„Léčit ruku popálenou o plotnu paralenem“: duševní zdraví v době antidepresiv, nejednoznačných studií a individualismu

Antidepresiva tlumí psychickou bolest, neřeší však její individuální ani celospolečenské příčiny – a mohou od nich dokonce odvádět naši pozornost. Problémem jsou i vedlejší účinky či symptomy z jejich vysazení.

„Všechny moje kámošky jsou na antidepresivech. Nevím, jestli to není mou bublinou: queer lidi jsou často v nedobrý psychosociální situaci, stejně tak aktivisti a podobně…, ale i když jsem se nedávno sešla se svýma normies kámoškama, hned jsme se začaly bavit o tom, na kolika jsme mikrogramech,“ líčí Iv, zatímco umazané a opálené sklízíme plody francouzských vinic.

Ze sběrů vína, kde měly s antidepresivy zkušenost dvě z mých tří českých spolustřihaček, jsem se přesunula do Varšavy, kde mě moje hostitelka požádala, abych jí ráno – respektive odpoledne, protože dopoledne vstávat zpravidla nezvládala – připomínala, že si má vzít prášek. Načež jsem se vrátila do Prahy, kde jsem si chválu antidepresiv vyslechla z úst kamarádky na popříjezdovém pivu.

Jak opakovaně upozorňují novinové titulky, s nárůstem výskytu vážných duševních potíží – a s postupující destigmatizací a osvětou – vytrvale roste i míra užívání antidepresiv. Dle nejnovějších dat OECD bylo v České republice za rok 2021 průměrně předepisováno téměř sedmdesát denních dávek antidepresiv na tisíc obyvatel. Před deseti lety jich lékaři a lékařky předepisovali čtyřiačtyřicet. A to se u nás bere dvakrát méně antidepresiv než třeba na Islandu nebo v Kanadě.

„Díky úspěchům akutní medicíny, která podává heroické výkony a zachraňuje životy, žijeme déle, ale naše populace je zároveň nemocnější. Ruku v ruce s tím narůstá výskyt duševních poruch. Infarkt nebo mozkovou mrtvici člověk možná přežije, ale jeho nálada a sebevědomí jdou dolů,“ vysvětluje Miloslav Kopeček, psychiatr z Národního ústavu duševního zdraví. Za zvyšující se množství lidí užívajících antidepresiva podle něj částečně může také souběžnost s chronickými fyzickými onemocněními.

Názvu navzdory se pak antidepresiva nepředepisují pouze lidem s depresemi – dnes je užívají i lidé s úzkostmi či poruchami spánku. A zatímco spotřeba antidepresiv roste, spotřeba hypnotik či vysoce návykových benzodiazepinů naopak klesá. Předepsat antidepresiva navíc nyní mohou nejenom psychiatři, ale třeba i neurologové či praktičtí lékaři.

„Jedním ze způsobů, jakým se antidepresiva testují, je takzvaný plovací test. V rámci něj jsou potkani umístění do kádě s vodou. Potkani na antidepresivech ve srovnání s těmi na placebu dál bojují o život, nevzdávají to. Antidepresiva zvyšují míru odolnosti vůči frustraci a stresu, dávají sílu bojovat,“ pokračuje Kopeček s tím, že antidepresiva výrazně snižují míru sebevražednosti. „Spíš než nárůst spotřeby antidepresiv mě pálí skutečnost, že třetině mých pacientů antidepresiva nezaberou,“ zdůrazňuje.

O trochu lepší než placebo

O to, jak moc antidepresiva fungují – respektive jak výsledky studií o jejich účinnosti interpretovat –, se kritici a zastánci antidepresiv věčně přou. Antidepresiva prokazatelně pomáhají tlumit symptomy deprese lépe než placebo – nikoliv však zásadně. V rámci studií se jejich účinek nejčastěji měří pomocí Hamiltonovy depresivní stupnice, kterou účastnictvo vyplňuje a jejíž škála jde od 0 do 52. Antidepresiva jsou v tomhle případě průměrně úspěšnější o pouhé dva body více než placebo. V praxi platí, že někomu antidepresiva pomohou zásadně, zatímco někomu nezaberou vůbec a individuální reakci pacientů nelze předpovědět. 

