Exits only

Bernardeta Babáková
22. 4. 2021

Čestné uznání druhé literární výzvy Kampusu Hybernská v kategorii próza

Foto: Bernardeta Babáková
Foto: Bernardeta Babáková

……

Vstal ještě za tmy. Opatrně vysunul ruku zpod hlavy chrápajícího muže. Odlepil se z lina, jednotlivé obratle páteře měl otlačené. Zavázal si tkaničky na děravých teniskách, z rukávu mikiny sundal několik dlouhých světlých vlasů a zazíval. Na protější straně místnosti se ozývalo šustění oblečení a dlouhé zívnutí jako odpověď na to jeho. Místností tiše hučelo ústřední topení.

„Půjdem?“ zašeptal k druhému vzbuzenému. Tma jeho směrem jako by se pohnula, ten druhý zakýval hlavou na souhlas a poškrábal se ve vousech. Oba se co nejtišeji postavili, překročili další spící těla a co nejjemněji otevřeli vrzající dveře.

Společné záchody jsou v studené chodbě. Zamířili k nim.

„Spal jsi vůbec?“ Zeptal se, když si ledovou vodou omýval obličej.

„Eh,“ vzdychl ten druhý jenom. Pustil ho k umyvadlu a jazykem mezitím zkoumal svoje zuby a patro a dásně. Necítil nic, jako by jeho pusa byla ze sanitární keramiky, jen nad horním řezákem, když hodně zatlačil špičkou jazyka, ucítil bolest. Vyšli ven, v ranním městě mrholilo a kužely světla městské hromadné dopravy pročesávaly zbytky tmy. Cítil, jak se mu do celého těla dává třes. Prošacoval se pro případ, že by mu náhodou zbyly v kapse cigarety, přetáhl si přes hlavu kapuci bundy a mrkl na rozespalého druha. Ten se repetitivním pohybem snažil z ruky seškrábat zbytek modré barvy.

„Jdu domů.“ Rychle se objali a pak se každý vydal opačným směrem.

…..

V pokoji bylo teplo, tma a vlhko. Hančin obličej osvětloval monitor nevšedně sytými barvami zelené, oranžové, hnědé, žluté a rudé. Festovní roleta proměnila místnost v temnou kobku, stropy v bytě nejsou vysoké. Kdyby Hana zbystřila své smysly, mohla by cítit, jak se vlhkost uvolňuje z jejich mokrých vlasů a sedá si na popsané papíry a rozházené knihy kolem na stole. Nahrbená, s nohama zamotanýma pod sebou, zády opisující tvar písmena C, s hlavou podivně na stranu, nahrávala do počítačového programu jednu fotografii podzimní krajiny za druhou: spořiče obrazovek s nepravděpodobně upravenou barevností, vlastní scany analogových fotek, dva roky staré fotky z mobilu, neostré snímky z prvního digitálního fotoaparátu její mámy, obrázky stažené z internetových fotobank, reprodukce krajinek, japonské perokresby, výšivky, tapisérie a koberce s přírodními motivy.

….

Polykal chuť sanitární keramiky ve svých ústech a nenápadně se kousal do rtu. Cestou se rozednělo. Nebe bylo nízko a bylo šedé a mokré. Toužil přerazit tu nepřirozenou, umělou chuť chemického postřiku, po kterém chutnaly jeho vlastní sliny. Hlavu zarazil mezi ramena, a i přes své nevyspání rychle vybíhal schody. Zatínal svaly na stehnech, zdálo se mu, že cítí každý úpon, že jeho tělo není nic víc než tenkou vrstvou sukovitých svalů potažená kostra. Útroby měl neuvěřitelně čisté a lehké, jako by se stal průhledným. V kapse našel klíče, odemkl byt v šestém patře. Bílé dveře do pokoje neskřípaly, když je otevřel. Natáhl se na studenou, špatně ustlanou postel bez jediného slova. Červená, žlutá, zelená a hnědá barva z monitoru Hančina počítače dopadaly za Hančina záda, dál, na stěnu pokoje. Natáhl k nim ruku, jako by je chtěl nachytat do dlaně. Pak si stáhl rukávy mikiny až přes konečky prstů.

„Kolik je?“ Zeptala, aniž by odvrátila hlavu od počítače.

