Laurent Binet: Perspektivy
Ondřej Macl Laurentu Binetovi
Praha-Florenc, léto 2024
(dle gregoriánského kalendáře)
Vážený pane B.,
po románech o smrti Reinharda Heydricha, Rolanda Barthesa či indiánské kolonizaci Evropy jste nám dopřál další literární lahůdku, tentokrát epistolární detektivku z prostředí renesanční Florencie. A opět je tu mrtvola. Mrtvola malíře fresek. A jeden obscénní obraz nalezený v jeho ateliéru. A vyšetřování vedené Giorgiem Vasarim ve službách Medicejských. Hrozí i konflikt mezi Francií a Španělskem, ale Vaše psaní se tentokrát nerozbíhá napříč staletími a světadíly, ba ani co do nejrůznějších forem; jste věrný dopisům z rozmezí necelých dvou let (29. prosince 1956–10. srpna 1558), které jste „zakoupil“ v suvenýrech od jednorukého antikváře v Toskánsku a „přeložil“ je pro nás, společně se spiklenkyní Michalou Markovou.
Dle předmluvy Vám dané dopisy změnily pohled na florentské manýristy po odchodu Michelangela do Říma. Do té doby jste je měl za slepé rameno umění, jež se mnohem slibněji obnovovalo v německé, a především nizozemské škole. Jak ale soudit fresky zabitého Pontorma, když se do dnešních dnů nedochovaly? K předmluvě jste přidal jako na divadle seznam postav s popisky + přesný plánek města i tehdejší Itálie a po Vaší změně perspektivy už nic nebrání tomu, aby se rozpohyboval kaleidoskop mnoha jiných perspektiv. Sledujeme mocichtivost šlechty i vzpurnost nespokojeného dělnictva, milostné intriky jak vystřižené z Laclosových Nebezpečných známostí, nostalgii malířských mistrů po svobodnějších časech stejně jako fanatičnost savonarolovských jeptišek, z nichž jedna též propadne démonu tvorby… A jak je u Vás zvykem, onen klíčový princip perspektivy nachází odezvu i v řečech protagonistů: „Perspektiva nám dala hloubku. A hloubka nám otevřela dveře k nekonečnu.“
Pod tím nekonečnem leží mrtvý malíř, ale možná se v něm zrcadlí i Vaše smrt. Svlékáte ze sebe romány jak oslnivé šaty, abyste se po každém imprimatur přistihl v zas o něco starším těle… a chtěl si znovu hrát. Je vidět, že jste býval učitel – a že jste pořád dítě. V debutu z válečné Prahy jste se bouřil proti fikci bez historické pravdy, ale o to náruživěji vyvoláváte fikci dějin. Je v tom něco shakespearovského. Přitom tenhle Váš román pádí do cíle rychleji než jiné a jsou v něm jen asi tři, čtyři věty k vypsání; tedy spíš Nestroy než Shakespeare? Celé to šlape jako dokonalý stroj, což značná část čtenářstva ocení, ale já tam vidím vždy i tu Vaši podivnou nahotu a frustrující meze románu – nostalgii žánru, který nás o důležité perspektivy okrádá.
Jen co mi odpovíte, moc rád bych si o tom s Vámi napsal víc, jako živý s živým. Teď jsem na návštěvě u strýce a po obědě odjíždím, knihu nechám jemu. Bude ideálním dárkem k jeho narozeninám. A to nejen proto, že on sám byl kdysi malířem a zbožňuje italskou renesanci, ale i proto, že už od sebe nic nečeká. Svět podle něj ovládají dravci – podobni Vašim šlechticům – chce hlavně dožít ve své zahrádce a u lůžka mít přísun dobrých knih. Přál bych mu takovou knihu (a nevím, je-li to ta Vaše?), která by ho pohnula namalovat obraz.
Laurent Binet: Perspektivy
Argo, 2024, přeložila Michala Marková
