Prodávat náročnost: sen o vážném románu
O tom, co dělá knihu „náročnou“ a jak se serióznost na knižním trhu stala marketingovým prostředkem.
S laskavým svolením autorky i časopisu Dirt přeložila Nikola Bečanová. Redakčně upraveno.
Mám domluvenou schůzku v baru a dotyčnou prý poznám tak, že bude číst Annu Kareninu. Básnířka a miláček nezávislé literatury Shy Watson i můj přítel se poprvé pouštějí do Nekonečného žertu, vrcholného díla Davida Fostera Wallace. Dua Lipa v rámci svého knižního klubu pózovala s modrobílým anglickým vydáním románu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých Olgy Tokarczuk z nakladatelství Fitzcarraldo. Vítejte v době, kdy „vážná kniha“ nabírá druhý dech.
Všichni se snažíme uniknout před „brakem“, pro který se v internetovém slovníku vžil termín slop – před uměním, s nímž se zachází jako s obsahem. Tento posun v estetice, který se zrodil v online světě, se čím dál častěji projevuje ve filmu, hudbě i literatuře. Vážnost je pravým opakem braku, ale jak se kniha stává vážnou, není jasné. Narazit lze na několik teorií – od povrchních (počet stran) po komplexnější (třídní uvědomění). A otázka, jestli „vážná“ nutně znamená „náročná“, zůstává nezodpovězena. Jediné, na čem se všichni shodnou, je fakt, že vážnost je ošemetný marketingový nástroj. Pro nakladatelský průmysl to ale není žádná překážka.
Když jsem se vydala pátrat po zábavě, kterou bych mohla brát vážně, sama jsem se chytila do pasti nevědomé genderové předpojatosti: rozhodla jsem se číst víc knih napsaných muži. Svým vkusem tíhnu k příběhům o rodině a přátelství, matkách (to je naprosto samostatná podkategorie), manželství a sexu. Samozřejmě jde o falešnou genderovou binaritu – muži přece umějí psát o emocích, ženy rovněž svedou napsat metafikci a o své zatracené matce může psát kdokoliv. Já jsem ale přesvědčena, že když uvažujeme o literatuře v genderových kategoriích, není to naše vina. Mainstreamový knižní trh se totiž na gender ve velkém spoléhá. Síly ovládající střední proud jsou tak neschopné nabízet literaturu jinak než jako „holčičí knihy“ a „klučičí knihy“, že by gender klidně mohl být samostatný žánr.
Marketingový specialista Peter Dyer pracoval na titulech pěti největších anglofonních nakladatelství, neziskových knihách z malých nakladatelství a všem mezi tím. Když Dyer četl román Lies and Sorcery od Elsy Morante (knihu vydalo nakladatelství časopisu The New York Review of Books), uvědomil si, že lidem román popisoval jako „šťavnatý“ a „plný drbů“. Dodal k tomu: „Něco takového bych o osmisetstránkové bichli, která pojednává o generacích mužů, nikdy neřekl, kdyby ji napsal chlap.“
Většinu čtenářstva beletrie tvoří ženy. V roce 2022 četlo romány nebo povídky 46,9 % žen a 27,7 % mužů. I v porovnání s jinými lety to představuje stabilní 19% rozdíl. Přes 70 % pracujících v knižním průmyslu rovněž tvoří ženy, a je tak jasné, že právě jim je třeba vycházet vstříc. V posledních letech to vedlo k celé řadě ustrašených novinových titulků, které tematizovaly vztah mužů k beletrii: Kde jsou muži romanopisci? Proč muži více nečtou knihy? Možná by neprožívali takovou epidemii osamění, kdyby četli víc.
Kniha The Corrections (2001) Jonathana Franzena má všechny znaky vážnosti: je dlouhá tak, že by klidně mohla sloužit jako zarážka na dveře napsal ji autor, který toužil být „symbolem odtažitosti, autority a intelektu jako DeLillo nebo Pynchon“, a na jejích stránkách narazíte na úvahy o kapitalismu, k nimž by se mohl přihlásit kdokoliv ze střední třídy z obou pólů politického spektra. Jenže mimo stránky knihy se dnes Franzenova představa předměstského, středostavovského života stává o dost nedosažitelnější. A vážnost tak přebíjí satira.
· · ─ ·✶· ─ · ·
Emily Gould v roce 2021 napsala, že zlatý věk „Jonathanů“ je za námi. Ocitli jsme se podle ní ve světě, kde Franzen, Lethem a Safran Foer už „neokupují onu výjimečnou část knižního trhu, kde se seriózní literatura proměňuje v husy, které snášejí zlatá vejce“. Literáti, kteří ztroskotali na ostrově jménem Substack, zatnuli zuby a poohlédli se po alternativách. A aby se vyhnuli sebeparodii, obrátili se do jiných zemí nebo do minulosti. Zbyla nám tak jen skupina Jonathanů ze Skandinávie, nebo, pokud jsou vám bližší, těch z východní Evropy. Teď se musíme se klanět těm Jonathanům, kteří nepoužívají interpunkci.