„Je ráno.“ Zazíval, „nešla jsi spát?“

„Ještě ne. A ty?“

„Vytuhli jsme tam, ale jen na chvíli,“ zavrtal se do peřin, ale byly beznadějně studené. Cítil, jak se do jeho končetin dává chlad. Zase se roztřásl. Podíval se směrem k Hance. Ještě upřeněji, s obličejem ještě blíž k monitoru hleděla na produktovou fotografii porcelánových figurek muchomůrky červené. Vylezl ze studené postele a přiblížil svoji hlavu k Hančině. Jeho tvář se dotkla jejich mokrých vlasů. Slabě voněly po nějakém mýdle, ale cítil z nich i vlhkost a těžké pachy jídla a kouře, kterými byla nasáklá kuchyň bytu. Na chvíli tak zůstal a zavřel oči. Když je znova otevřel, na monitoru Hančina počítače svítila olejomalba jelena v říji.

….

Někdy si nebyl jistý, jestli s Hanou jen bydlí nebo s ní i žije. Když si ale z lednice bral jídlo, co uvařila, pil čaj z hrnku od její mámy nebo si v koupelně čistil zuby jedním ze dvou přesluhujících rozježených kartáčků, které od sebe nikdy nedokázal rozlišit, zdálo se, že se tyhle dva termíny prostupují a překrývají. Štětinkami zubního kartáčku teď mechanicky přejížděl po zubech i po dásních a ta trocha štiplavé bolesti nad horním řezákem byla jako drobný elektrický výboj, který ho opakovaně navracel do reality. Zbytek těla jako by mu ani nepatřil. Shodil ze sebe oblečení a rychle zapnul sprchu. Proud ledové vody mu dopadl na záda a břicho, otřásl se a kolena se mu jemně rozechvěla. Jako by jeho tělo tvořila jen rozcitlivělá kůže. Jako by se mezi kůží a kostmi nacházely senzory, které prožitek chladu a zimy přenášely rovnou do morku kostí.

Hana zamrká a naťuká do počítačového programu několik příkazů. Pak se trochu narovná a spustí video, v němž se obrazy a fotografie podzimní krajiny, které tak pečlivě hledala a strávila spoustu času rozvrhnutím jejich pořadí, překrývají jedna s druhou. Prolínají se, probublávají mezi sebou, prorůstají sebou navzájem, jako se nejnižší patra lesa prodírají mezi ty vyšší, jako když pučí malé semenáčky, jako když si výhonky kapradin razí cestu za slunečními paprsky skrze popadané hnijící listí, kusy větví, opadaného jehličí a sojčí pírka. Hanka sklonila unavenou hlavu na stranu a soustředěně přimhouřila oči, zbytkem těla se přesouvajíc k měnícím se obrazům.

Celé hodiny dokázala prohlížet stránky na internetu, digitální knihovny a fotobanky, hledala nejlepší obrazy podzimní přírody. Někdy byly fotografie tolik působivé, že skoro cítila pach tlejících travin, dohasínajícího ohně, bahna a podmáčeného mechu. Oči si zvykají na přechody a prolínání jednotlivých obrazů na monitoru a Hana cítí, jako by se nořila do pod hladinu řeky pokrytou dubovým a bukovým listím.

Škoda že tenhle podzim se na svoje oblíbené místo, na soutok dvou řek, kde každé rameno přináší listí jiné barvy, nezašla podívat ani jednou.

Bojler v bytě není zrovna dvakrát výkonný, proto se omývá jen slabým proudem vlažné vody. Stojí dlouhé minuty pod sprchou, myslí na včerejší rozhovory, na kolující lahve, přítmí ateliéru s kastlovými okny, skrz které táhne chlad padajícího večera, svoje falešné hraní na kytaru, na pomalé svítání dnešního rána, na holku s dlouhými bílými vlasy, se kterou si za večer vyměnil několik velmi dlouhých pohledů. Myslím na ztracené cigarety, na tu pohodu, s jakou si ještě v létě zapaloval jednu od druhé v houpací síti. Myslí na vanu plnou teplé vody kdysi dávno, v bytě jeho rodičů, ve které si četl, na dobře tekoucí sprchu, ve které úplně bezúčelně chytal do ústa kapičky vody a pak je zase plival, myslí na všechna ta čistá a hřejivá místa, která kdysi obýval. Připadá mu to tak strašně, strašně dávno.

Proud vody omývá jeho tělo, nastavuje mu záda, šíji, paže, břicho, své průhledné tělo, ve kterém tuší jen cigaretový vzduch a zasychající barvy. Ta modrá na rukou jeho přítele byla i na zápěstí holky s bílýma vlasama. Vzpomínky na ni jsou znepokojující a přeci nic neznamenají. Tiše se nadechne a sáhne po kusu rozmočeného mýdla. Vmasíruje si jeho mydlinky do pokožky hlavy. Jeho vlasy teď budou mokré a stejně voňavé, jako ty Hančiny. Elektrizující vzpomínky na dlouhé bílé vlasy cizí holky spláchne něžný proud vlažné vody do odtoku.

