Love Me Tender (ukázka)
„Vzdala jsem se všeho, ale nic mimořádného nedělám. (...) Na co při plavání myslíš? Na nic. Nemyslím na nic. A kromě AC/DC poslouchám jen Mši v h moll.“
Přinášíme ukázku nově přeloženého minimalistického a radikálního románu francouzské spisovatelky Constance Debré. Na Prostoru On-line jsme o Debré psali už dvakrát – jednou v přehledovém textu, podruhé v eseji od editora překladu Františka Feketeho.
Knihu přeložila Petra Zikmundová. Úryvek publikujeme se svolením tranzit.cz. Vulgární výrazy redakčně upraveny.
***
Nechápu, proč by se láska mezi matkou a synem měla lišit od ostatních druhů lásky. Proč bychom se nemohli odmilovat. Proč bychom se nemohli rozejít. Nechápu, proč bychom se na lásku nemohli jednou provždy vykašlat, na předstíranou lásku, na všechny podoby lásky, i na tuhle, proč je nezbytně nutné, abychom se v rodině i mimo ni milovali, abychom si to navzájem i sami sobě neustále vykládali. Říkám si, kdo s tím přišel a kdy, jestli je to trend, projev neurózy, nutkavé potřeby, bláznovství, jaké za tím stojí ekonomické zájmy, politické motivace. Říkám si, co se za všemi těmi řečmi o lásce skrývá, co se po nás chce. Pozoruju ostatní a vidím jen samé lži a samé blázny. Kdy s láskou skoncujeme? Proč bychom nemohli? Musím to vědět. Zajímá mě to.
***
Moje práce spočívá v čekání, plavání a šuk*ní holek.
Čekání, než kniha vyjde, než se řízení pohne, než přijdu k aspoň k nějakým prachům, než uvidím syna. Čekání, než se to uklidní, než si svět zvykne, než se zahojí, dá znovu dohromady. Svět kolem mě. Zpátky se nevrátím, nevlezu do své dřívější kůže.
Ani náhodou.
Kdyby mi stačilo jen být na holky, tak by to podle mě prošlo. Lesba, ale advokátka, stejný život, stejné prachy, stejný vzhled, stejné názory, stejný vztah k práci, k penězům, k rodině, ke společnosti, k materiálním věcem, k tělu, k ideálům. Kdybych si ponechala stejný vztah k světu, bylo by to mnohem jednodušší. To ale nejde, tak se to nedělá, a proto jsem to všechno taky nedělala. Všechno jsem to udělala kvůli novému životu, dobrodružství. Z toho podle mě šílejí, Laurent, soudci, všichni, kdo se se mnou přestali bavit. Jako by jim nikdy nepřišlo na mysl, jak je lákavé na všechno se vykašlat. Jako by to byl takový problém, jako by žrádlo ve Franprixu čórovali oni, jako by na hraně žili oni.
Vzdala jsem se všeho, ale nic mimořádného nedělám. Chodím spát brzy, vstávám brzy, nepiju, nefetuju, nepraktikuju BDSM v neděli o páté, za nic nebojuju, necítím sounáležitost s žádnou komunitou, spřízněnost s žádnou osobou. Plavání, čtení, psaní a holky, úplná asketka. Bez cigár a sexu bych byla skoro straight edge, hard core na vlastní způsob. Kdyby jako já žili všichni, byla by to samozřejmě anarchie. Can I have the check please, la cuenta por favor. Zaplatím, o tom žádná, no problemo, všechno se musí zaplatit.
Nic jiného než čekat se každopádně dělat nedá, když vám osud přišlápne palici k zemi. Nedá se hnout. Marná snaha. V tu chvíli musí být člověk silný. Vyhustlit prachy, vyhustlit desetieurovku, na nájem, na cigára, poradit si se spoustou blbostí, aby dny nějak plynuly, aby se člověk nakonec aspoň nějak vyspal. V tu chvíli vyjde najevo, kdo to zvládne a kdo se sesype, kdo se vrhne do Seiny, kdo začne chlastat, polykat xanaxy, kdo skončí ve špitálu, na chodníku nebo v base.
Já je chápu. Vždycky jsem chápala ty, co to nedají. Ale já to zvládnu. Podle mě vydržím díky něčemu, co mám v těle. Takový mám aspoň dojem, protože jsem se v tom smyslu nijak nerozhodla. Někde v mozku se zavře západka, nebo je to nějaká zvláštní chemie, nevím. Vím jen, že už nic necítím. Že bych mohla chodit po skle. Je to samozřejmě velmi křehké. Musím si dávat pozor. Velký. Kdyby mě v tom tělo nechalo, byla bych v koncích. Proto plavu. Abych ho udržela ve vrcholné rovnováze a síle. Díky němu to totiž zvládám. Něco se totiž ze svalů dostává do duše. Dobře vidím, že když nejdu plavat, mám hrozný den. Žiju ze zásob, nemůžu si dovolit sebemenší přešlap. Takže plavu denně, už o tom ani nepřemýšlím. Dělám to a basta. Tak se disciplinuju, tak postupuju, tak blázním, abych se nezbláznila. Dělím čas, rozkládám ho na jednoduchá gesta, ta vykonávám.
