Pátý rozměr
Zmocňuje se mne tvůrčí vzrušení. Usilovně přemýšlím: myšlenkou se přece mohu přenést na druhou stranu Země. Mohu si představit místo vzdálené tisíce kilometrů. Anebo místo vzdálené miliardu světelných let. I o to se mohu pokusit – díky fyzice. A stačí mi k tomu jediný okamžik.
Pravda, ve skutečnosti se nepřesunu na to místo ani si nezjednám objektivní poznání toho, jak to tam právě teď vypadá. A už vůbec nemohu tvrdit, že vím, co se tam děje. Jenomže myšlení v sobě tuhle vlastnost prostě má: snaží se překonávat vzdálenost i čas a snaží se o to bez omezení rychlosti. Myšlení samo o sobě má takovou povahu, že se snaží mířit ke hvězdám.
Připadám si, jako bych stál na prahu velkého objevu. Jako bych se dotýkal něčeho zásadního. Mimoděk beru do rukou teplé oblázky, tisknu jejich suchý povrch a zase je pokládám. Moje hlava vymýšlí protiargumenty k tomu, co mne napadlo. Naše úvahy o vzdálených částech vesmíru (tohle naše cestování v prostoru a čase) přece vycházejí z poznatků, které máme. A ty jsme získali z informací, které k nám z vesmíru přišly šířené nanejvýš rychlostí světla – nikdy ne rychelji. Šly k nám i miliardy let a my teprve na jejich základě analyzujeme, jak to ve vesmíru vypadá. Nedokážeme vystoupit ze svých hmotných schránek, natož z časoprostoru, kterého jsme nepatrnou součástí.
A přece: odporuji si zase. To, že formulujeme fyzikální zákony; že naše myšlení tvoří zákony a postihuje jimi procesy a principy, o nichž se domníváme, že platí ve vesmíru jako celku – že platí v celém světě – to samo o sobě je projevem naší potřeby nepodřizovat se časoprostorovému omezení. Ano, jsme hmotní tvorové, nemáme schopnost vymanit se zákonům hmotného světa. Ale máme život: ten se okolnímu světu vymyká. A máme myšlení v našich hlavách; myšlení, jež se odehrává v mozku – v hmotném těle, přece však nemusí být hmotě podřízené a z hmoty odvoditelné. Vždyť naše lidské myšlení se všemi způsoby snaží zákonům hmoty vymanit. Pohybuje se v čase nazpět, když vzpomínáme. A snaží se jím pohybovat i vpřed – když myslíme na to, co bude. Neustále nás pudí vzdorovat. Často sníme o věcech, které nelze uskutečnit ani z fyzikálního hlediska. A vymysleli jsme si Boha, který to dokáže: stojí mimo prostor a čas.
Co když je tedy život a s ním spojené myšlení oknem – více či méně otevřeným – do pátého rozměru? Nedokonalým oknem, neboť nenahlížíme pátý rozměr v jeho čisté podobě. Jen někteří lidé – třeba v meditaci (jako tibetští mniši), někteří myslitelé ve svých objevech, někteří umělci ve svých dílech – jako by se dotýkali oné páté dimenze očištěné od zbývajících čtyř. Neumíme se pohybovat časem dopředu a zpátky. A neumíme překonat rychlost světla, ačkoliv o to v myšlenkách usilujeme. Tyto schopnosti ponecháváme alespoň Bohu. Ale už jenom to, že o Bohu takto uvažujeme a tyto schopnosti do něj vkládáme, ukazuje, že alespoň v myšlenkách s tím máme nějakou zkušenost. Mohli bychom se přece i v myšlení chovat, jako se chovají kameny; jako se chová neživý svět – být i v myšlenkách zcela podřízeni tomu, co je možné: zákonům gravitace, relativity… Místo toho se stavíme nad zákony a hledáme způsoby, jak bychom je prolomili. A je to pro nás zcela přirozené.