Hanka s červenýma unavenýma očima si mne spánky. Nedokáže narovnat záda, která ji už ale začínají bolet. Nedokáže odtrhnout oči od monitoru a když zavírá oční víčka, řeže to. Červená, oranžová, žlutá a hnědá v mnoha odstínech se vypalují do její sítnice. Pohybuje se pomalu směrem k monitoru a od něj. Všechny části temného pokoje se prolínají podobně jako obrazy na monitoru. Už jen kousek, aby do nich vplula. Otřásla se při pomyšlení na chladnou vodu podzimní řeky tekoucí temnými zákoutími. Za vykulenýma očima se v představách noří zády napřed, nechává se unášet vodou, přes obličej se jí přelévají jemné vlnky, větvičky se dotýkají její tváře i jejího těla. Vystouplé páteřní obratle na mělčinách drhnou o písek a jednotlivé kameny. Do úst, nosních a ušních dírek, do široce rozevřených očí se dostává kalná voda. Nelapá po dechu. Dýchat už nepotřebuje.

V soustavě prolínajících se obrazů se náhle vynoří reprodukce utonulé Ofélie. Hanka se ošije, a aniž by odvracela zrak od monitoru, prsty pravé ruky šátrá po tlačítku delete.

V koupelně stále hučí sprcha.

Nastavuje už po několikáté za sebou záda, paže, krk, stehna a břicho slabému proudu vody. Jako by cvičil nenápadnou sestavu hlava ramena kolena palce kolena palce oči uši pusa nos. Vybavuje si názvy částí těla, sám sebe zkouší z překladu do jiných jazyků. Když odkudsi z hlavy vydoluje správné slovo, následuje obraz. Když myslí na břicho a prsa a dlaně a prsty na nohou, uvědomí si, že je to Hančino tělo, které se mu po jednotlivých kouscích vybavuje. V duchu se sám sebe ptá, jaké jiné tělo by to taky mohlo být? To jeho? Těžko. Má pocit, že se skládá jen z kostí, které obaluje světlá hrubá kůže, že tenhle obal tvoří jakýsi koš pro cigaretový kouř a výpary terpentýnu, má pocit, že je jich plný. Rozklepe se pod sprchou, cítí, že jeho tělo už nevydává lidské teplo, že se vždycky jen přihříval o Hančina záda, stehna, kolena a boky, na které kladl své ledové ruce. Než ji potkal, musel se na dlouhé hodiny namáčet v horké vaně. Vypařit se a naložit se do vany večer, ráno se nekonečně dlouho sprchovat. Až mu na hrudi a na prsou zůstávaly červené fleky. Pokožku měl věčně suchou, vyschlou a zrcadlo v koupelně zase pokrývaly vysrážené kapky vody.

Pamatuje si však ten večer, kdy do zastavárny odnesl dvoje hodinky a elektrický kartáček. S penězi v zadní kapse kalhot vyrazil ke starému nádraží. V řadě rozpadajících se budov byla jedna s tmavě fialovými dekami v oknech. Zatlačil ramenem do dveří a propadl se mezi množství lidských těl, které přes fialový kouř nebylo možné rozeznat. Nohy se mu lepily k podlaze, sem tam se smekl na kluzkém povrchu a pod podrážkami bot cítil mokro i skřípání střepů. Kdesi hlouběji duněla hudba. Protlačil se, jak nejdál se dalo. O jeho levé rameno a pod nosem se neustále otíralo tmavé mikádo. Nahnul se blíž k těm vlasům, ale kromě toho, že mu konečky vnikly do nosních dírek, neucítil nic. Postával na střepech a lidi, do jejichž tváře neviděl, do něj stále naráželi. Sáhl si do kapsy pro peníze a rozhodl se sehnat si něco na uvolnění. Prodíral se pomalu kamsi dál fialovou mlhou, když se nechtě natlačil na tělo člověka stojícího před ním. Mělce se nadechl trochy kouře. Dotek toho neznámého těla i přes dvě vrstvy oblečení, které je dělilo, jako by rázem rozpustil všechno napětí na jeho hrubé kůži, jako by ho přenesl do kádě cukrové lázně, do skoro nasyceného roztoku. Nechtěl se oddělit ani na moment. Přilnul k tomu cizímu tělu ještě víc a když se dalo do pohybu, protože lidi proudili tam a zpátky, vztáhl ruku a sáhl na zátylek oné postavě. Jeho tělem projel lehký třes, když k němu neznámá před ním otočila tvář. Stáhla jeho ruku ze svého zátylku, propletla své prsty mezi jeho, věnovala mu ještě jeden pohled a pak ho jistým krokem vedla směrem ke dveřím, nad kterými svítil nápis Exit only.

