Kov: Žít svobodně, bejt tvrdej / Metalová a existenciální revoluce / Všude temno a chlad
Román Karla Veselého se topí v beznaději a rezignaci, ale naději nakonec nachází. Skrz hudbu, dystopii navzdory.
Metal je zákon, metal je víra. Je to ale spíš víra v odosobněnou touhu podmaňovat, nebo spíš kotva všech nejistých, všech těch zmítaných existenciální úzkostí? Co vlastně z možná pro někoho trochu obstarožního hudebního žánru a vyhrocené estetiky jeho extrémních podob vyplývá, ohledává ve svém druhém románu s názvem Kov hudební publicista a spisovatel Karel Veselý. Odehrává se během pěti dekád života hlavního hrdiny a končí ve fiktivní šedi dystopické budoucnosti – té vládnou steroidy v podobě algoritmů digitálních platforem, které jsou stavebními kameny systému totální společenské stratifikace a efektivizace člověka.
Veselý v Kovu vykresluje existenciální zápas jednoho outsidera, který je natolik neukotvený ve světě „běžných lidí“, že si za svou metalovou přezdívku vezme jen prosté přízvisko Nikdo, zkráceně Nik.
Vpletení do kytar
Protagonista roztroušeně vzpomíná a prodírá se zákrutami svého života – od dospívání na maloměstě v odpovídající maloměšťácké rodině svázané snahou být co nejspořádanější přes formativní kamarádství ve škole a první setkání s metalem, feťáckou epizodu, rozpad manželství až pád na společenské dno v budoucnosti ovládané systémem kontroly a odměn.
Veselého pohled na následující roky víceméně vychází z étosu manter neoliberálního kapitalismu – kult výkonnosti, přetrhání vazeb s druhými lidmi, starání se jen a pouze o sebe –, na jejichž základě cestu do digitální totality vydláždila strana, jež celou svou politiku založila na sobeckosti vyčtené z metalu. „… nějací muži v křivácích mluví o poctivosti riffů, mužném odhodlání nevzdat se, tvrdosti metalu, s níž ‚musíme čelit výzvám zítřka‘,“ líčí Nik první mlhavé setkání s budoucí totalitní ideologií.
Kov tak může sloužit i jako jakási orální historie alternativní budoucnosti. Přes veškerou grotesknost představy, že by se nějaká metalová strana mohla chopit státní moci, román přesvědčivě ukazuje, proč je problematický doslovný a rigidní výklad čehokoliv. Z metalu se tak v románu stane dogma podobné těm, proti kterému měl žánr z podstaty vystupovat.
Jak sám autor říká v podcastu Kulturák, psaní Kovu bylo do jisté míry o hledání jakéhosi „pravého metalu“. Zkoumání toho, co vlastně znamená být v souladu sám se sebou na základě žánrových hodnot. „Neohlížet se na druhé, vysmívat se slabosti, přiznat si, že jsme jen zvířata, která potřebují naplnit vlastní potřeby a uspokojit vlastní touhy. Říkali, že je to barbarství, ale ve skutečnosti je to nová lidskost. Lepší, zbavená toho sentimentálního, slabošského balastu… Metal je svoboda, spousta lidí svobodu ale vůbec nechce, protože by nevěděli, jak s ní naložit,“ říká antagonista Satan v jednom rozhovoru s Nikem.
Právě chvíle, kdy Nik silně prožívá hudbu, jsou nejsilnějšími pasážemi románu. Doprovází ho různými životními situacemi, jako jediná dokáže uklidnit jeho autistického syna. Poslech metalu se tu přibližuje až spirituálnímu zážitku, jako by hluk vytvářený surovou a neotesanou hudbou uměl vytlouct letargii pozdní modernity a budoucnosti ovládané prášky podobnými antidepresivům. „Moje vědomí se nechá vplést do překotných proudů kytarové energie a zmizí v nich, splyne s tím hlomozem. Je to životadárný moment, jisté přijetí nutnosti,“ popisuje Nik překvapení v podobě ritualizovaného poslechu black metalu uprostřed lesní komuny vyhnanců.