„Mně teď antidepresiva konečně pomáhají fungovat. Dřív jsem si ani nezvládala dojít na nákupy a dneska už si občas zajdu do knihkupectví nebo na kafčo,“ líčí moje kamarádka Nikola. Nebylo tomu tak ale od počátku. 

Poprvé se k antidepresivům dostala před čtyřmi lety. „Přišla jsem k psychiatričce: Co vám je? Tady máte čtyři krabičky a přijďte za měsíc a půl na kontrolu. Přišla jsem na kontrolu: Jak vám je? Blbě? Tak tady máte další čtyři krabičky,“ popisuje svou zkušenost z rodného maloměsta. Antidepresiva nakonec kýženou úlevu přinesla, a Nikola je proto poměrně brzy vysadila.

Letos se k nim nicméně vzhledem k návratu sebevražedných myšlenek a houstnoucí depresi vrátila. Nejprve jí kombinaci antidepresiv a antipsychotik předepsala praktická lékařka. Dokud ale Nikola nezašla za psychiatričkou, která jí léky doporučila brát v jiném množství a nasazovat je postupně, cítila se ještě hůř než bez nich.

Jonáš Motyčka, režisér letos natočeného snímku Horská dráha o hraniční poruše osobnosti, si zase před třemi lety psychiatričce postěžoval, že se mu špatně spí. Lékařka odpověděla, že mu „předepíše něco na spaní“. Jelikož si však s psychiatričkou nesedl, našel si jinou – a teprve od ní se dozvěděl, že „na spaní“ bere antidepresiva. „Cítil jsem se podvedenej,“ dodává.

Spánek se mu zlepšil, prášky ho „vyvedly z temných chvil“. Tloukly se nicméně s jeho životním stylem – rád s přáteli popije, což v kombinaci s antidepresivy může představovat těžké břímě pro játra, pročež je postupně vysadil. „Je to skvělej doplněk terapie, ale člověk to nesmí brát jako zázračnou pilulku,“ shrnuje.

Jak upozorňuje psychiatr Kopeček, těžce depresivní pacienti jsou často ve stavu, že zahájit psychoterapii ani nezvládají. Nejprve proto začnou brát antidepresiva a až, když se zlepší, mohou začít v rámci psychoterapie rozplétat příčiny svého duševního propadu. „Antidepresiva mohou být spíše zástupné řešení, léčba symptomů, ale jsou snadno dostupná a dosud nikdo nic lepšího nevymyslel,“ připouští.

Psychoterapeutická péče je nicméně ještě hůře dostupná než ta psychiatrická: psychoterapeutů je dlouhodobě nedostatek, a to zvláště těch, jejichž péči proplácí zdravotní pojišťovna. Psychoterapeutická péče pak nestojí pouze peníze, ale i další v kapitalismu nedostatkovou komoditu: čas. „Měla jsem teď začít chodit na sezení třikrát týdně, ale tak často chybět v práci si zkrátka nemůžu dovolit,“ potvrzuje Nikola. Zobat prášky je zkrátka neskonale jednodušší.

Seberou emoční bolest, ale i část radosti či libida

„Teď jsem hlavně řešil, jak se hmotně zajistit: našel jsem si práci, osamostatnil jsem se od rodičů,“ vysvětluje devatenáctiletý Vít, proč na psychoterapii zatím nechodí, ač by rád. Na antidepresivech je půl roku a zbavila jej děsu z běžných mezilidských interakcí. „Život už není takový utrpení. Chybí mi ale prožívat věci jako dřív. Chybí mi bejt smutnej, chybí mi dokázat si užít věci naplno,“ líčí s lítostí v hlase do telefonu.

Emoční otupělost patří mezi vůbec nejběžnější vedlejší účinky antidepresiv: zkušenost s ní má přibližně polovina uživatelů. V jedné studii po užívání takzvaných SSRI antidepresiv (česky inhibitorů zpětného vychytávání serotoninu) méně reagovali jak na pozitivní, tak na negativní podněty i dobrovolníci bez deprese. „Možná jde tedy částečně o způsob, jakým antidepresiva fungují: zbaví lidi s depresí emoční bolesti, ale naneštěstí je připraví i o část radosti,“ komentovala výsledky studie její spoluautorka Barbara Sahakian.

