Konstelace naděje: Regiony v pasti adaptace i krátkých horizontů
Regiony v transformaci nám umožňují zkoumat vznik, podobu, oběh, sílu i konkrétní ukotvení představ o (žádoucí) budoucnosti, a zároveň tak poodhalit i něco o horizontech očekávání, která ve společnosti převládají. Kde jinde začít s pátráním než v kraji nejmenším, s pověstí toho nejhoršího – tedy v tom Karlovarském?
„Ekonomie je zaměřená na budoucnost, a proto se možná točí v kruhu, aniž by o tom sama věděla.“
Till Düppe
Mimo celorepublikový evergreen o krajích jako „semeništích klientelizmu“ a „průtokových ohřívačích na peníze“ se v nich samých, převážně v těch definovaných jako strukturálně postižené, skloňují nadějeplné pojmy. Restart, revize, restrukturalizace, ve spojení se Zelenou dohodou pro Evropu pak také spravedlivá transformace. Regionální ekonomická základna se má změnit na diverzifikovanou, digitalizovanou, inovativní, konkurenceschopnou a udržitelnou, a s touto novou bází má přijít prosperita. Jestliže tyto regiony čeká „největší proměna od průmyslové revoluce“, tentokrát má jít o kontrolovaný proces, na kterém se budou podílet všichni (nikdo nezůstane pozadu). Kdo určuje povahu této změny? Co znamená, že kraje mají tyto změny zvládnout vlastním úsilím a generovat je zevnitř? A zůstává nějaký prostor pro alternativu?
Naděje přichází zevnitř
„...ale tam se jinak než autem nedostanete,“ dostávám očekávanou odpověď. Milá paní venčící psa v zámeckém parku je první, kdo mě nasměruje k restauraci Marshall na okraji Sokolova. Disponuji sice online mapou, přesto se ptám lidí na cestu, většinou mi třeba i nevědomky prozradí něco o mém cíli. „Bude asi pršet,“ dodá ještě s úsměvem.
Vydám se pěšky podél Lobezského potoka a skutečně začíná nepříjemně mrholit. U koupaliště uhýbám na rozbahněnou cestičku mezi zahrádkami. Ta mě přivede k silnici, přes kterou přeběhnu do průmyslové zóny vklíněné mezi Dolní Rychnov a městskou část Vítkov. Blížím se k rekultivované výsypce Silvestr, dnes golfovému areálu, jehož „srdcem“ je dle webu Golf Sokolov (součásti koncernu Sokolovské uhelné) „prvotřídní restaurace“ Marshall.
S krosnou na zádech působím mezi německými golfisty a karlovarskými stakeholdery nepatřičně. Ale mám svou nejlepší košili. Paní u registračního stolku se mě i tak zeptá, zda moje jméno není náhodou pseudonym. Na vteřinu znejistím a pak se tomu oba zasmějeme. Akce je přece otevřená i veřejnosti, byť jenom té motorizované. Dostávám kolem krku speciální klíčenku s programem a zeleným robůtkem vyrobeným 3D tiskárnou a k tomu gumový náramek Karlovarské agentury podpory podnikání (KARP). Vstoupím do menšího sálu a rovnou si to zamířím ke stolům s kávou a chlebíčky. Je čtvrtek 30. května 2024, 9:30 ráno. Začíná konference Inovuj s námi – inovace v Karlovarském kraji.
Téměř čtyři hodiny poslouchám o virtuální realitě na trhu práce, rozvíjení podnikavosti, open datech v praxi, inovacích ve firmách a jejich podpoře. Jsem v prostředí, které ve mně vyvolává ambivalentní pocity: lehkou fascinaci i nudu zároveň. Nebo ještě lépe: zvláštní nezaujatost i podivnou tíseň. Tento koktejl pocitů souvisí s tím, co mě v první řadě přimělo vkročit do zmíněného světa. Průsečík regionální správy a byznysu, kde se formují i ustavují rozvojové představy, se odehrává ve světě zapuštěném do specifických významových a hodnotových struktur. Jedná se o struktury obyčejným lidem na hony vzdálené a zároveň bytostně podmiňující to, jak o žádoucí budoucnosti přemýšlíme a jakými prostředky jí chceme dosahovat.