V únoru 2025 vznikl novotvar „brodernismus“ (z anglického bro modernism), který označujeexperimentální/překladovou/maximalistickou literaturu. Mezi brodernistická díla patří například Septology Jona Fosseho (z Norska), Solenoid Mircey Cărtăresca (z Rumunska) nebo Herscht 07769 Lászla Krasznahorkaie (z Maďarska). V týdnu, kdy se brodernismus objevil, jsem četla román If Only norské autorky Vigdjis Hjorth. Její bolestná narativní spirála, kterou popisovala milostný poměr stárnoucí ženy, mě pohltila i znechutila zároveň. Sophie Haigney z časopisu The Paris Review svůj zážitek z této knihy popsala takto: „Přečtu padesát stran, odložím to, po týdnu román znovu otevřu, a zase nedokážu přestat číst – a pak to zase na dalších sedm dní odložím.“ Číst knihu If Only může být složité, ale nikdy byste ji do kategorie „bro“ titulů nezařadili.
Zkusíme ji otestovat podle měřítek vážnosti? Hjorth sice není muž, ale alespoň je ze Skandinávie. If Only má méně než 400 stran, ale zato vyšla u britského nakladatelství Verso. Je to příběh o matce a manželce, ale zároveň také o psaní. V jednom z prvních velkých rozhovorů s Hjorth však polovinu stránky zabírala fotografie, která zdůrazňuje autorčina holá stehna. Hjorth v něm říká, že „obdivovat ženy je velmi náročné jak pro muže, tak pro ženy. V naší společnosti je přítomna silná touha po ‚velkém muži‘“.
Nakladatelství vytahují kartu „velkého muže“, jakmile mají dojem, že by nějaká kniha mohla být na čtení náročná. Druhý román Taffy Brodesser-Akner Long Island Compromise má téměř 500 stránek a byl srovnáván výhradně s romány, které napsali muži. V Los Angeles Times o knize této americké spisovatelky napsali, že se „se řadí po bok takových amerických románů jako The Corrections [Jonathana Franzena] a Middlesex [Jeffreyho Eugenidese]“. Podle časopisu Kirkus román Brodesser-Aknerin „připomíná to nejlepší z Philipa Rotha“. Vydání v pevné vazbě se od uvedení v roce 2024 prodalo přes 43 000 výtisků. Druhý román Emmy Straub Modern Lovers je rovněž pozoruhodný svou délkou. Knihy, která čítá přes 350 stran, se od roku 2016 prodalo přes 30 000 výtisků ve vázaném vydání – a to i přesto, že měla smůlu a její obálka připomíná nalepovací tapetu z „boho-chic“ obchodu Anthropologie.
Útlá kniha je samozřejmě „ženská“. Jednoduchá. Vejde se do kabelky s balíčkem kapesníků. Několik lidí z knižního průmyslu se mi svěřilo, že roste zájem o literaturu, která je buď velmi krátká, nebo naopak velmi dlouhá. Když se přitom podíváme do minulosti, obě kategorie byly považovány za riskantní – za novelu lidé nemusí chtít utrácet a výroba objemné knihy je dražší. Většina z třinácti titulů nominovaných na letošní Mezinárodní Bookerovu cenu má necelých 200 stran.
Kniha Roky od Annie Ernaux, která v roce 2022 získala Nobelovu cenu za literaturu, je velmi politická a zároveň velmi tenká (navíc autobiografická, což se nám dává najevo zvěčněním autorčina obličeje na obálce). Allison Paller, manažerka webu nakladatelství Seven Stories Press, které vlastní americká práva k dílu Ernaux, říká, že „navzdory všemu, o co se snažíme, se [knihy Ernaux] na internet dostávají stejně jako práce Joan Didion: vyfocené na krásném přehozu se šálkem kávy“.
Podobně jako Roky se i neapolské romány Eleny Ferrante na internetu objevily nejprve prostřednictvím svých obálek. Jedna z nových čtenářek si posteskla, že jí k četbě knihy, ve které hlavní hrdinky „dospívají spolu s nástupem olověných let plných vzpomínání na druhou světovou válku,“ nalákali jako na příběh o „síle ženského přátelství“. Spisovatelka Anna Fitzpatrick takový popis knihy obhajovala slovy: „Politika a ženské přátelství jsou nerozlučné.“
Kreativní ředitel na adresu přebalů uvedl, že „nádech vulgarity“ byl záměrný. Marketér Dyer poznamenává, že „neapolské romány jsou probírány, jako kdyby šlo o italskou obdobu reality show The Real Housewives Itálie“. Což je zvláštní, protože příběhy knih Eleny Ferrante se odehrávají v prostředí dělnické třídy. Jenže jejich pověst jakožto literární fikce cílené na ženy (bez ohledu na to, zda je autorka skrývající se pod pseudonymem skutečně žena) převládá nad obsahem samotného knižního vyprávění.
