství intertextových odkazů potěší každého středoškoláka, avšak k úplnému pochopení knihy, jejích nenápadných narážek na současnost a humor je potřeba znalost starší klasiky od Françoise Rabelaise, který dokáže své čtenářstvo připravit na absurdní humor, jazykový cit a hravost Hlaučova textu.
Současná česká ironie se však většinou nekonfrontuje s ničím. Častěji se pohodlně drží zpátky, aby se vyhnula hlubší reflexi, a následně se uchyluje spíše k jízlivosti.
Zvučná jména
Kvalitní mainstream, jakkoliv tento pojem bývá někdy vnímán pejorativně, logicky neklade na čtenářskou obec příliš vysoké nároky a zároveň pomáhá literatuře získat prestiž. Řemeslně dobře zvládnutá literatura stále funguje jako jakýsi index sociálních poměrů, tedy odraz stereotypů, které hýbou společností. Tento podžánr skutečně patří mezi sílící proud současné české literatury, do nějž v loňském roce přispěli Bianca Bellová, Miloš Urban, Jiří Hájíček, Michal Ajvaz nebo Marek Toman. Jsou to autoři, jejichž knihy neustále získávají prostor v kulturních rubrikách, a přestože dosahují široké popularity, mají i šanci vyhrát nějaké to prestižní literární ocenění.
Knihy Biancy Bellové, Jiřího Hájíčka či Michala Ajvaze nezklamaly své tradiční čtenářstvo. V Neviditelném muži, podobně jako v úspěšném Jezeře, Bellová opět sáhla po osvědčeném vzorci exotického vyprávění, ve kterém zručně splétá minulost s přítomností, narušené vztahy a rodinná tajemství s velkou dávkou předvídatelnosti. Drak na polní cestě Jiřího Hájíčka si též drží status typického díla neslavnějšího kronikáře jihočeského venkova. Solitérnější zjev české literatury Michal Ajvaz prostřednictvím příběhů zanořených do jiných vyprávění podobně jako ve starších Městech seznámí i v loňských Pasážích čtenářstvo se svými někdy inspirativními úvahami o literatuře, umění a tvůrčí práci. Jistota stylu zvučných jmen české literatury vytváří bezpečný prostor, v němž všechny tři tituly dokážou navodit tu správnou atmosféru bezčasí a naplnit čtenářská očekávání. V Pasážích se ale objevuje velmi trefné pojmenování problému, který se dlouhodobě táhne s deníkovým typem psaní či autofikcemi:
„Po nějaké době mi došlo, že hlavní příčinou mého neúspěchu bylo, že jsem se snažil zachytit vyprávění co nejvěrněji v té podobě, v jaké jsem je slyšel — kupříkladu jsem ponechal věty v první osobě, v osobě vypravěče. Avšak první osoba spolu s doslovností do příběhu vtahovala všechny mezery, všechny lapsy, nedořešenosti, zbytečné odbočky, povrchnosti a mylné interpretace událostí.“ (Pasáže, s. 31)
Miloš Urban, na rozdíl od předchozích autorů, udělal v Dr. Alzovi velký krok vpřed: nechal stranou své obvyklé košilaté erotické motivy, provokativní a někdy až prvoplánový humor, v kombinaci s detektivní zápletkou, a přesunul se do současnosti. Stejně tak Marek Toman dal přednost aktuální časové ose v Českém skle situovaném do prostředí diplomacie. Tento přesun nejenže vnesl do tvorby obou spisovatelů, která byla v předchozích letech spojována spíše s historickou látkou, svěží vítr, ale také ukázal, že i autoři, kteří jsou známí svou stabilní poetikou, dokážou vykročit z komfortní zóny a zdárně se pokusit o něco nového.
Co s autofikcí?
