Kým jsme bez svého města? Turecký román o sedmi letech vytrácení

Turecko se v evropských mainstreamových médiích začalo častěji objevovat v roce 2015, kdy vrcholila migrační krize a v zemi hledali útočiště lidé prchající před občanskou válkou v Sýrii i před hrozivými podmínkami v zemích na Blízkém východě a v severní Africe. Turecký stát však tou dobou už dva roky čelil politické krizi. V roce 2013 se původně ekologicky zaměřené protesty proti přestavbě Taksimského náměstí v Istanbulu rozšířily po celé zemi a stalo se z nich protivládní hnutí. Vláda v čele s tehdejším premiérem a pozdějším prezidentem Erdoğanem poklidné demonstrace bezohledně rozháněla pomocí těžkooděnců ozbrojených vodními děly a slzným plynem.

Protagonistka románu The Renovation, dětská psycholožka Dilara, všechno násilí sleduje ze svého bytu na evropském břehu Bosporu: boje v syrském Aleppu, bombové útoky po celém Turecku i střety mezi Islámským státem, Kurdistánskou stranou pracujících a vládou. To všechno se jejího života v milovaném městě dotýká. Otce, režimu nepohodlného profesora politologie, propouštějí z univerzity a vlna zatýkání, která smete mnoho otcových bývalých kolegů, nakonec Dilaru a jejího muže přiměje k radikálnímu rozhodnutí utéct i s rodičem do Itálie.

Ani po sedmi letech strávených ve slunném Salernu ale Dilara nepřestává toužit po domově. Život v italském exilu není takový, v jaký doufala. Ve vzpomínkách se stále vrací do Turecka, jež se nečekaně vrací, když dělníci místo nové koupelny u Dilary doma postaví malou vězeňskou celu. Jak je možné, že se dá z malého skromného bytu vejít přímo do vězení na druhé straně Středozemního moře? V tomto magicko-realistickém gestu je zpodobněna rozpolcenost Dilařina nového života – ačkoliv svůj domov fyzicky opustila, její mysl v něm stále zůstává uvězněná.

Cizinci už napořád

Autor The Renovation Kenan Orhan se narodil v roce 1993 ve Spojených státech tureckým rodičům. Ve svém díle zkoumá témata, jimž se věnují i jiní autoři literatury o migrantech: pocity vykořenění, ztráty, obtíže spojené s budováním nového domova i touhu po návratu. Obraz Turecka jako země nebezpečné mnohým, kdo ji považují za svou vlast, Kenana Orhana spojuje třeba s titulem The Bastard of Istanbul od Elif Shafak. Zatímco však v Orhanově příběhu hraje prim politika, Shafak zkoumá otázku arménské menšiny. Podobně Turecko zachycuje také držitel Nobelovy ceny za literaturu Orhan Pamǔk ve své knize Sníh z roku 2002 – jako stát nepřející těm, kteří v něm chtějí prožít svobodný život.

Jedním z ústředních motivů The Renovation je jazyková bariéra, na kterou Dilara v Itálii naráží. Je to nejen překážka, která jí brání v komunikaci s okolím, ale také základní kámen odcizení. Skrývá se za ní totiž víc než jen neschopnost domluvit se na úřadě nebo v obchodě. Jak se má uprchlík nebo politický exulant stát plnohodnotným člověkem v nové zemi? Bude to „nové já“ stejné jako to staré? A máme chtít, aby takové vůbec bylo? Mateřský jazyk je pevnou součástí identity. Pokud mluvíme jazykem jiným (jedno z jakého důvodu), naše chování a vystupování se nevyhnutelně přibližuje kulturním zvyklostem s ním spojeným. Protože jsme v druhém jazyce nedokonalí, může nás nutit být přímočařejšími, upřímnějšími, nebo naopak způsobit, že si řadu věcí, které bychom jinak sdíleli, necháme pro sebe.

V Orhanově románu se setkáváme se skutečnostmi platnými i v kontextu české debaty kolem imigrantů z Ukrajiny. Vlna solidarity a projevů sounáležitosti s napadenou zemí se u nás v některých sociálních kruzích postupně zvrhla v nechuť, podezíravost a touhu, aby se cizinci vrátili tam, odkud přišli. Jako kdyby status uprchlíka představoval jen a pouze sociální výhody, lepší bydlení a víc peněz – to všechno získané „automaticky“ a „zdarma“. Z průzkumů ovšem víme, že migranti trpí depresemi a úzkostmi podstatně více než většinová populace. Tyto problémy navíc neodezní s poslední poplašnou sirénou a mohou se s nimi potýkat ještě mnoho let. Finanční podpora od státu jim nezajistí bezstarostný a pohodlný život, kdy často pracují na nižších pozicích, které neodpovídají jejich vzdělání. Přesto se bohužel přímo mezi čelními představiteli našeho státu najdou tací, kteří rozdmýchávají protiuprchlické nálady a staví Čechy a válečné uprchlíky proti sobě.

