Mám rád sra*ky, část 1: Estetika odpadu v komiksu Chainsaw Man
Zdánlivě nevkusný komiksový pastiš obrací náš zrak k tomu, co bez povšimnutí odvrhujeme – ať už jde o myšlenky, kulturní díla nebo lidské bytosti. Vždyť potěšení se dá najít i v kupce hnoje.
Původně vyšlo v časopisu The Comics Journal. Přeložil Ivan Loginov. Pozor: text vyzrazuje některé z dějových zvratů.
Říká se, že když Kacuhiro Ótomo pracoval na manze Akira, přišpendlil si na kreslicí prkno papírek, na kterém stálo: „Když jíš, je jedno jestli tě to rozesměje, nebo rozbrečí, stejně z toho nakonec vzejde ho*no.“ Měl mu připomínat, že nemá cenu přespříliš se trápit tím, jaký ohlas vzbudí jeho dílo, protože se stejně na něj nevyhnutelně zapomene. Tak pečlivému autorovi jako Ótomo, který každou linku jako by donekonečna promýšlel a při kresbě svých děl věnoval velkou pozornost funkci i formě jako architekt, to muselo znít jako balzám na duši – jako kapka inspirativního nihilismu, díky němuž bylo možné selhání hned snesitelnější, ne-li přímo vítané.
V případě autora, jako je Tacuki Fudžimoto, jehož komiks Chainsaw Man působí jako nekontrolovaný slovní průjem a vulgární fantasmagorie, však věta na papírku zní jako programové prohlášení. Chainsaw Man vypráví příběh o zadluženém puberťákovi jménem Dendži, kterého zabijí, jen aby se mohl díky oběti svého ochočeného ďábla znovuzrodit jako titulní superhrdina – Chainsaw Man, napůl ďábel, napůl člověk, kterému z hlavy a ramenou vyraší motorové pily, kdykoliv zatáhne za provázek trčící z hrudníku. Ostatně jde o sérii, která začíná tím, že její protagonista prodá „varle [za] … nějakejch 100 000 [jenů].“[1]
I Fudžimotovi kolegové z časopisu Weekly Shōnen Jump pracují s nevkusem – mezi vedlejšími postavami mangy Jujutsu Kaisen Gegeho Akutamiho najdeme nadrženou pandu, která s chutí sexuálně obtěžuje svoje kolegyně; jedna z hlavních postav absurdně populární série Demon Slayer Koyoharua Gotógeho dává polovinu času na odiv jen vlastní chtíč a další vedlejší postavou je nezletilá dívka, jejíž postavu tvoří z 90 % ňadra. V těchto případech je nevkus přítomný jen jakoby mimochodem a v rámci předepsaných hranic: jde o rošťácký, mladický humor a autoři tyto scény podle všeho nepřidali ani tak proto, že by vyloženě chtěli, jako spíše z profesních důvodů, protože vědí, že sem tam vložený fórek s prsy, pohled na kalhotky nebo komické odlehčení v podobě nevkusně znázorněné postavy jsou cenou za možnost publikovat v nejúspěšnějším klučičím komiksovém časopise na světě.
Podobně se to v Shōnen Jump má s násilím, které v dílech publikovaných v časopisu působí paradoxně netíživým dojmem – ať už je prolito sebevíc krve, utrženo či odříznuto sebevíc končetin a nahromaděno sebevíc mrtvol. Zčásti za to může zajetý výtvarný styl magazínu, ve kterém postupem času začala převládat čistá, uhlazená a svižná profesionalita. Ta zapovídá, aby se autoři oddávali čemukoliv odvážnějšímu než okázalému ničení majetku.