Jsou tady ti, které zná regionální teorie jako hlavní aktéry tzv. endogenního rozvoje. Lidé z podnikatelského, poradenského, kreativního, inovačního a inženýrského prostředí. Lidé, na kterých stojí hospodářský růst, a tedy budoucnost kraje. Ve vztahu k převládající společenské náladě působí jejich pozitivní proslovy jako z jiného světa. Jde však o naladění, které je součástí jejich profese. Z podstaty věci musí předznamenávat pozitivně vymezenou budoucnost: vyhodnocovat budoucí zisk, vy-nalézat prostředky k větší produktivitě, efektivnosti a podobně. Antropolog Arjun Appadurai píše, že kolektivní představivost (ve které vize budoucnosti nacházejí své ukotvení) je mimo jiné také formou práce. Představy budoucnosti jsou v podstatě ukotvené v sociální činnosti, jsou produktem vynaloženého úsilí. Zároveň to však můžeme chápat i tak, že jsou ukotvené v práci jakožto zaměstnání, tedy v často velmi striktně vymezeném prostoru vyjednávání možného a žádoucího.
Události podobného typu mají blízko rituálu – jsou vytržením z každodennosti, zároveň upevňují status quo. V podstatě o tak veřejnou záležitost nejde. Zde se formulují problémy, identifikují zainteresované strany a navrhují řešení. Zde se utužuje legitimita určitých představ a zde se říká, kdo je privilegovaným nositelem změny. Tento typ akce by šel označit víceméně jako provozní rituál. Blíže tomu být veřejnou událostí (tedy doslova eventem), trhlinou v předivu každodennosti předznamenávající budoucnost, pak měla akce konající se o měsíc dříve v nově rekonstruovaných Císařských lázních s názvem reVIZE: ideová konference Karlovarského kraje.
Na viděnou v budoucnosti
Úvodní video promítané na začátku konference nás dostává do fiktivního studia TV Ohře a je koncipované coby Zprávy z budoucnosti. Od televizního moderátora se dozvídáme, že konference „měla za cíl propojit a inspirovat klíčové aktéry a nakopnout rozvoj regionu“. Následoval výčet fiktivních budoucích úspěchů, performovaných coby přítomné události: „Transformace běží jako po másle“; „Masivní investice do vzdělávání, kreativity a infrastruktury se začínají vyplácet“; „Čtvrtý díl avatara se bude točit v Krušných horách“; „Univerzita Karlova bude opět skutečně Karlova, do roku 2030 přestěhuje všechny své fakulty do Karlovarského kraje“; „Design Valley Plesná se rozšiřuje o další kreativní centrum”; „Karlovarský kraj se stal rájem digitálních nomádů“...
Pomineme-li vtipnou nadsázku, video v podstatě vymezuje prostor rozvojových ambicí a rozsah představivosti místních elit. Následné úvodní slovo dnes již bývalého hejtmana Petra Kulhánka nás v tom utvrzuje: „Pokud někomu nebylo jasné a neměl úplně zřetelné obrysy budoucnosti Karlovarského kraje, tak [tímto videem] je, myslím, vše vyjasněno.“
Není prostor k většímu rozboru, ale výběr hostů, kteří nás měli inspirovat, předávat své know-how a názory je výmluvný. Mimo zástupce podnikatelského, poradenského, kreativního, inovačního a inženýrského prostředí mezi ně patří i neziskové organizace, odborníci z regionálních studií, ekonomové či sociologové. „Elita“ z kraje i mimo kraj. V tomto případě jde o širší skupinu vybranou nicméně podle jasného klíče: všichni se podílí na vytváření oné mytické „přidané hodnoty“ – jde o „mozkový trust“, po kterém regiony po celém světě tak zoufale touží, aby obstály v brutální hře globální konkurence.