Střídám bazény Taris, Pontoise, Saint-Germain, Les Halles, Butte-aux-Cailles, Joséphine Baker. Držku pod vodou. Čtyřicet minut. Dva kilometry kraulem. To je má smlouva se sebou samou. Můj jediný závazek. Otázka života a smrti. Pokud někdy skončím, padnu. Po sprše je mi vždycky líp. Ostatně jinde než na plavání už se nesprchuju. Sprchy jsou tu prostorné. Je v nich veselo. Díky plavání mám celkem pěknou postavu. To jen tak mimochodem. Krása je důležitá. Krása a síla. Bez nich bych si to dávno hodila. Denně se zachraňuju. Další den musím samozřejmě znovu.
A pak taky holky. Toho podzimu jen dvě. Ale bylo to fajn. Bylo to nezbytné. Všechen ten čas s nimi byl životně důležitý. Ujišťovaly mě, že jsem naživu. Nevím, co jiného v lehké depresi dělat než vést tenhle small talk s neznámými lidmi. Sex uvolňuje. A taky je zdarma, je jako mše. Ostatně chodím i do kostela. Zapálím svíčku, požádám o odpuštění svých hříchů.
Na co při plavání myslíš? Na nic. Nemyslím na nic. A kromě AC/DC poslouchám jen Mši v h moll. Ty fakt na všechny kašleš? zeptala se mě G. mnohem později, těsně před tím, než jsem ji políbila. Jako bych měla čas o tom uvažovat. Nějak jsem se z toho vykroutila. Lidi netuší. Zrovna jsem v Saint-Germain-des-Prés na jednom ex votu četla: Toto je můj milovaný Syn, kterého jsem si oblíbil. Jeho poslouchejte. Vyfotila jsem si to. Moje práce spočívá v čekání, plavání a šuk*ní holek. Agnus dei qui tollis peccata mundi.
***
Mým plánem je mít co nejmíň. Věcí, míst, lidí, milenek, syna, přátel. Myslela jsem, že homosexualita je i o tom. Měla jsem za to, že lesby jsou stejně neotřelé jako buzny. Měla jsem na mysli Edwige Belmore, Kathy Acker, Dorothy Allison, Nathalie Barney, nebo i Beth Ditto. Nechala jsem se napálit marketingem. Holky, které potkávám, chtějí byt, psa, děcka, se mnou to nevyhrály. Na podbřišku mám napsáno Zkurvysyn, vidí to všechny, než se se mnou vyspí, to jsou moje všeobecné obchodní podmínky, zlato. Na taťku s mamkou už jsem si zahrála. Mamka s mamkou, to mi přijde jako stejná nuda. Ne že bych proti tomu něco měla, neříkám, že je na tom něco špatně, každý ať si dělá, co chce a může, ale pro mě osobně tudy teď cesta nevede. Po vztahové stránce jsem pořád na jipce. Občas mám těch holek po krk. Toho, jak se chtějí držet za ruku, jak mi vykládají o své práci, jak doufají, že vyrazíme někam na víkend, na dovolenou, na véču. Co navrhuješ ty? ptají se. Nenavrhuju nic. Občas je nenávidím. Občas uvažuju, proč s nimi vůbec spím. Ne že by mě vždycky strašně rajcovaly. Sex je sex. Když člověk šuká hodně, nedělá to pro rozkoš. Jsem jako puberťák s playstationem, co tolik hraje Call of Duty, až se z něj stane autista, puberťák, co by se klidně mohl u sebe v pokoji oběsit, vyvraždit půlku třídy nebo nakonec neudělat nikdy nic. Přála bych si být buzna.
***
S kámošem Jibém tomu říkáme výpadovka, akorát u něj jde o kluky. Bacha, výpadovka, píšeme si vždycky, když máme sto chutí se s někým rozejít, když nás láska ubíjí, když už máme dost. Říkáme si, že to nesmíme uspěchat, dělat to nalačno, že si máme jít zaplavat, projít se kolem bloku, dýchat do břicha. A když to uděláme, podporujeme se, poplácáváme se po zádech, uklidňujeme se. Taky víme, co to o nás vypovídá. Nejsme včerejší. Rozumíme si i beze slov. Mnohdy jsem dala kopačky zprávou. Občas se s nimi sejdu, když na tom vážně trvají, když si máme vrátit věci. Udávám co nejmíň důvodů, pořádně nic nevysvětluju. Snažím se neuhnout, neustoupit, čekám, až bude po všem, až je mluvení přestane bavit. Nikdy jsem nedostala facku, nezažila žádnou scénu. Rozčilují se až potom. Až pak mě začnou nenávidět. Až pak dostávám smršť zpráv, telefonáty z neznámých čísel, maily poslané ve 3:24 nebo 5:17. Co mám dělat, když už je nemiluju, když už po nich netoužím, co s tím zmůžu já a co ony? Je to snad nestresuje, ony necítí, že je něco špatně, ten stín pochybnosti, když mi říkají, že mě milují? Kde je jejich podíl na tomhle násilí, tohle nutkání, tahle část života, pravdy? Jasně že sama sebe unavuju. Tím, že se moc brzo, moc rychle všeho zbavuju, lidí, věcí. Že do toho vždycky zase zapluju, jako feťák nosem do koksu, na den nebo na dva měsíce, až se jednoho rána probudím s pocitem kocoviny. Z toho, jak miluju, jsem občas úplně vyřízená.