To se však netýká Fudžimota, který v manze Chainsaw Man neustále ohledává limity nudného jemnocitu Weekly Shōnen Jump. Dělá to prostřednictvím oplzlého, záchodového humoru. Fudžimoto je totiž autor, který všechny tělesné projevy umíněně vyobrazuje tím nejšpinavějším a nejodpudivějším způsobem. Zatímco v jiných komiksových sériích najdete postavy, které vtipkují o osahávání, hlavní hrdina Chainsaw Mana Dendží doslova nasazuje vlastní život, aby si mohl sáhnout na prsa. „Všici máte svý úžasný sny. To se máte. (…) Když tě zabiju, znamená to, že tvůj sen má menší hodnotu než si sáhnout na kozy!” vysmívá se „pijavčímu ďáblovi“ za doprovodu táhlých skřeků. Je to výjev tak groteskní a tak bohatý na freudovské podtóny, že vrhá stín na podobná prohlášení v jiných dílech z kánonu Jumpu. Narutovo přání stát se Hokagem, sebevědomé trvání Luffyho z One Piece na tom, že se stane králem pirátů, zní ve srovnání s Chainsaw Manem směšně.
Když démonka Power nakonec svolí, že Dendžimu jeho erotické přání splní, dojde k tomu nad záchodem plným exkrementů. Power je kategoricky odmítá spláchnout, a Dendžiho vytoužený úkon je proto trapný, prázdný a v posledku odpudivý. Scéna přesto zůstává v duchu Fudžimotova humoru obscénně vtipná. Také Dendžiho první polibek sklouzne do podobné skatologické frašky. Opilá Dendžiho kolegyně Himeno mu při něm vychrlí fontánu zvratků přímo do pusy. Dendži je fyzickým projevem, který je vyobrazený detailně a láskyplně přes celou stránku, zhnusen. Vycvičený celoživotní deprivací k tomu, aby získával živiny, kdekoliv jsou k mání, ale všechno mimovolně a téměř vděčně spolkne.
Scény, při nichž se vyměňují tělní tekutiny, se záhy stanou v komiksu něčím běžným. Dendži a jeho další napůl ďábelští společníci totiž zjistí, že je do bojeschopného stavu nic nevrátí tak rychle jako krev. Často ji získávají během bitev, které nejen končí výstřiky životadárné tekutiny, ale odhalují se v nich přitom i vnitřnosti: provazy orgánů vypadávají z těl nebo jsou z nich vytrhávány a vyvrhávají svůj obsah bravurně vykreslených nechutných louží. Je příhodné, že největší odhalení celé série slouží jako Fudžimotův nejlepší fekální vtip: ukáže se, že Chainsaw Manovou nejmocnější silou je jeho schopnost zcela zničit ďábly a s nimi i samotné koncepty, které reprezentují, tím, že je pozře. Jeho kořistí se přitom stává všechno možné, od „nacistů“, „druhé světové války“ či „jaderných zbraní“ až po „světlo konkrétní hvězdy, která ničí dětské mysli“. V tom všem se skrývá nevyjádřený autorský předpoklad, že největší lidská zla se dají porazit tak, že je pohltíte a přeměníte na metafyzické a metaforické výkaly.
V jedné scéně Dendži obhajuje, proč se mu líbí jeho nadřízená Makima. Na poznámku, že „[Makimina] osobnost stojí za ho*no,“ se ohrazuje: „Mám rád sra*ky.“[2] Je těžké tuhle situaci nechápat jako okamžik, kdy Fudžimoto si bere Otomovu radu za svou – slouží přitom i jako obhajoba fixace celé komiksové série na všemožné exkrementy.
Podobně by Fudžimoto mohl bránit i své estetické záliby. Chainsaw Man vypadá a zní, jako by za mnohé vděčil nespočtu popkulturních vlivů, které jeho autor využil a v mžiku odhodil. Fudžimoto se to vůbec nesnaží skrývat: koneckonců jde o komiks, ve kterém najdete kapitolu pojmenovanou „Žraločí hurikán“. Dendži se v ní na žralokovi projíždí tornádem, které posedl ďábel – což je úmyslný a nestoudný odkaz na film Žraločí tornádo z produkce společnosti Syfy.