Ačkoliv si lidstvo utišuje antidepresivy narušenou psychiku už od padesátých let, stále totiž nevíme, jak antidepresiva vlastně fungují. Teorie o nedostatku serotoninu v mozku, který údajně může za deprese a další potíže, se nikdy nepotvrdila – jakkoliv třeba SSRI jeho hladinu na neuroreceptorech zvyšují. Vztah mezi fyziologickým efektem a duševním rozpoložením ale zůstává nejasný. 

Farmaceutickému průmyslu se nicméně podařilo skrze reklamu, která je třeba v USA povolená i v případě léků na předpis, a osvětové kampaně z této lákavě jednoduché hypotézy učinit všeobecně uznávanou pravdu. Pak totiž bylo o dost jednodušší léky ve formě snadno dostupných pilulek zpeněžit. Zároveň pak farmaceutický průmysl z velké části financuje výzkum  – a to dokonce včetně metaanalýz, považovaných za etalon objektivity. Studie, které efektivitu psychofarmak nepotvrzují či až příliš ostře poukazují na jejich vedlejší účinky, často nejsou vůbec zveřejněny či jsou jejich výsledky interpretovány neupřímně. 

Stačí se také podívat na ochotu, s níž farmaceutické firmy svoje léky na trhu rozšiřují, ačkoliv to jde proti zájmům pacientů. Svého času rekordní pokutu dostal třeba výrobce jednoho z populárních antidepresiv paroxetinu za cílení na děti, přestože u nich lék vyvolává myšlenky na sebevraždu, což firma sama věděla.

„Musím zdůraznit, že já jsem citlivá na vše možné. Užívám si vedlejší účinky i u léků, u kterých jsou vzácný,“ otevírá náš rozhovor Karolína. Antidepresiva začala brát před deseti lety, kdy ji děsily čím dál častější myšlenky na sebevraždu. „Intenzivní pocity, že moje existence nemá smysl, ustoupily. Po nějaké době jsem ale začala být úplně frigidní. Cokoliv, co souviselo s touto oblastí, se mi zdálo nechutný, jak z jiného světa, nebyla jsem schopná přimět se k milování,“ popisuje další z častých vedlejších účinků antidepresiv. Byla přitom v dlouhodobém vztahu, kterému to zrovna neprospívalo.

Karolína zároveň docházela k novému psychiatrovi „ve věku jejího dědečka“. Trvalo jí proto několik návštěv, než se odhodlala se mu se svým problémem svěřit. Když antidepresiva změnila, frigidita ustoupila velmi rychle. Život jí však začal znepříjemňovat stupňující se pocit těžkých a neklidných nohou před spánkem, kvůli kterému nemohla spát. 

Dostala proto další antidepresiva, která jí měla se spánkem pomoci, ale ta nezabrala vůbec. Čtvrtá antidepresiva zafungovala, ale působila Karolíně takové žaludeční nevolnosti, že je častokrát beztak vyzvracela: „Vybudovala jsem si Pavlovův reflex: ke konci jejich braní jsem natahovala z pouhého smradu té pilulky.“

I Daliborovi prášky ulevily od nejtemnějšího. Než však našel takové, za jejichž účinek neplatil těžkými vedlejšími účinky, vyzkoušel jich šest. „První mi zabraly rychle, ale po dvou měsících fungovaly slabě. Po druhých jsem neměl žádnou chuť k jídlu a nemohl jsem spát. Po třetích jsem měl takové sucho v ústech, že když jsem se ráno vzbudil, trvalo půl hodiny, než jsem dokázal hnout jazykem, a krvácely mi z toho dásně,“ sčítá.

Teď bere dva různé typy antidepresiv a jedna antipsychotika – a funguje. „Ale do budoucna je chci všechny vysadit. Ve srovnání s tím, čeho jsem byl schopen předtím, jsem věčně unavenej a nevýkonnej, těžko se mi odpočívá, pořád se budím. Navíc mám problém s erekcí,“ popisuje.

