Kapela Hello Incognito
Hello Incognito
Na poli kulturní publicistiky bývají oblíbená mnohá ohlédnutí, bilancování a hodnocení, která se pak promítají do nejrůznějších žebříčků, doporučujících výčtů a přehledů. Přiznávám, že jsem nikdy nevěnovala tolik času jejich pročítání, spíš jsem sledovala bezprostřední reakce, které na ně mělo moje okolí. Buď je poučeně doplňovali a rozšiřovali o to, co podle jejich úsudku chybělo, uzavírali sázky jaký publicista* uvede své konkrétní oblíbence* nebo jen protáčeli oči v sloup. Ještě že mě se nikdy nikdo na nic neptá, a tak si můžu přispěchat se svým doporučujícím postřehem sama.
Hudebník a grafik Oliver William Quinn, který se skrývá pod jménem uskupení Hello Incognito, vydal loni v létě druhé album s názvem Puhoy u vydavatelství Korobushka Records a Bughead Records, po dvou letech od vydání svého debutu Greenhorn u slovenského labelu Z Tapes records. „Na kytaru jsem hrál od roku 2009, ale to byli jen Green day v pokojíčku. O první písničky jsem se pokusil v roce 2017. Z téhle doby přežila jen Surf Song, která je i na desce Puhoy,“ popisuje Oliver své hudební začátky.
Při poslechu jeho nahrávek posluchačstvo zjistí, že to je nejen kytara, co Oliver ovládá. „Je rozdíl, kolik nástrojů vlastním a kolik ovládám. Říkám, že jsem polorenesanční člověk- dělám hodně věcí, ale vše polovičatě. Skrz mé možnosti a znalosti jsou písničky doprovázené spíš tamburínou nebo shakerem, na bicí neumím. Bicí mám v písničkách Mayonaise, Surf Song a Helicopter. Každý jednotlivý buben jsem nahrával zvlášť na jednotlivý take. Je tedy možné, že jsem udeřil do více bubnů zároveň a zní to, jak kdybych měl čtyři ruce. Vlastním taky harmonium, které jsem objednával z Indie přes eBay. Do toho nástroje jsem se zamiloval díky písničkám Love More od Sharon Van Etten a Afraid of Everyone od The National. Nyní sám vyrábím jeden nástroj, který se bude objevovat v budoucí nahrávce.“
Loni jste mohli Hello Incognito slyšet třeba v brněnském Kabinetě múz nebo na polotajném místě zvaném Jáma, kde zahrál i s kapelou. „V nějakém utopickém světě, kde vládnu sociálním skillem, bych měl kapelu už dávno,“ říká k tomuto typu koncertování Oliver. „Až loni na jaře, když jsem byl na tour s rakouskou kapelou Land of Ooo, ve které hrál i kamarád Julian Werl (Nichi Mlebom), padla tahle myšlenka. Seděli jsme v backstagi v Grazu s Julianem, Jakubem Zbořilem (sitc) a Vendulou Pukyšovou (sinks), a v bujaré zábavě Julian zahlásil, že by chtěl se mnou hrát a všichni se k nápadu připojili. Někdo ze zmiňovaných založil společný chat a přidali mě tam. Domluvila se první zkouška ve zkušebně na Kraví hoře v Brně. Asi během první hodiny zkoušky šel kolem Antonín Mika (sinks) a spontánně se k nám přidal. Není tajemstvím, že nejsem rozený lídr, naštěstí všichni v kapele jsou vyhraní profíci, takže vždy sami od sebe vědí, co mají hrát, aniž bych je musel navádět.“
Poprvé si jako kapela v téhle sestavě zahráli na tasovské Besedě u Bigbítu. Hello Incognito, ať už sám anebo s doprovodem, navštívil Tábor, Prachaticea často koncertuje v Praze, kam se nyní přesunul z rodných Kunovic na Jižní Moravě. V Plzni hrál s kapelou Ida the Young, v Napajedlích s Tamarou, sama jsem jej naposledy slyšela na rozlučkovém dvoudenním festivalu s kultovní jihočeskou Světadílnou, nezávislým DIY prostorem vedeném komunitou nadšenců, kteří mají blízko ke skateboardingu.
„Dlouho jsem žil v tom, že musíš dostat zlatý kupón od někoho z ‚hudebního průmyslu‘, že tě objeví nějaký gatekeeper. Myslel jsem, že se koncerty hrajou jen na slavnostech párků a piva,“ dodává ke svému působení na scéně Oliver. „Polorenesanční“ přístup může posluchač najít i v produkci desek Hello Incognita. „Když jsem nahrával desku Puhoy, tak jsem se našel v Guided by Voices a jejich přístupu mít věci na párku,“ připouští Oliver. „Nebo… ne, že bych měl vše úplně na párku, ale asi mě netrápilo mít půlku desky zmixovanou profesionálně od Vincenta Stránského, a půl desky uboze mnou. Jsem fanoušek desek, které jsou takovou mozaikou, kde jeden song chrčí a druhý je fajn,“ říká.
Oliver sám stojí i za vizuálem Hello Incognito, plakáty koncertům v současné době navrhuje pro brněnskou Kafaru a stojí i za přebalem poslední desky sinks. „Samozřejmě mám rád pěkné obrázky. Jsem v tomhle docela prosťáček. Asi hlavní priorita pro mě je, ať je obal rozpoznatelný na první dobrou. Vždy, když mám nějaký tvořit, většinu času jen nervózně přemítám, jak asi vypadá ikonický obal, a jak toho taky docílit. Proces výroby pak vypadá tak, jak když Homer staví gril podle francouzského návodu. Jde to blbě, ale pak se to nějak asi povede. U sinks byl požadavek, ať je přebal desky temný. Temnota je ‚always present‘ v jejich hudbě, ale pokud znáte sinks osobně, jsou to nejvíc sweet lidi. Proto je na obalu žlutá roztomilá vražedná příšera,“ vysvětluje Oliver přístup ke grafické tvorbě, který je podobně jako hudba, nezaměnitelně jeho.
Hello Incognito si můžete poslechnout zde: https://helloincognito.bandcamp.com/
