Rekomando Jakuba Vaňka
Sen moře posetého ostrovy
Procházím Robaynovými verši jako podél pobřeží, kde na přelomu dne a noci vane vítr od moře. Do této poezie se otiskly zkušenosti smíření s pozemským časem a neosobního štěstí, cesta vedoucí přes ztrátu a smrt. Dovoluje otevřít se naslouchání podmanivého hlasu a především světu, za nímž ustupuje. A může být také lékem či úkrytem proti ztrátě, nepřítomnosti a paměti, jež nás hrozí umlčet.
Robaynův hlas – zprostředkovaný nad jiné povolaným překladatelem Petrem Zavadilem – zní jako by se zajíkal, ještě trochu tápal i po tom, co našel správná slova. Téměř – nebýt oslnivé lehkosti – téměř napjatě se soustředí, opatrně a tápavě, k přesnému vyjádření prosté myšlenky. Vrací se a obměňuje několik základních slov a motivů a stále znovu opatrně rozkrývá povahu skutečnosti rozervané vzpomínkou, která se zrcadlí ve vzácných okamžicích plnosti:
ne představa domu, ale dům samotný,
který kdysi byl budoucí a dnes minulý
a minulost s budoucností se v něm potkávají.
A přítomnost a jejich jednotící setkání
společně víří do nehybnosti. (XXII.)
Název Robaynovy sbírky Tím velkým mořem odkazuje na první zpěv Ráje [R, I, 113] Dantovy Komedie, rozsáhlého básnického díla vrcholného středověku o křesťanské cestě zásvětím. Oba texty spojují také některá základní témata: vyrovnání se smrtí milované bytosti, láska směřující za horizont lidského života či obecně to, co přesahuje smrtelné bytí a zároveň jej podmiňuje a zahrnuje.
Podobně jako Dante má Robayna vtěleného průvodce – malíře, „který maluje jen to, co vidí, / ale maluje zároveň bytí mezi věcmi“ (X.). A člověk, o nějž básník přišel, k němu promlouvá ve věcech světa a v jeho vlastních slovech. Robaynova zkušenost je vyjádřena přirozeně civilněji než ta Dantova a intimněji i v tom, že zůstává částečně skryta. Robayna pracuje se střízlivým, až odosobněným vnímáním pozemské konkrétnosti. Přesto jsou jeho verše prodchnuté vytržením, přístupné vzácným prožitkům věčnosti.
Odcházíš pryč a jsi tady a znovu
zvedáš měkkou ruku k mangům,
dotýkám se plodu s tebou, je to,
jako by stromy ten dotek vyhledávaly,
jako by slupka světa, poklidná, toužila
nabídnout ti své nitro, a touha její
dužiny odevzdat se ti byla stejně živá
jako ta nejživější věc, bez náznaku
konečnosti, žhavá přítomnost, čirá. (XX.)
V autorových verších lze zachytit návaznost na mystické texty, ale také útěšné spisy, antickou filosofii (Empedokles, Platón) či moderní literaturu (Eliot, Verlaine, Barnes) a jistě mnohé další. Nemusí to však být vůbec podstatné. Robayna píše stejně tak poezii moře, kamení, slunce a nebe.
Stále se vrací odbíjení zvonů a dmutí moře. V rytmu vln a nehybném prostoru znělosti se zpřítomňuje smutek smrtelnosti a touha po ní. Zkušenost ztráty, ať už jde o minulost dětství či úmrtí blízké osoby, způsobuje bolest a zároveň, v Robaynových verších, odkrývá svět v jeho původní celistvosti a živelné jednoduchosti a síle.
Viděli jsme ve světle únorového moře,
jak se na vodě blýskají čiré sluneční třpyty.
To jsou, řekl jsem ti, duše všech, kdo zemřeli,
a slaným šuměním promlouvají k milujícím. (XXVI. Modlitba před mořem zkázy.)
Tím velkým mořem
Andrés Sánchez Robayna
Fra: 2022
Překlad Petr Zavadil.