Kov, v podobném duchu jako Veselého románová prvotina Bombafunk, pracuje s tezí hudby jako možná nenápadného, ale důležitého společenského aktéra. Právě díky svému silnému vlivu na jednotlivé posluchače dokáže narušovat skořápku racionálního individua. Metal v Kovu slouží nejen jako nástroj kontroly a útlaku, ale i jako tišící síla, díky které lze lépe rozumět sobě samému. Román tak jde číst i jako obhajobu afektu, tedy něčeho, co nás vytrhává z izolace vycházející ať už vlastních nejistot, nebo té způsobené systémem, v němž žijeme. Pocity vyvolané vlněním strun jako by mohly mobilizovat imaginaci. Metal můžeme chápat jako vysoce expresivní žánr plný velkých gest a osudovosti, a je proto příhodné, že Veselého inspiroval právě ke knize, která pojednává o hledání mlhavého lidství a všeprostupující marnosti lidského pinožení.
Rez deprese
Z celého románu vyzařuje tíseň, deprese a všeprostupující chlad vůči marasmu každodenního života ve světě, kde je nejlepší předstírat, že on i my jsme v pořádku – přestože tušíme, že tomu tak není. Metal jako by ztvárňoval tuto frustraci vší svou zběsilostí, nekompromisností a překračováním společenských norem, ale i konstrukcí silného individua jako kompenzačního mechanismu. Nejdál v tom dosud patrně došel black metal, jehož zejména skandinávské vzedmutí v 90. letech zaútočilo na spořádanost a pocit klidu. Nik se s blackmetalovou scénou seznamuje během dospívání a naprosto ho pohltí – a není divu, protože máloco dokáže vyjádřit jeho celoživotní pocit opuštění, vzdoru a nejistoty podobně jako přívaly blast beatů a řezavých riffů. Pod povrchem naprostého nihilismu a okatého satanismu se v black metalu však mnohdy skrývá smutek či rezignace. Na začátku knihy najdete text skupiny Dissection: „With sigh I pass away / falling into harmonic sleep (S povzdechem odpadávám / řítím se do harmonického spánku).“ Výňatek z různých, většinou blackmetalových skladeb, najdete na začátku všech dalších kapitol.
Těmito citáty Veselý jednak předestírá atmosféru a témata jednotlivých kapitol, ale zároveň pomrkává na čtenáře drobnými odkazy – kapitolu, v níž umře zpěvák Nikovy kapely, uvádí píseň od projektu Burzum, jehož autor Varg Vikernes zavraždil spoluhráče z kapely Mayhem, pasáž jinou, ve které Nik pobývá v roce 2035 u komunity vyděděnců z totalitní společnosti, zase text od Wolves in the Throne Room, kapely vycházející z podobné vesnické komunity ve státě Washington. Pro čtenáře orientujícího se v žánru však mohou takovéto aluzivní hry vyprávění Kovu i částečně poškodit. Když si Veselý půjčuje motivy z reálné historie, nebyl by to sám o sobě problém, jenom pak jedno ze závěrečných odhalení nepůsobí tak silně a překvapivě, jak by zřejmě mělo.
Naštěstí Kov není primárně detektivkou – spíše než vrah se tu hledá cesta, jak utěšit bolavé nitro, jak napravit vlastní minulá selhání. Svým způsobem jde o román existenciální revoluce odehrávající se v nitru jednotlivce. O připomínku možnosti volby ve světě, do něhož jsme byli vrženi, kterou však můžeme uplatňovat alespoň částečně prostřednictvím našich rozhodnutí.
Přes veškerou, přes celý rozsah se táhnoucí depresi lze Kov nakonec vnímat jako román ústící do naděje; naděje je nadějí pouze tehdy, když prosvítá skrz téměř neprůhlednou záclonu bezmoci. Říká, že je možné utišit bolest a že věci nejsou neměnné, stejně jako lidé. Veselý skrze Nika bezděčně vypráví o mnohosti jednoho života, o nikdy neukončeném niterném vývoji a byť neznatelné změně. Přes veškeré nánosy rzi, která do Nikova nitra vyhlodala prohlubně, se pod ní stále skrývá kov – jednou nepoddajný, za jiných podmínek tvárný.