Nebo si vezměte Fudžimotův dřívější komiks Faia Panchi. Pokleslá kultura v něm může za zásadní dějové posuny a psychologické proměny postav, kterým dodává motivaci: ústřední padouch chce zmrazit celou planetou, a odsoudit tak veškerý život k záhubě, protože doufá, že ať už pak lidstvo nahradí kdokoliv, konečně vytvoří pokračování Hvězdných válek, které by stálo za to. Další záporačka zase touží lidskou společnost přetvořit stylem, který jiná postava láskyplně popisuje jako „příšerný…céčkový film“, jehož hlavní hvězda i premisa připomíná kterýkoliv z tisíce filmů s Jeanem-Claudem Van Dammem, které se často ani nedostaly do kin.
Není pak divu, že Chainsaw Man svým názvem i námětem nutně vyvolává asociace s kultovním komiksem Devilman od Go Nagaie. Zápletka, v níž se Dendži stane součástí polovojenské organizace, která se téměř celá skládá z lidsko-ďábelských hybridů či lidí, kteří s ďábly uzavřeli smlouvy, naznačuje, že Fudžimota fascinovaly tituly vystavěné kolem podobných jasně srozumitelných motivů, například Blue Exorcist či Tokyo Ghoul.
Fudžimoto vzdává hold dílům, která má v oblibě, také svou kresbou. Pro Fudžimotův styl jsou typické škrábavé linky a hojně využívá odstíny s kompozicí, která je často úmyslně plochá a skoro až kamenná. Špinavé stínování občas přerušují vášnivě, až puntičkářsky prokreslené detaily. Fudžimoto nám předkládá bezvýchodný svět, který je jen mírně vzdálený tomu z mangy Jošihira Togašiho Hunter x Hunter.
Dojem, že se Fudžimoto mangou Hunter x Hunter inspiroval, vyvolává také spoustu vizuálních efektů, postav a příšer, které vypadají, jako by je autor Chainsaw Mana ve velkém tahal přímo z ní. Jedna konkrétní bitva se zdá být přímo vytvořená podle dvojice soubojů z Hunter x Hunter. Dendži a zbytek jeho party v ní utíkají před davy civilistů, kteří se proměnili ve vražedné loutky – i v manze Hunter x Hunter hordy obyčejných lidí s vymytými mozky a mrtvolným pohledem běhají chodbami, po schodech, za rohy a přes pošlapaná těla, aby se dostaly ke svým cílům. Jejich baletní choreografie se táhne přes mnoho stran komiksu.
Fudžimoto se však neinspiroval jen u japonských zdrojů. Podobně velkou roli hrají v ikonografii Chainsaw Manazápadní hororové filmy: počínaje hordami zombies a konče zlověstnými, zamčenými dveřmi, které čekají na koncích špatně osvětlených špinavých chodeb a připomínají se jako symboly potlačovaného a abjektního.
Srovnatelně silnou inspirací byly pro Fudžimota podle všeho i americké komiksy o superhrdinech z konkrétního období. Když se Chainsaw Man konečně vyvine/navrátí do své nejbestiálnější podoby, ze všeho nejvíc připomíná nasvalené surovce z díla Todda McFarlana a jeho nástupců z nakladatelství Image Comics (vydalo série Saga, The Walking Dead, Kick-Ass nebo Spawn, pozn. redakce). Dendži jako by byl bratrancem Venoma, Cybera nebo Maula, případně dalším vývojovým stupněm Maxxe ze stejnojmenného komiksu Sama Kietha – jen s tím rozdílem, že v případě Chainsaw Mana se hlavní hrdina nerozhodl schovat do papírového pytlíku, ale do helmy s motorovou pilou. A jestliže hlavní premisa celého příběhu Fudžimotova komiksu naprosto odpovídá japonské komiksové praxi, jeho atmosféra a tón pak působí, jako kdyby autor vycházel ze specifického stylu amerických komiksů, který McFarlan a spol. zavedli.
Kromě občasných psychedelických náznaků ve stylu Granta Morrisona je ale svět Chainsaw Mana povětšinou všedně nihilistický, stejně jako kterákoliv publikace vydavatelství Image Comics v době jeho největšího rozmachu. Thomas Ligotti tenhle styl definoval jako „relativismus mačkadla na brambory“, podle kterého je „jakýkoliv druh existence zbytečný“, pokud nemá konkrétní a úzce vymezený účel; „nic nemá hodnotu samo o sobě“ a všechno je tak odsouzeno k vyhození, jakmile se to rozbije.