Nechyběl ani zaměstnavatel s nejvyšším obratem, největší podnikový konglomerát s šestadvaceti firmami působícími v regionu, Sokolovská uhelná, tedy ve formě své dceřiné skupiny SUAS GROUP. Ostatně organizační tým konference vedla Lydie Stránská, provozní ředitelka posledně zmiňovaného subjektu a zároveň dlouholetá (21 let!) vedoucí kanceláře pro vztahy s médii na Karlovarském krajském úřadu. Všudypřítomnost uhelného giganta v regionu, podobně jako hegemonické postavení investiční skupiny Accolade na Chebsku a jejich společné účinkování na konferenci, nám jen dokresluje, kdo vlastně sedí v prvních řadách těchto transformačních večírků.
Dalším z organizátorů a ideovým otcem eventu byl Matyáš Smutný, který v sobě spojuje marketingového stratéga Karlovarského kraje, konzultanta v agentuře 4K a spoluzakladatele spolku Kultivary. Je také spoluautorem projektu podpory návratu obyvatel, tzv. „expatů“ zpátky do kraje. Při svých rozhovorech a rešerších jsem na něj narážel neustále. Není přitom jediný, kdo sedí na více židlích; v tak malém kraji je to běžné. Smutný vychází primárně z marketingové branže, odkud čerpá nástroje, které posléze uplatňuje i při své práci na úřadu. Jeho pohled na věc však nesdílejí všichni. Jednak akce podobného charakteru jako reVIZE nejsou na krajském úřadě brány jako samozřejmost, jednak se teorie a praxe zacílená na privilegované aktéry změny nesetkává s bezvýhradným přijetím mezi jeho kolegy (a přáteli) z kulturních řad.
Nejzajímavější je z tohoto pohledu menší konflikt, který při rozhovoru vznikl mezi členy spolku Kultivary. Panoval sice konsenzus, že konference splnila, co měla, zároveň však – podle jedné z členek – neřešila, a ani nemohla, to zásadní: „Za mě tam jako dost vypadává jedna z nejpodstatnějších věcí, což jsou právě ty strukturální a sociální otázky našeho kraje, který potřebují hodně pozornosti a hodně práce, a bez nich se dál nikam nepohneme.“ Členka Andrea dodává, že by bylo ideální, když by se to dělo s inovacemi souběžně: „Ano, je potřeba, aby sem přicházeli lidi, dělali tu nový věci, rozvíjeli ten kraj z pozic, ze kterých můžou, ale stejnou měrou, možná i větší, potřebujeme, aby se měnily ty bariéry a ty šance.“ Konference byla především platformou pro lidi, kteří mají sociální kapitál, privilegia, možnosti, nástroje a prostředky „potenciálně tu něco budovat a rozvíjet“.
Smutného reakce nám pak ukazuje, do jaké míry jsou možnosti vytvářet a šířit jisté představy o budoucnosti závislé na materiálních podmínkách, v nichž se ocitají a ze kterých vycházejí: „Udělat tohle na úřadě je nadlidský výkon... Dvě třetiny budgetu jsme měli, poslední třetinu jsme si museli sehnat… Tam jsou ti sponzoři typu Panattoni, Sokolovská uhelná, Wacker… Víceméně jsou to firmy, které tady buď staví haly, nebo fungujou v nějakých halách, anebo do značný míry jsou za tím, že ten region je trochu jako v prdeli. To je vždycky těžký, protože třeba bez tý Sokolovský uhelný, s tím, jaký ona má výtlak a kolik je v ní peněz, kolik v ní pracuje lidí, se ta pozitivní změna dělat nedá.“
Podle Smutného dává smysl začínat právě u elit, které jednak v kraji zoufale chybí, jednak pokud „tady elity nebudou, tak nikdy nezvedneme ani ten zbytek“. Akce pak měla v podstatě zaměřit pozornost elit ke kraji a ke snaze ho rozvíjet: „Z dlouhodobejch dat vidíme, že v karlovarském kraji panuje blbá nálada a nedůvěra k tomu regionu... A to je něco, kam tahle akce mířila, i když teda mířila na stakeholdery, u kterých se podle mě musí začít... To jsou ty lidi, který mají ve výsledku největší vliv na pozitivní změnu.“.
V pozitivním duchu pak uzavírá: „Akce tohoto typu mají smysl, i když z nich nevychází žádný konkrétní kroky. Ale už to, že se třeba politici nebo vrcholní úředníci, kteří tam byli, nějakým způsobem inspirovali. Někteří z nich byli na první konferenci v životě.“
Alfa i Omega
Po prvním měsíci v terénu si poznamenám něco domněle samozřejmého: pod pojmy slibujícími změnu se skrývají agendy, jejichž předmětem i nástrojem je (regionální) ekonomika. Deklarovaným cílem je „ekonomicky nastartovat růst“ těchto regionů, provést „proměnu hospodářské struktury“, „zvyšovat konkurenceschopnost“, napravit „nesoulad mezi nabídkou a poptávkou na trhu práce“, dostat do krajů „firmy a mladý lidi“. Změna je vyjádřena konkrétní ekonomickou imaginací. Kraj, sám v podstatě hospodářský konstrukt, se vždycky bude vykazovat hospodářskou výkonností, přičemž poslední slovo bude mít abstraktní ekonom, byznysmen, teoretik regionálního rozvoje. Jak napsal již zmiňovaný Arjun Appadurai: „Ekonomie si vydobyla pozici hlavního oboru, v němž se modeluje a předpovídá, jak lidé konstruují svou budoucnost.” Přičemž v drtivé většině tito tři – nebojme se to říci – abstraktní muži vycházejí z dichotomií, jako jsou „vedoucí“ a „zaostávající“ regiony, a předpokládají, že regionální rozvoj by se měl zaměřit na odstranění „rozdílu v produktivitě“ mezi nimi. Cílem rozvojových vizí a politik je „vrátit“ regiony na mapu světa a harmonizovat je s kosmologickým řádem globální konkurence, který je obklopuje a zároveň je globálně definovaným polem možností.
Od devadesátých let minulého století se v západní Evropě a USA v reakci na práce ekonomů jako Michael Porter stala koncepce (regionální) konkurenceschopnosti hegemonním diskurzem v kruzích veřejné politiky. Koncepce byla nadšeně přijata jako politický cíl také Evropskou komisí a národními vládami v Evropě. Je vykreslována jako prostředek i princip, jímž jsou regionální ekonomiky stvrzovány, takže nelze vznášet v podstatě zásadní námitky proti politikám, které podporují konkurenceschopnost, bez ohledu na jejich známé negativní důsledky. Vlajkovou lodí takto zaměřeného rozvoje se stávají takzvané inovace, původně mikroekonomický a technologický termín z prostředí firem. „Inovace stírají rozdíly mezi sociálním a ekonomickým rozvojem, slibují řešení lidských potřeb a produkci nového bohatství, ” soudí akademička Lilly Irani.
Za tímto účelem vznikl již v roce 2010 zmíněný KARP (budoucí KIC – Karlovarské inovační centrum), příspěvková organizace kraje. Jak mi řekl její současný ředitel Vlastimil Veselý: „Když agentura vznikla, tak ruku v ruce byla vytvořena Karlovarským krajem Strategie rozvoje konkurenceschopnosti Karlovarského kraje. [...] strategie je součástí naší zřizovací listiny.” KARP je v podstatě prototypická instituce zaměřená na podporu inovací, podnikatelského prostředí a „rozvoje a dostupnosti lidských zdrojů“. To všechno se dle Veselého skrývá za „podporou konkurenceschopnosti“. Budova, ve které se KARP v současnosti nachází, je bývalým podnikatelským inkubátorem Kanov. Bývalým proto, že jako většina podnikatelských inkubátorů a technických parků, které zažívaly boom okolo roku 2004, „mají po udržitelnosti”. Dotace do těchto inovačních infrastruktur byly u nás tradičně využívány spíše coby peníze na rekonstrukci objektů a i u malých podniků brzy opadlo počáteční nadšení z nižších nájmů a dobré adresy. Důkazem toho jsou další s Kanovem takřka sousedící podnikatelské inkubátory po expiraci – Dvorana a Zezan. Tyto komplexy můžeme vnímat jako ruiny první vlny transformačních rozvojových příslibů, spojených s evropskou rozvojovou politikou založenou na podpoře podnikatelského prostředí.