Takhle poznal Hanku. Když se po dlouhé době, o které v její přítomnosti ztratil přehled, protože byla plná noření se do sebe navzájem a čas tehdy přestal dávat smysl, vrátil k sobě domů, cítil, že jeho tělo se naplnilo fialovým kouřem toho včera. Při vzpomínce na Hančin zátylek se mu do konečků prstů rozlévalo tetelivé blaho a potřeba dvakrát denně utopit chlad a zimu v nekonečných koupelích už taky nebyla tolik palčivá.

Pro jistotu ale zůstával v její blízkosti a když se nemohl zrovna rozplynout v její náruči, pokládal si její dlaně na spánky nebo na tváře. Trpělivě postávala nad jeho temenem a nikdy si neřekla o nic na oplátku. Držíval ji za ruku, když se společně vydávali za staré nádraží a bloudili spolu mlhou, která bývala fialová a jindy zase oranžová nebo rudá. Přál si, aby ho v nose lechtaly už jenom její trochu čpící vlasy, a vydržel všechny ty povinné repetitivní procedury s hlasitou hudbou a tlačenicí, ačkoliv ze všeho nejvíc toužil zapadnout s ní zase za dveře únikové cesty. Hned při další návštěvě, kterou s Hanou podnikli společně si všiml velkého S, které bylo neohrabaně připsáno za slovo Exit černým lakem na nehty. Only exits pak svítilo vypálené hluboko do jeho sítnice po každém návratu do Hančina bytu, ve kterém se záhy začal pohybovat zcela bez zábran a na který v duchu myslíval, když se nad ránem ptával Hanky: „Půjdeme domů?“

Několik měsíců a skoro i let dával tenhle koloběh jeho životu řád a smysl.

Přemýšlel, kdy se to stalo. Kdy Hančiny doteky přestaly vydávat tu magickou vřelost, ve které se koupal jako v laguně plné plodové vody. Kdy opět nastala ta potřeba dvakrát denně vyhledat útočiště v koupelně bez oken a bez odvětrávání? Bezpečný úkryt před světem, kterému se už neodvažoval čelit s Hančinou rukou v jeho vlastní, vyhledával posledních deset měsíců v umakartovém jádru nevzhledného bytu, který nebýval vždycky jeho útočištěm, ale přesto jej neopouštěl. Ať už to byl záchod s popraskanou mísou a hromadou vzácných knih plných reprodukcí prerafaelitů nebo neupevněná oprýskaná vana, do které mu bylo trochu odporné se položit, a proto jen donekonečna postával pod slabým proudem sprchy co nejblíže odtoku, kde byla vana nejméně olezlá.

Rýpl palcem nohy do sítka výlevky, ve kterém se hromadily Hančiny i jeho vlasy. Vlažná voda měla čím dál tím nižší teplotu. Chvíli poté, co se do žádné z budov za starým nádražím nedalo dostat už ani tajnými zadními vchody, se ještě párkrát zkoušeli s Hanou aspoň dělit o ten nepatrný proud vody. Ve sprše, od světa odříznutí plastovým závěsem, sem tam zdobeným plísní, hledali za dlouhých podvečerů něco, co připomínalo dřívější výlety únikovou chodbou. Vzpomínka na ta odpoledne mu na okamžik prohřála oblast kolem břicha. Jenže pak jako by všechno nějak zamrzlo, obalilo se jinovatkou a zatuhlo v hibernaci. Jeho tělo plné kouře a výparů z barev tuhle změnu pociťovalo obzvlášť citlivě.

Proud vody slábl, otočil páčku úplně doprava, do nejčervenějšího bodu, jaký tušil. Ze sprchy vyždímal poslední tenký čůrek vody. Když do výlevky mezi jejich společné vlasy spadla poslední kapka teplé vody, kolena se mu roztřásla zimou ve stejném rytmu, v jakém slyšel cvakat své vlastní zuby.

 

---

Bernardeta Babáková
*1994

V doktorském programu studuji dramatická umění na Divadelní fakultě JAMU, spolupracuji s Ateliérem intermédií na FAVU v Brně, pracuji různě (charita, sociální služby, aktivismus, příležitostně rozhlas).

Publikovala jsem v literárních časopisech a na podobných platformách, hlavně poezii a vydání kolektivního textu i mých vlastních se teprve chystá na rok 2021.

Text jsem napsala proto, že téma úniku a eskapismu dlouhodobě ohledávám. Ať už je to vnitřní exil nebo okamžiky kolektivní radosti (které na chvíli dávají životu smysl). Zkrátka často vyhledávám příležitosti, při kterých lze zažít, že jiný svět je možný. 

A taky jsem text napsala proto, že mi tyhle možnosti v současné době chybí.

 


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít