Letnice: Když přichází doby prosté zázraků
Na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století se odkouzlení světa stalo jedním z předních programů osvícenství. Pojilo se k němu rozkládání mýtů, oproštění se od nesmyslných tradic, přechod k novým, vědeckým, empirickým zkušenostem a ponechání života ve stavu nevědomosti a slepé víry. Románový debut Letnice československého spisovatele Miroslava Hlauča se odehrává na začátku dvacátého století a svým dějem dokonale naplňuje tento téměř čtyři století starý intelektuální směr.
Reforma v podobě nastolení jiného času se tentokrát děje v roce 1903, v novou dobou nedotčeném městečku Svatý Jiří. Místní z vědomého rozhodnutí žijí v barokní idylce, kde se zázraky dějí téměř denně: lidé chodí po vodě, rybář domlouvá rybám, aby se chytily, kameník láme skály pomocí železné píšťaly zděděné po otci, smečka vlků se každou neděli vyhřívá na náměstí a hlídá děti, dokud jejich rodiče poslouchají mši, umírá se výhradně v pátky, nejvíce v červnu po Letnicích, a sochy svatých na různých místech, třeba i z kadibudek, vedou pravidelné hovory s obyvateli města. Svatý Jiří ale není žádné blažené vězení: každý obyvatel může městečko opustit, aniž by získal cejch osoby vyhnané z ráje.
„Své zázraky nechávají v rodném údolí, protože nikde jinde nejsou rybníky, co by je udržely na hladině, a stromy, co jim samy padají k nohám, když přijde jejich čas.“ (s. 24)
Stejně tak se nijak neomezuje přísun nových obyvatel. Jediná potíž, která se může nově příchozím stát, spočívá v oslovování, neboť nikdo v obci nesmí mít stejné křestní jméno jako jiný obyvatel, aby se jednoduše nepletlo.
„Městečko však už dávno počtem svých obyvatel překročilo limity křesťanských kalendářů, a tak se v křestních listech začala objevovat jména donesená příchozími z daleké ciziny nebo vyčtená ze starých knih, či dokonce narychlo vymyšlená otci, když v kůlně či na verandě netrpělivě čekali na chvíli, ve které poprvé zaslechnou dětský pláč.“ (s. 21)
Změny v životě místních nastávají po návrhu Odyssea Pastýře, který byl patnáct let všemi považován za mrtvého. Na popud kněze Metoděje Třiačtyřicátého se chopí úkolu „normalizace“ života ve městě.
„ ‚... Hele vstal jsi z mrtvých a nikdo proti tomu nic nenamítal.‘
‚No, obávám se, že teď namítat budou. Zapomeňte na chození po vodě, nelétejte, stromy kácejte sekyrou, zakažte vlkům potulovat se po návsi a počasí hádejte dle barometru...?‘
‚Budou... ale snad pochopí, že je to nutnost. Holt se budou chovat ‚obyčejně‘ jako ty postavy v knížkách, co čtou... Vždyť ty ses to taky naučil, tam dole. ‘ “ (s. 96)
Popsaný idylický půdorys románu není žádný výtvor chorobné fantazie, ale funkční prostředí, ideální podhoubí pro promyšlenou stylistickou hru a humor, díky nimž se kniha naprosto vyjímá ze současné české produkce. Každá věta v románu má své místo, ojedinělá opakování nejsou chybou autora či redaktorky, ale naprosto zapadají do děje. Groteskní humor s nádechem nejlepších představení Osvobozeného divadla konečně nabízí něco jiného než zapšklý sarkasmus nebo laskavou postnormalizační zábavu.
„Že ty mi, Bože, vždy musíš pověsit na krk i zpovědi, které nemám slyšet,“ povzdechl si kněz.
„A že ty pořád strkáš nos do oken, u kterých nemáš co dělat?“ promluvila na něj mosazná soška z kříže, co visel nade dveřmi. (s. 128)
V románu Letnice sice postavy neprojdou žádnou zásadní proměnou a zůstávají uvízlé v mezičase stejně jako samotné městečko Svatý Jiří, ale není to vůbec na škodu. Díky tomuto utopickému až petrifikovanému prvku se lze soustředit na jiné rozměry textu. V popředí konečně tolik nevyčnívá téma, ale stylistická rovina vyprávění, aniž by se dílo jako celek proměnilo v abstraktní nicneříkající rozjímání. Čtenář sice má co dočinění s hotovými nositeli charakterů – s knězem, žárlivcem, ztraceným synem, kouzelnou vílou–, ale uvědomuje si, že jsou to jen figurky mnohem komplikovanější autorské hry. Jména hlavních postav, jako je Odysseus, Julie, Metoděj a jiné, Hlaučo záměrně zatěžuje kulturní, a především literární minulostí; intertextové odkazy a narážky potěší poučeného čtenáře, ale neodradí ani širší publikum. Letnice představují aktualizovanou burlesku odkouzleného světa a nostalgie po starých dobrých časech, neboť obyvatelé Svatého Jiří se od okolního světa izolovali dobrovolně, nežijí v sebeklamu, nemají strach z moderního světa a pokroku, a naopak volí svět zázraků a nesmyslných tradic z vlastního pohodlí a pro zachování nalezené rovnováhy, neboť vědí, že budoucnost bez zázraku, válek a Boha nemusí být zářnější.
Miroslav Hlaučo, Letnice. Paseka, 2024.