KARPu se dostává od dalších aktérů inovačního podhoubí časté kritiky za to, že v podstatě neplní svůj účel. Například spoluzakladatelka soukromě vzniklého podnikatelského hubu Inion (založeného roku 2020) Radka Murasová přichází s výtkou, že se mu nedaří koordinovat a mapovat inovační „ekosystém“, přičemž probíhá menší spor o to, „kdo je průvodcem Karlovarským krajem“. Podle ní je třeba zapracovat na budování synergie a dobrých vztahů mezi aktéry a „rozdělit rajony jednotlivým agenturám“. Podobně vnímají situaci i ostatní – zmíněný Matyáš Smutný volá po větší spolupráci a menší tendenci k monopolizaci a házení si klacků pod nohy. Je třeba napnout síly ke společnému cíli.
Je to společné dílo
Ještě jednu věc mají však tyto organizace společné – jejich agenda a zájmy se (alespoň deklarativně) slučují se zájmy kraje v oblasti rozvoje. Radka Murasová ke konci našeho rozhovoru přichází se zajímavou myšlenkou: „My už máme fakt krásný města… Všechny ty lázeňský města jsou krásný, máme ty hory, to už dneska nikdo nevytvoří, ale tu ekonomiku ano, když se ty síly smysluplně spojí a jde se za nějakým cílem.“ Na debaty o rušení Karlovarského kraje má pak jasný názor: „Tohle přece už není předmětem diskuze, když už si nacházíme to místo, to jádro patriotizmu.“
Jakým způsobem to chápat? Jak v takovém kraji, který před pětadvaceti lety ještě neexistoval, mohou vznikat restorativní fantazie, časté volání po potřebě rozvíjet patriotizmus a hrdost na regionální minulost? Na patriotizmu není samo o sobě nic špatného a může být míněn upřímně. V tomto případě jde ale také o programový patriotizmus jako politiku endogenního rozvoje, zakotvený ve strategické dokumentaci (od KARPu po Územní plán spravedlivé transformace). Představa regionální kulturní autonomie je zároveň snahou obhájit svou existenci, protože z hlediska ekonomického by prý vůbec existovat neměl.
Identita a historie jistě sehrává roli konkurenční výhody. Vztah lidí k regionu a jeho výsostným atributům, diktovaný shora, se stává žádoucím teprve pod tlakem žité teorie meziregionální geopolitické konkurence. Nicméně Kulhánkova zahajovací slova na reVIZI – že „je to společné dílo. A nikdo jiný to za nás neudělá“ – zahrnují ještě jeden důležitý rozměr, který popsal už před osmnácti lety kanadský antropolog Gavin Smith.
Smith tvrdí, že programy pro rozvoj regionů v Evropě se od devadesátých let snaží tyto územně vymezené jednotky koncipovat coby ekonomizované mikro-společnosti, tedy místa, kde by měl být rozvoj usnadněn prostřednictvím aktivního projevení schopností místních obyvatel, přičemž tato schopnost je měřena zvýšenou produktivitou celkové společenské jednotky – regionální ekonomiky. Účast na „společenském projektu“ pak slibuje posílit postavení těch, kteří jsou uznáni za legitimní členy (připomeňme si označení relevantní aktéři nebo stakeholdeři ve strategických dokumentech na evropské úrovni) na základě zvýšené produktivity celého korporativního těla.
Vytváření regionální občanské společnosti se pod deštníkem sdíleného cíle kloubí s formováním lidského kapitálu (valorizací lokálních zdrojů). Záměrem pak není zjevná forma nadvlády, ale usnadnění regulace lidské práce přímo v jádru sociálního projektu změny a její usměrnění specifickými způsoby, které znemožňují spravedlivější alternativy. Prostor vymezený sbíhavostí regionálního a byznysového rozvoje pak neruší jejich předpokládanou neslučitelnost, pouze přenáší logiku druhého na ten první, přičemž se v rámci nadřazeného komunitního zájmu (regionální ekonomika) stává vnitřním principem pro obyvatele kraje jako celku. Nové strategie akumulace kapitálu si prostě vyžadují nové způsoby sociální reprodukce.
Dobře tedy funguje intuice podnikatele Filipa Duška, který na reVIZI připodobnil svou firmu Fleysen k „zrcadlu kraje“. Pokud prosperují firmy, prosperuje kraj. Jak ostatně už v šedesátých letech dvacátého století poznamenal strůjce německého neoliberalizmu Herbert Giersch: „Mohlo by být didakticky účelné přirovnat regiony k podnikatelům.“
V pasti adaptace, krátkých horizontů a nejistoty
Tato reportážní esej se nesnaží zmíněné aktéry z něčeho usvědčovat a nejde ani o žádné vyjevování tajností. Chtěl jsem pochopit, do jaké míry nám i upřímně míněné snahy o změnu uzavírají cestu k spravedlivějšímu a udržitelnějšímu světu. Problematická je totiž samotná logika těchto snah, které nikdy neřeší jádro problému, ale pouze se snaží ukočírovat a předvídat krize při stálé potřebě zvyšování efektivity a ekonomického růstu. Kolikrát jsem z úst těchto lidí slyšel podnikatelskou mantru, že „v krizi máme hledat příležitost“?
Cílem není dát v demokraticky založených mechanizmech lidem šanci věci měnit k lepšímu, ale neustále se adaptovat na vnější tlaky globálních trendů; připravit lidi na to, aby byli produktivními občany v nepředvídatelné budoucnosti. Například Andrea z Kultivarů při rozhovoru o reVIZI správně vystihla situaci, když hovořila o tom, co by se dalo označit za strukturální nerovnost v případě zdrojů a podmínek pro tvorbu scénářů budoucnosti a hledání spravedlivějších a sociálnějších alternativ.
Chceme-li pak v kontextu Karlovarského kraje (ale i v České republice obecně) kritizovat tyto rozvojové ideologie a praktiky, potýkáme se s velice zvláštní situací. I když pozice, kterou reprezentuje například Matyáš Smutný, odpovídá západnímu mainstreamu, u nás tyto snahy působí takřka vizionářsky. A to i přesto, že jsou v podstatě součástí krajské strategické dokumentace. Lidé z těchto skupin vlastně oprávněně pociťují, že vize budoucnosti a transformace regionu se musejí vyjednávat a uplatňovat navzdory neefektivní veřejné správě, „manažersky zamrzlé v osmdesátých letech“. Zároveň jde o tradiční boj mezi politikou dlouhých a krátkých horizontů. Jak tvrdí Radka Murasová: „Poměrně dlouhou dobu jsou ty výsledky nehmatatelný [v podpoře podnikaní, pozn. aut.], což je pro ty politiky úplně nejhorší, proto tomu nedávají podporu.“ Podle Smutného si pak „nedokážou představit ten kraj třeba za deset let v kontextu celosvětovýho rozvoje, kam by se mohl posunout. Jo, uměj pochopit, co je teď, továrna, šroubek ke šroubku... Tak na co abstraktní, kreativní věci, když potřebujeme dělníky?“
Můj krátký exkurz do regionálního rozvoje se odehrál ke konci hejtmanského období Petra Kulhánka. Po volbách v září se politické karty zamíchaly a pro řadu rozvojových projektů – konkrétně pro Agenturu pro kulturní a kreativní průmysly 4K nebo program pro expaty – to možná znamená konec. Text je tak i nechtěně jakousi předpřítomnou mikro-historií lokálních, dočasně ukotvených příslibů, které s novou politickou konstelací mohou zmizet. A jako obydlené „ruiny“ podnikatelských inkubátorů z kraje milénia se jejich stopy budou vynořovat v neustále přepisovaném palimpsestu institucionálních, materiálních, kulturních, ale i afektivních forem kolektivního vyjednávání lepšího světa.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