V devadesátých letech byli typickými protagonisty morálně nevyhranění vládní agenti nebo nájemní vrazi v celách smrti. Ani lovci ďáblů v Chainsaw Manovi nepatří mezi hrdiny, kteří by své nadpřirozené schopnosti získali jako potomci předurčených pokrevních linií nebo sklízeli ovoce vlastní poctivé práce. Jde spíš o společenské vyvrhely a odsouzence, kteří uzavírají riskantní smlouvy s malichernými ďábly. A ďáblové si za svoje služby nechávají platit částmi těl a ty, co spoléhají na jejich schopnosti, doslova pohlcují.
Takové motivy jen podtrhují hlavní myšlenku, která celým komiksem prostupuje – že hybnou silou světa je konzumace a postupná přeměna všech věcí na výměšky. To se propisuje i do struktury příběhu. Postavy, s nimiž se setkáme na začátku komiksu a kterým jsou věnovány celé kapitoly, v nichž jsou vykreslovány jako zásadní hráči či významné hrozby, mohou bez cavyků zemřít při obyčejné bouračce. Neštěstí, které je stihlo, se pak zamete pod koberec, jako kdyby šlo o provozní náklady. Při každé Chainsaw Manově misi aspoň půl tuctu nám známých a někdy i zcela zásadních postav skončí jako skvrny na zdi.
Bizarní jsou i alternativní dějiny, do kterých je děj Chainsaw Mana zasazený. V jeho světě stále vládne studenoválečná paranoia a s ní související nedůvěra k veškerým institucím. Sovětský svaz se v Chainsaw Manovi nikdy nerozpadl a Japonsko má významnou geopolitickou roli: slouží jako nárazník mezi východoasijskými komunistickými státy a americkými kvazi-kolonizátory. To vše svědčí o tom, že se Fudžimoto inspiroval u ještě starších děl – snad až u původní edice Suicide Squad Johna Ostrandera.
Nakonec ani ďáblové, kteří zosobňují lidský strach z konceptů tak děsivých jako jsou peklo, temnota nebo nadvláda, nejsou víc než figurkami na šachovnici mocných. Sice mají velkou moc, ale jak se holedbá Makima, ředitelka divize Lovců ďáblů veřejné bezpečnosti, „nutnému zlu je vždy nasazen obojek a je ovládáno státem“. Děje se tak proto, aby se dalo využít a nakonec zahodit. Proudy břitkého humoru a trhaně závratné tempo (jež působí téměř jako poryvy větru) dělají, co mohou, aby vyvážily zdrcující nihilismus, který Chainsaw Manem prostupuje. Pocit marnosti je ale vážně silný. Když démonka Power v pozdější kapitole prohlásí, že „všechny životy jsou bez rozdílu stejně triviální“, je těžké v tom nevidět odraz autorského přístupu Tacukiho Fudžimota.
Stejně tak není snadné zbavit se pocitu, že Fudžimoto nevytvořil nic víc než pastiš. Nedbalé seskupení vizuálních a narativních stylů, které sešil dohromady jako doktor Frankenstein, působí jako to, čemu se vysmíval kulturní teoretik Frederic Jameson jako „kanibalizaci všech minulých stylů, přehlídce náhodných stylistických aluzí“. Ta podle něj plodí „neutrální praxi (…), která postrádá jakékoliv postranní parodické úmysly a z níž byl odebrán jakýkoliv satirický impulz. Praxi, která je prostá smíchu.“
V druhé části textu, který na Revue Prostor vyjde příští týden, se vydáme do spodních proudů popkulturní stoky, ve které Chainsaw Man nachází hodnotu věcí, které systém s oblibou odhazuje.
[1] V textu je použitý český překlad Michaly Kropáčkové pro nakladatelství CREW.
[2] Pro potřeby textu se výjimečně odchylujeme od českého překladu. V českém vydání Chainsaw Mana otázka zní: „A co kdyby měla příšernou osobnost?“ Dendži ji odpoví: „Pak bych ji měl příšerně rád!“