Představíme-li si dvourozměrný svět na listu papíru (vycházím z příkladu uvedeného v knize), tak pro toho, kdo se pohybuje ve světě, který má o rozměr víc (rozměry tři), je jakékoliv snažení odehrávající se uvnitř onoho dvourozměrného světa jen marným pachtěním. Ze své výše umíme být v onom dvourozměrném světě hned tady a hned tam, umíme sledovat jeho polohu vůči jiným dvourozměrným světům (což je pro někoho, kdo je v tom světě uvězněný zcela nemožné). O něco podobného jako by se v našem čtyřrozměrném časoprostoru (jenž je tvořen třemi prostorovými souřadnicemi a čtvrtým časem) pokoušelo naše myšlení. A trochu, byť nedokonale, se mu to daří. Někdy odhadneme, co se stane za rok. Máme prognózy, co se stane za miliony let. A někdy spočítáme i to, co se pravděpodobně děje ve vzdálené části vesmíru právě teď. Jindy se v myšlení spojíme s blízkým člověkem, přebývajícím v tu dobu daleko od nás.
Ano, jsem si jistý. Myšlení (a s ním život) není odvoditelné ze čtyř rozměrů časoprostoru. Myšlení, byť je v našich pozemských schránkách zákonům vesmíru podřízené, souvisí i s rozměrem pátým – který bych mohl nazvat prostorem čistého ducha.
Jsem rozpálený vzrušením. Celou svou bytostí jako bych se dotýkal nového principu. Principu, kterým možná vyložím nejen vesmír, ale i život. Myslitelný, a dokonce i nemyslitelný svět a naše místo v něm. Na to všechno odpovím.
Až do večera pak přemýšlím, jestli náhodou nebudu slavný. Jestli se nezařadím po bok velikánů, jakými byli Einstein nebo Newton. Jedno jsem z četby knihy o černých dírách pochopil: geniální myšlenky mohou být i prosté. A mohou se objevit náhle – v nepředvídatelném okamžiku.
Jsem tak vzrušený, že chvílemi pobíhám po bunkru sem a tam. Chtěl bych vykřičet do celého světa, co mne napadlo. Chtěl bych to povědět Aleně. Chtěl bych se o tom poradit s osvícenými lidmi. Místo toho jsem sám. Dokonce ani lamy tu nejsou – nic než prázdnota vyprahlých hor. Vycházím před bunkr a hledím vstříc té neuvěřitelné záplavě hvězd. Dnes si proti ní nepřipadám tak nicotný. Ani mne neděsí vědomív vzdáleností, jež tolikrát přesahují možnosti jednoho života i celého věku lidstva. Ani mne neděsí obří čísla počítající čas – jako stomilionkrát stáří našeho vesmíru. To proto, že se dotýkám pravdy. Zformuloval jsem pravdu o všem, a tím jsem to všechno pojal do své hlavy. Jestli pátý rozměr existuje, tak už tím, že o něm přemýšlím, jsem se do něj vloupal. Právě dnes večer.
_______________________________________________________________________
Martin Vopěnka (* 1963) je spisovatelem, který v mládí „nedobrovolně“ vystudoval matematické inženýrství na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské. Rozhled získává i cestováním po světě a společenskou angažovaností. Napsal dvacet pět knih pro děti, mládež i dospělé. Jeho knihy byly přeloženy zatím do deseti jazyků. Některé byly oceněny. Zejména ve svých prózách z budoucnosti se zamýšlí nad filozofickými a existenciálními aspekty vývoje lidské civilizace (viz knihy Nová planeta, Láska v čase bezsmrtnosti, Můj bratr Mesiáš). Posledně jmenovaná vyšla s úspěchem v Británii. Naposledy publikoval drsný román ze současnosti Poslední stanice Hamburk a pohádku Sofinka a záhadné zvířátko. V roce 2023 vyjde Na co si nejde sáhnout (encyklopedie abstraktních pojmů pro děti) a Sofinka a paměť stromů.