Literární fikce „pro muže“ mezitím dělnickou třídu fetišizuje. „Existuje určitý romantický ideál chlápka, který si o polední pauze v továrně čte tlustou bichli,“ říká Paller. „V marketingu na to narazíte všude: na týpky, co makají od devíti do pěti v pracovních kalhotách značky Carhartt.“
Můj přítel (silně potetovaný absolvent Lewis & Clark College, který dnes pracuje v zahradnictví Greenpoint) věnoval týdny četbě románu The Recognitions Williama Gaddise. Sám nedokáže říct, jestli mu přelouskání knihy, která má 956 stran, něco dalo, protože se mu vlastně ani nelíbila. Zkouším nadhodit: „Možná aspoň potvrzení, že jsi ten typ chlápka, co přečetl The Recognitions?“ „Proboha,“ odpověděl mi. „Tenhle typ nesnáším.“
· · ─ ·✶· ─ · ·
Knihy, které vyžadují čas, jsou v rozporu s pozdně kapitalistickou bezprostředností. Výsledkem je, že se pak autofikce jeví jako stravitelnější volba – v podstatě je jako psaní příspěvků na sociální sítě. Spisovatelka a kritička Lynne Tillman mi však řekla, že „rozdíl mezi vážným a nevážným psaním spočívám v tom, jak píšete. Přívlastek ‚vážný‘ obvykle označuje, že to vážně myslíte s psaním samotným. Mnoho spisovatelů to tak má. Zda se jim to podaří, to už je druhá věc.“
Zatímco marketingová oddělení debutová díla staví na základě smyšlených přirovnání vedle těch dávno známějších, čtenářstvo se upíná k idolům, v jejichž životních stylech se zhlédlo. Kniha The Houseguest – sbírka rádoby hororových povídek zesnulé mexické autorky Amparo Dávily, kterou vydalo nakladatelství New Directions, se od roku 2021 opakovaně objevuje na Instagramu Kendall Jenner. Působí to, jako by ji snad Jenner během své nekonečné dovolené na jachtě (taková představa je znepokojivá až by mohla pocházet z knihy samotné) četla snad celé roky. Jenner, jak říkají lidé z PR branže, „prodává“ – knihy The Houseguest se prodalo asi 30 až 40 tisíc výtisků, a to v době, kdy literární kritika přichází o své tradiční příznivce.
Způsob, jakým se Jenner, Dua Lipa, Kaia Gerber a jim předcházející celebrity s vlastními knižními kluby vyjadřují o své četbě (nadšeně a hyperbolicky), naznačuje, že dalším faktorem serióznosti knihy je pocit „neurčité výjimečnosti“. Zkrátka: pokud máte v oblibě Dakotu Johnson, vezmete si její doporučení k srdci. Anebo se stane pravý opak. Franzen si jednou veřejně postěžoval, že si Oprah pro svůj knižní klub vybrala jeho román The Corrections – její vkus považoval za „přehnaně sentimentální“. Přihlásil se tak k představě o literární náročnosti, která obklopuje velké „bro“ knihy, včetně jeho vlastních, a jež mnohé ze svého hájemství vylučuje. Proč by Oprah nemohla svému přívrženstvu doporučit k četbě něco, co je v podstatě rodinné drama z amerického středozápadu? Navíc, když se kniha jí samotné líbila? Verze s jejím brandingem se během prvního roku prodalo více než 200 000 výtisků, tedy stejně jako té původní.
Nakladatelství koneckonců vytvářejí profily svých spotřebitelů stejně jako firmy v jakémkoliv jiném odvětví. Minulý měsíc v Deep Vellum rozeslali speciální signální výtisky knihy Schattenfroh Michaela Lentze. Byly uzamčené v dřevěných krabičkách, které bylo třeba otevřít násilím, a opatřené poznámkou: „Chcete-li si knihu vzít, musíte prokázat, že to s ní jako čtenáři či čtenářky myslíte vážně.“ Byl to pouťový trik, který ale pomrkával po těch, kteří bezpochyby náročné knihy vyhledávají, a zároveň poukazoval na to, jaký význam pro tuto skupinku vyvolených může mít.
„I když může být leckdy zábavné tvářit se ohledně [experimentálních bichlí] trochu elitářsky, myslím, že nejlépe někoho pro tyhle velké ‚bro‘ knihy nadchnete tak, že dotyčného*ou na tyto tituly nejdřív připravíte a pokusíte se, aby byly přístupnější,“ říká James Webster, marketingový ředitel nakladatelství Deep Vellum a Dalkey Archive. „S experimentálním uměním se musíte potkat někde na půl cesty. Pokud je něco opravdu jedinečné a chcete mít co nejlepší zážitek, musíte k tomu přistupovat správně naladěni.“ Nenajdete to na hracím poli, které opanoval brak.