Rok a půl panických záchvatů a pláče

Jenže ani vysazení antidepresiv se často neobejde bez následků. Karolína začala dávky antidepresiv snižovat proto, že chtěla s přítelem založit rodinu. „A tehdy jsem to měla v hlavě nastavené tak, že chci těhotenství zvládnout bez prášků, bez jakékoliv chemické nálože,“ vysvětluje. Načež onemocněla s refluxem jícnu a deset dní v kuse zvracela, takže v sobě léky zkrátka neudržela. Když volala psychiatrovi, co s tím, doporučil jí, ať je zkrátka přestane brát úplně, že už je beztak na nízké dávce. Kdyby to prý bez léků nezvládala, má se ozvat.

„Pochopila jsem to tak, že k němu mám přijít, až když to vzdám. Až v okamžiku, kdy si připustím, že nemůžu mít dítě, protože potřebuju prášky. A tak jsem si opakovala, že to musím vydržet, abych byla máma,“ líčí Karolína příběh, který už znám, jelikož byla jednou z respondentek mé magisterské práce. Když mi o této epizodě svého života vyprávěla poprvé, zatímco jsme spolu pily čaj v jejím studeném obývacím pokoji, měla oči obrácené ke stropu zalité slzami. 

„Cítila jsem se napjatá hned, co jsem otevřela oči, oddych jsem měla pouze, když jsem spala. Se vším jsem třískala, naštvalo mě naprosto cokoliv, bylo to jako desetkrát znásobenej premenstruační syndrom každej den. Takový výbuchy vzteku, takový vzepětí energie! Nechápu, jak jsme to mohli vydržet půl roku,“ vzpomíná, jak s ní vysazení antidepresiv zamávalo. 

Jejímu partnerovi navíc tehdy zemřela maminka. On potřeboval podporu, ona potřebovala podporu, jejich vztah se nenávratně porouchal. Karolína se k antidepresivům nakonec vrátila. Namísto dítěte následoval rozchod.

S takzvanými symptomy z vysazení antidepresiv se potýká více než polovina pacientů – a trvají v řádu měsíců až let. Vysazovat antidepresiva má proto člověk postupně a pod dohledem psychiatra, s nímž konzultuje, jak se cítí. Když Karolína vysazovala antidepresiva podruhé, protože měla zkrátka pocit, že jí přestaly fungovat a že své stavy zvládne i bez nich, její děsivá zkušenost se neopakovala – snad i díky tomu, že ji tentokrát nesvíral tlak její mateřské touhy. 

Zato Nikole její první psychiatrička „předepisovačka“ v momentě, kdy se cítila lépe, řekla, ať zkrátka sníží dávku na polovinu – a až bude mít pocit, že to zvládne, může je vysadit úplně. Následoval rok a půl panických záchvatů a věčného pláče.

Hrůzy symptomu z vysazení si okusila i Iv. V důsledku užívání antidepresiv přestala mít menstruaci, pročež se jí psychiatrička rozhodla předepsat jiná. A to, ačkoliv Iv vyjádřila pochybnosti, jestli je dobrý nápad měnit antidepresiva ve chvíli, kdy si prochází pracovně a studijně náročným obdobím. „Byl to brutál. Propad, sebevražedný myšlenky, pořád jsem někde brečela na záchodě,“ popisuje. Než jí nová antidepresiva stačila zabrat, rozhodla se, že antidepresiva přestane brát úplně, protože „se jí nelíbilo, co s ní dělají“.

„Musela jsem se naučit pracovat se svou citlivostí, protože jsem najednou nebrala něco, co mě znecitlivovalo. Spoustu věcí jsem osekala, protože jsem měla větší sociální úzkosti, pustila jsem školu. Snažila jsem se akceptovat, že nemůžu dělat všechno, že věci, co dělají ostatní, pro mě můžou být zahlcující. Je to možná těžší, ale víc teď vnímám, jak vlastně prožívám svý já. A navíc mám pocit, že všichni bereme antidepresiva, místo abychom se bavili třeba o vlivu pozdního kapitalismu,“ shrnuje, jak vysazení antidepresiv ovlivnilo její prožívání duševního zdraví.

Jako brát paralen na bolest ruky, kterou sis popálila o plotnu

Antidepresiva kritizuje jakožto individualistickou odpověď na zhoršující se duševní stav populace, do nějž se zásadně promítají tlaky a frustrace vyvěrající z celospolečenského nastavení, třeba i psychiatrička Joanna Moncrieff – tedy spoluautorka metaanalýzy, která vyvrátila teorii o nedostatku serotoninu v mozku jakožto o příčině deprese.  

To, že se na duševním zdraví populace podepisují celospolečenské fenomény jako pandemie či války, koneckonců nerozporují ani mainstreamoví odborníci na duševní zdraví. Přesto dominantní přístup k péči o duši velí starat se především o sebe: vést zdravý životní styl, chodit na psychoterapii – a pokud je nejhůř, umlčet temno v sobě prášky. Moncrieff naopak navrhuje přerámovat problémy s duševním zdraví jako problémy, který postihují celé komunity a společnosti.

„Spousta lidí kolem mě začala brát antidepresiva, aby dokončili studium, zatímco musí zároveň pracovat, aby uplatili vysokej nájem. Zátěž, kterou musíme zvládnout, se zvyšuje – a když to nedáváme, dostaneme prášek. Vždyť to je naprostý popírání příčiny,“ pokračuje Iv. Když jsme spolu pracovaly mezi vinicemi, přirovnala antidepresiva k „braní paralenu na bolest ruky, kterou sis popálila o plotnu“.

Do toho, jak prožíváme a pečujeme o své duševní zdraví, se pak propisuje i gender. Zatímco respondentky jsem ani nemusela aktivně hledat, protože ke mně skrze ústa mých kamarádek a známých přicházely samy, mužské respondenty jsem našla až díky sociálním sítím.

Příčiny, proč jsou ženám v porovnání s muži deprese diagnostikovány častěji – a proč mají zároveň více než dvakrát vyšší pravděpodobnost, že jim budou předepsány antidepresiva –, jsou spletité a není v silách tohoto textu se jimi zabývat. Platí, že muži vychovávaní k „siláctví“ své duševní nesnáze častěji než ženy popírají, případně utápí v závislostech.

„Rodina mi radila několik let, ať si někam zajdu. Mám dost známých, kteří mají duševní potíže a řeší je i psychiatricky. Ale bál jsem se příslovečnýho přeletu nad kukaččím hnízdem, nesl jsem si v sobě stigma,“ vysvětluje Dalibor, proč své deprese začal řešit teprve, když se zhroutil během pandemie v důsledku extrémně stresujícího a chaotického období v práci.

Zároveň dle studie Leily K. Asadi a Asima A. Shaha čtyři z pěti amerických reklam na antidepresiva pracují výhradně s obrazem zoufalých žen – a to nejčastěji těch, jimž deprese brání plnit role pečujících matek a manželek. Jak pak v jiné studii upozornila Delanie Woodlock, jedním z metatagů, po jehož zadání internetové vyhledávače nabízely reklamu na antidepresiva značky Zoloft, bylo anglické slovíčko „rape“, tedy znásilnění. Ne nadarmo psychiatrii od sedmdesátých let kritizují feministické psycholožky jakožto nástroj patriarchální moci, umožňující kontrolu vzpurných či traumatizovaných žen.

Antidepresiva mají v systému, v němž žijeme, svůj význam: většině lidí těžce zápolících se svým duševním zdravím pomohou dostat se z nejhoršího a neublížit si, což za riziko nepříjemných vedlejších účinků stojí. Celospolečenské bolesti jako rostoucí nerovnosti, tlak na výkon, krizi bydlení či klimatu, které posílají duševní zdraví rostoucího počtu lidí ke dnu, nicméně neléčí. Spíš naopak: představují řešení, které našemu systému založenému na individualismu a odcizení nadmíru vyhovuje.

Pozn.: Jména Karolíny a Dalibora byla na jejich přání změněna.

Petra Dvořáková vystudovala žurnalistiku na Karlově univerzitě a globální studia na Freiburské univerzitě. Z toulání jihem a nejistotami se pravidelně vrací jako reportérka do Deníku Referendum, kde se věnuje tématům genderu, duševního zdraví, sociálních nerovností či zahraničnímu dění. Má ráda vůni ohně, velbloudy a cesty stopem okrově zbarvenou krajinou. 

***

This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.

Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.

      

 

Líbilo se vám? Sdílejte