***
Přes léto jsem spolubydlícímu odvykla, už nesnesu, když je doma, vadí mi tam. Od září beru, co se namane.
Garsonky, pokoje, byty, pohovky, postele, kde se dá, na pravém břehu, na levém. Spíš na tom pravém. Třetí, čtvrtý, devátý, jedenáctý, osmnáctý, devatenáctý obvod. Dřív jsem se vyznala jen na levém břehu, rozšířila jsem revír a líp se orientuju. Do šestého už nechodím, do pátého ještě míň, to mě ani nenapadne. Všude zůstanu dva tři dny a jdu dál. Věci na plavání, počítač, džíny, dvě trika, cestuju nalehko. Nabídnu si něco z lednice, sním dětem večeři, přinesu croissanty, vždycky jím vestoje. Stala se ze mě kočovnice v mezích městského okruhu, žiju na útěku.
Občas si říkám, že bych mohla vypadnout, odjet z Paříže. Nic mě tu totiž nedrží, rodina ani práce. Shodit další zátěž. Doopravdy odejít. Do jiného města. Jiného podnebí. K moři. Nebo prostě putovat. Bez cíle. Hit the road, Jack. Kdybych měla káru. Ale asi je lepší, že nemám, možná bych v ní pak spala, s nikým už se nebavila, nic už nepotřebovala.
Mezipatro. Garsonka. Metro Abbesses. Není tu moc světla. Ale stejně je hnusně. Na postel položil čisté povlečení, dva ručníky jako v hotelu a jointa. Je to bývalý mé kámošky. Bydlí tu, když nemá děti. Těžím z rozvodů ostatních. G. za mnou přijde do baru na Pigalle, dáme si skleničku, jdeme na večeři, trochu se pohádáme. Říká, že ta restaurace je hrozná, tu omáčku na těstoviny rozmrazili, ještě je studená, ať ji zkusím prstem. Zůstane u mě přes noc. Další den se budím brzo, jdu se projít, nakoupím blbosti na snídani a noviny ze stánku u kolotoče. Vrátím se, nic neděláme, má špatnou náladu, já taky. Odchází, dívám se na televizi jako v hotelu, usnu, vzbudím se v noci, mám hlad, v kuchyňském koutu má proteinové prášky v dózách velkých jako kýble, nejspíš začal posilovat, zkusím vanilkovou syrovátku, je dobrá, říkám si, že bych možná mohla vyškrtnout jídlo a pít jen šejky, už bych nikdy nemusela nakupovat. Googlím, na fórech závisláků na zvedání železa týpci tvrdí, že to není zdravé, že je lepší udržet si normální život.
Jedu linkou 12 na Sèvres-Babylone, ve Flore se scházím s Marií. Zdravím holku na kase, provozního, prý viděli Paula s jeho otcem. K dětem Marie říká, že by ráda jedno měla a později byla ženou jako já „nebo Françoise Sagan“, u které si nikdo není jistý, jestli děti má. Má čtyři auta, tři koně, dva byty, vydělává vlastní peníze, utrácí je, jak nás to v našich pošahaných rodinách naučili, jako by neměly žádnou hodnotu, jako by dnešek byl náš poslední den, bez obav, nebo si je aspoň nepřiznávat. S láskou to samé. Myslíš, že to dáme? ptá se. Přisvědčím, abych jí udělala radost. Stejně se vždycky někdo najde, i když je trochu únavné pořád začínat znovu. Říká mi, Myslíš, že je to proto, že tobě umřela máma a že mně umřel táta? U ní je to ještě čerstvé, já už se přes to dávno přenesla. Stejně ani nevíme, jestli nám chybějí, jestli jsme kvůli nim smutné, jestli jsme kdy byly. Smrt mě nevyvádí z míry, i když z toho pocitu, co všechno se musí přežít, by člověk zešílel, to rozhodně. Říká, že to, co se děje s Paulem, není zkouška, ale příprava, prý kvůli tomu, že moje matka zemřela v mém věku. Veze mě svým starým range roverem, který je cítit benzínem, kobylami a cigáry, které típeme do prázdných plechovek od coly.
V garsonce jsem zpátky kolem jedné. Klíče jsem nechala uvnitř. Strkám k zámku plastovou kartičku do bazénu, už jsem to dělala dvacetkrát, často to funguje, teď ne. Vylezu do patra, chytám se konečky prstů, vyšvihnu se na balkon, strčím do okna ramenem, otevře se, nerozbije, to mám zase štěstí, říkám si. Den nato vracím klíče, děkuju za trávu, nechávám si pro sebe, že jsem ji nevykouřila.