V kontextu zavedených jistot a ojedinělých pokusů vykročit z komfortní zóny vlastní poetiky se ukazuje důležitost autorek, jako je Emma Kausc. Spisovatelka ve své prozaické prvotině nevybočuje pouze z vnějších rámců, ale i z konvencí vyprávění. Narušení děje zcela opouští tradiční formy vztahových příběhů a soustředí se na fragmentaci identity a pokusy o opětovné skládání příběhů. Sama autorka označuje svůj román za autofikci, což může být chápáno jako přihlášení se k populárnímu literárnímu trendu, marketingový tah nebo hra se čtenářstvem o jeho pozornost. Tak či onak se její text v něčem blíží poetice letos zesnulé autorky a literární vědkyně Daniely Hodrové. Obě ženy nepíší pouze o sobě a vlastním vztahu ke světu; v případě knihy Daniely Hodrové Co přichází aneb Cesta na Kouzelný vrch jde o loučení a vyrovnávání se s konečností lidského života, hlavním motivem Narušení děje zůstává hledání blízkosti a porozumění složitosti mezilidských vztahů. Obě přibližují kruciální okamžiky svého života i příběhy svých protagonistů s mimořádným zaujetím. Stejně tak obě tematizují samotný akt vyprávění, konstrukci a specifičnost vytvořeného fikčního světa.
Do stejného žánru se pustila i Dorota Ambrožová v prvotině Poslední léto, v níž se nesnaží šokovat ani řešit trauma, ale pokouší se zprostředkovat osobité svědectví o vlastním dospívání. „Je mi devatenáct, jsem dospělá, ale ještě nikdy jsem si nepřipadala tak omezená, tak blbá. S nostalgií vzpomínám na časy na třešni, kdy bylo všechno strašně jednoduché. Zamilovat se, snít, žít.“ (Poslední léto, s. 112) Tento román sice patří spíše do kategorie literatury pro mládež, ale díky tomu, že se autorka dokázala vyhnout klišé žánru a jednoznačným interpretacím, překonává jeho hranice.
Další debutantka roku 2024 Kristina Hamplová vnáší prózou Lover/Fighter do české literatury čerstvý a svižný jazyk, umí glosovat, daří se jí přesné postřehy. Avšak samotný příběh trpí někdy značnou neopracovaností. „Asi je to trapné takhle říct, ale moje rodné město zničila cyklistika. Bydlím v hnusné, oteklé vesnici přetnuté v polovině nejrušnější cyklostezkou ve Středočeském kraji. Místní lidé boj se sportovní invazí dávno vzdali: buďto sami osedlali kola, nebo si na příval šašků v helmách zvykli jako na nezastavitelné vnitřní krvácení.“ (Lover Fighter, s. 15) Podobně exceluje na jazykové rovině próza Jonáše Zbořila Flora, v níž se autorovi díky nádherným metaforám podařilo navodit až expresionistickou atmosféru německých filmů čtyřicátých let. „V míse na zahradě hnily meruňky, chutnaly jako parafín. Další rok nebyly vůbec. Z pastviny uprostřed města se stávala Step. Místo na odložení, přemostění a zatarasení. Zóna.“ (Flora, s. 24). V syžetové rovině však i toto dílo patří mezi slabší.
Zájmové skupiny
Samostatnou kapitolou českého literárního provozu jsou zaujaté fanouškovské či redaktorské skupiny na sociálních sítích, které dovedou kolem velmi průměrných děl vytvořit atmosféru výjimečnosti, a dokonce z redaktorské pozice prohlásit knihu za nejlepší „z české prózy za poslední třeba dekády, a to speciálně o současnosti, jejíž hlubší interpretace většině lidí zůstává zastřena chaosem pěny dní“. Toto tvrzení patří tentokrát Evě Klíčové na adresu knihy Nejkrásnější město na Zemi Stanislava Bilera, který se pokouší o sociálně kritický román, ale předloží černobílý příběh plný nekonečného opakování frází o kapitalizmu, falši a beznaději.
V roce 2024 česká literatura pokračuje ve směrech, které byly naznačeny v předchozích letech: introspekce, osobní traumata a častější zapojení autobiografických prvků. Některé knihy se drží tradičního vyprávění, zatímco jiné odvážně posouvají hranice – přičemž někdy „hranice“ znamenají pouze drobné experimenty s formou. Některé autorky a autoři se stále drží osvědčených postupů, zatímco jiní hledají nové formy vyprávění, bohužel málokomu se tu pověstnou pěnu dní podaří rozptýlit.
---