Ani vysokoškolsky vzdělaná Dilara nemůže v Itálii najít práci. Nejdřív se divá po pozici dětské psycholožky v nemocnicích nebo školách, ze svých požadavků ale později sleví. Nakonec se dostane do situace, kdy by byla vděčná za jakékoliv zaměstnání. Její manžel trpí úzkostmi a oba krátce po příchodu do Itálie přestávají mluvit turecky. Ačkoli se Dilara naučí dobře italsky, nedokáže se zbavit přízvuku, jenž i v bodrých a společenských Italech vyvolává lehké znepokojení.

Vězeňská cela jako útočiště

Dilařinu osamělost umocňuje soužití s otcem. Přitom především kvůli němu s manželem emigrovali, poněvadž kritizoval mocenské představitele i politický systém Turecka. Pro režim tak představovala nebezpečí jeho mysl – ta se ale postupně kvůli Alzheimerově chorobě vytrácí. Co měl zbytek rodiny nejdříve za roztomilou a neškodnou roztržitost, se mění v Dilařina největšího nepřítele. Poté, co ji ze strachu z bytové cely opustí manžel a zůstane jen se zapomínajícím rodičem, už nezbývá nikdo, s kým by mohla sdílet vzpomínky na Istanbul. Telefonický kontakt s tamějšími tetami skoro ani nestojí za řeč.

Co zbude z člověka, kterého paměť zrazuje nebo ji dokonce zcela ztratí? Důležitým pojítkem mezi Dilarou a otcem byly vzpomínky na zemřelou matku a manželku. Ty ale postupně mizí a spousta jich zůstává uložených pouze v otcově mysli. Když začne rodič přicházet o schopnost mluvit, už je nemůže potomstvu předat. Začíná si plést dceru s manželkou, oslovuje ji „Ayşo“ a je přesvědčený, že někde v bytě si hraje malá Dilara a že co nevidět uslyší muezína svolávat lidi k modlitbě a bude večeře. Později vzpomínky klamou i samotnou protagonistku. Dny, které dříve měla v živé paměti, mizí, fotografie, jež si prohlížela tisíckrát a zná jejich každý detail, náhle vypadají jinak. Stává se tak dvojnásobnou cizinkou. Itálie se jejím domovem nikdy nestala a známé Turecko se postupně rozplývá. A spolu s ním mizí i ona sama.

Starý muž brzy potřebuje celodenní péči, ale protože dcera nemůže pracovat, nemá, jak si dovolit pečovatelku, a její úspory se tenčí. Postupně se jí zmocňuje antipatie vůči otci a jediným únikem se stane vězeňská cela, která ji víc a víc přitahuje. Vedena nejprve zvědavostí, později touhou si odpočinout a mít kousek prostoru jenom pro sebe, tam začíná postupně trávit stále více času. Přinese si sem knihy i nadbytečný nábytek a snaží se navázat kontakt s dalšími vězeňkyněmi, jichž rychle přibývá.

Je to znát i na osudech žen, které do vězení a Dilařiny cely přicházejí. Nejsou to zločinky, ale matky, dcery, vnučky, neteře, přítelkyně a manželky, které si na tržišti stěžovaly na cenu zeleniny nebo si večer šeptaly se sousedkou na pavlači. Jako první se Dilara seznámí blíž s novinářkou Zeynep (dost možná inspirovanou skutečnou tureckou žurnalistkou Zeynep Kuray, jež byla od roku 2015 opakovaně vězněna za kritiku vlády), později se setká třeba s Müde, která do vězení doprovodila svou kurdskou babičku, aby jí mohla tlumočit z turečtiny.

Prostřednictvím vězeňkyň Dilara spoluprožívá osud své země a v touze po ní už není sama. Ženy, s nimiž se setkává, ještě před několika dny nebo hodinami chodily po Istanbulu, pracovaly v nemocnicích, kancelářích, obchodech a školách. Mluví turecky, vědí, jak chutnají národní pokrmy a znají místa, kudy se Dilara dřív procházela. Když věznicí výjimečně zavane vzduch od Bosporu, je to skoro, jako kdyby se vrátila domů.

Dilaru následujeme ve zvláštním mezičase jejího života. Opustil ji manžel, opouští ji otec (mrtvá matka je dávno pryč) a ona sama opustila svůj domov… Ale opustil domov ji? Turecko ji dostihlo i v Itálii, otevřelo jí cestu k zamřížovaným dveřím a ona do nich vešla – nejprve ze zvědavosti, později z touhy po blízkosti a sdílení. Mimo celu totiž žije uzavřená v malém bytě, svázaná péčí o nemohoucího starce. Když nakonec získá pocit, že svobodnější než u sebe doma je ve vězeňské cele, absurdní kruh se uzavře.

The Renovation je kniha o tom, že vzdálenost nutně neznamená osvobození a že nebezpečí, před kterým člověk utíká, na sebe může brát nečekané podoby. A že před některými se prostě nedá utéct.