Traumatické tkáně

Nela Pietrová
12. 7. 2022
©️ Nela Pietrová

Med stékal pomalu po záhybech cizí živé struktury, která parazitovala na tepně. Lepil 
a pohlcoval bakterie způsobující procesy rozkladu. Všichni jsme vnímali temporalitu, kterou tato tkáň zosobňovala, byla jako přesýpací hodiny, které exponenciálně zkracovaly život.

Říká se, že když uvidíš své ruce ve snu, čeká tě velké štěstí. Jednou jsem ve snu vytočila desítky dokonalých misek.

Na mém levém boku se táhne dlouhá růžová linka. Už dvacet pět let se mnou roste, rozpíná se. Občas, když jsem nervózní, cítím jemné svědění, upozorňující na její přítomnost. Dlouho jsem nerozuměla přesnému důvodu její existence. Leskne se jako glazura na amfoře mého těla. Sklo je zpomalený tekutý čas, říká se. Jeví se jako pevná struktura, pomalu však teče za horizont naší časovosti.

Na několik hodin se náš prostor zúžil na jeden metr čtvereční. Cokoli za touto hranicí se rozpíjelo do mlžného oparu a unikalo naší pozornosti. Nebo, může být něco mlžné a ostré zároveň? Jako nějaký instagramový filtr. Po několika hodinách jsme se odhodlali vystoupit z pomyslné ochranné vrstvy, nespouštěli jsme však zrak z detailů. Mikrosvěty se snad probouzely až s naším pohledem, jako by tam předtím vůbec nebyly.

Teplé mikročástice dechu dopadají na mou šíji a proměňují se ve sněhové vločky. Molekuly parfému se vpíjejí do mé pokožky a putují do krevního oběhu. Skrz něj se stanou součástí mé pachové paměti. Později, když jedu tramvají, ucítím tento pach a bodne mě v břiše. Neznámý muž v obleku stojí kousek ode mě, musím si přesednout. Ten večer jsem nechala s lehkostí kolonizovat mé tělo. Nenápadně jsem sublimovala a zanechala za sebou prázdnou skořápku, zatímco jsem se vznášela nad našimi bloudícími opilými těly. Dohrála skladba a já se musela vrátit, aby mohl nastat konec.

Učili jsme se to ve fyzice. Kinematika?

Na hrdle stále cítím tlak. Jedno ladné gesto, mé tělo dopadá na měkkou matraci, která se mu podvolí. Zpětně trasuji trajektorii celého pohybu. Trvalo to vteřinu. Silné sevření prstů kolem mého krku, náhlý stav beztíže, nečekaný pohyb prostorem, jako když hodíš míč. 

Mé ruce se obtiskly do tuhnoucí plochy jejího boku. Jemné prohloubení, údolí ve tvaru pěti prstů a dlaně, které se snažily ji obrátit. Chvíli trvalo, než se kůže vrátila zpět. Když spíme na paměťové pěně, obtisk naší hlavy se rýsuje na povrchu ještě chvíli po tom, co ji zvedneme. Jako bychom se dívali na dekonstrukci našeho pohybu, na zpomalený reverzní filmový snímek. Byla plná vody, vody na nesprávných místech. Tělo vypudilo pozůstatky opiátů a infuzní kapaliny, už je nebude potřebovat. Vytáhla jsem z lůna hadičku. Tváře se propadly a v obličeji se rozlila něžná úleva.

Pod nehty se skrývaly pozůstatky boje s nepřátelskými výrůstky na jejích nohách a tříslech. Zaschlou krev jsem pečlivě odstranila tenkým kovovým předmětem.

Ve svých bílých bavlněných peřinách můžu bezpečně stárnout skrz fiktivní postavy seriálů, 
znovu a znovu.

Možná odmítám budoucnost, protože původní obrazy se rozpadly, pixel za pixelem, 
a imaginace nové alternativy selhává. 

Terapie jsou čím dál náhodněji rozmístěné. Dny se točí v nervózních smyčkách, klinická popsatelnost mého vědomí vytváří rytmus, který mě ukotvuje v iluzorním lineárním čase, tabletu po tabletě. Traumatické tkáně však vnímají hluboký čas. Uzdravení je relativní pojem, bojím se ho říkat nahlas.

Říká se, že člověk vymění celý povrch kůže na svém těle během čtyř až šesti týdnů. Jeho pot už jsem dávno shodila, pot a dech dalších a dalších taky. Rozptýlili se v podobě milionu částeček po cestě do školy. Trousila jsem je s rytmickou přesností dětského kroku.

Našli jsme místo v lese ohraničené posledními zbytky oranžového světla klesajícího slunce. Postupně rozkrýváme nejmenší detaily struktur mrtvých větví, na kterých pučí nová komunita mechů a lišejníků. Pod upadlými kusy kůry se odhalují jemná vlákna, prst trasuje skrytý pohyb vody stoupající ke koruně. 

Oči jsou zakouzlené malými výřezy reality s ideální fotografickou kompozicí totální náhody. Uschlé listy se ve zlaté hodině měděně lesknou a ladí s korunami stromů, které jsou jako v plamenech. Všude kolem jsou dokonalé palety barev; měděná, mátově zelená, a fialová v různých stupních průhlednosti se symetricky větví v hebkém svitku rostliny. Její jemné chloupky hladí čerstvě zahojenou ranku na prstu. 

Slunce zašlo, sedíme upoutaní u mobilu, kde mám na tapetě 3D objekt lišejníku s pastelově duhovou texturou. Přiblížíme se známým pohybem dvou prstů, display nás spolkne a putujeme jednotlivými záhyby, dokud nenarazíme na konec rozhraní. Obracíme směr.

Jen
hluboko hluboko hluboko
zaklesnu.
Nebo
se vzdálím – jen malinko.

Někdy se nahromaděné doteky přemění v rozptýlenou úzkost a přepadá mě pocit marnosti. Všechny pachy jsou silnější a moje kůže se stává hypersenzitivní, každý dotek se násobí a prohlubuje propast mé úzkosti hluboko do struktur tkání. Můžeš mě škrtit, ale jen trochu.

Jsem v meziprostoru, v liminální diaspoře traumat. 3D objekt ve strnulé geometrii programu rozpínajícího se do nekonečna s matematickou přesností stroje. Ruina není něco, co se rozpadá, ale něco, co mě uvězňuje mimo lineární čas.

---

Nela Pietrová vystudovala University of Arts London, aktuálně studuje Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru intermédií Mileny Dopitové. Zkoumá trauma a queer narativy skrz digitální a materiálové přeměny.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít