Kdyby mě vyměnili a moje rodina si toho nevšimla
Will There Ever Be Another You americké spisovatelky Patricie Lockwood je třistašedesátistupňový román o long covidu: autorka ukazuje, jak funguje mozek sužovaný nekonečnou horečkou a jaké to je, když zdravý člověk komunikuje se svým nemocným já, a zamýšlí se nad tím, jak by to znělo, kdyby Beatles psali písně z tolstojovského univerza.
Dítě může odnést kdokoliv: troll, démon, vodní nymfa ze stříbrné jeskyně, malá lesní víla. Kdokoliv může přijít do domu, sebrat je a vychovat je ve svém kruhu. Dospělí se kradou hůř. Je nutné přesvědčit ostatní, že se vůbec nic nestalo, zanechat na místě podvržence, očarovaný kus dřeva, magickou kládu ve tvaru člověka, která se hýbe, mluví, jí a pak jíst, mluvit, hýbat se přestane. Zemře a ostatním členům rodiny už nikdy nedojde, že pochovali neživou věc, že vyměněný člověk žije dál úplně jinde a na nic ze svého starého života už nemyslí.
*
Kdyby mě vyměnili a moje rodina si toho nevšimla, byla bych to ještě já? ptá se Patricia Lockwood.
*
Proč jedenácté září nikdy pořádně nevstoupilo do literatury? ptá se Patricia Lockwood. A odpovídá si: Protože naše generace nebyla ochotná stát na periferii příběhu. Raději by pilotovala letadlo, které už za pár vteřin narazí do jedné ze dvou věží.
*
Will There Ever Be Another You je kniha: o tom, jak se postavit do středu příběhu, jak se nenechat vyměnit, jak projektovat vlastní cestu. V úvodní pasáži se vypravěčka společně s manželem-kontrariánem (celý život čekal na to, až bude moct řídit vlevo), s matkou (lačnící po pravém americkém ledovém čaji) a se svou sestrou (trpící ztrátou dcery, kterou Lockwood popisuje v předchozí knize No One Is Talking About This) vydávají do Skotska. Okamžitě po dosednutí na ranvej začnou věřit na víly a z příběhu začne vystupovat první zádrhel: v téhle knize o cestě se příliš cestovat nebude. Vypravěčka (nebo Patricia Lockwood, která tyto dvě figury v rozhovorech zaměňuje, a my ji tak můžeme následovat) totiž mluví o tom, co se stane, když se cesta uzavře, přestane směřovat kupředu a člověk se zacyklí na kruhovém objezdu vlastního mozku.
*
Když se člověk nehýbe a cestuje všechno kolem něj, je to ještě cesta? ptá se Patricia Lockwood. A pokračuje: Ukradla mi nemoc moji starou mysl a nainstalovala místo ní novou? Dostala jsem šanci znovu začít od začátku? Chtěla bych i nové jméno, klidně i mužské. Raději bych se jmenovala Dennis.
*
Místo aby si vyfotila Severní moře, vytáhla telefon a snažila se do něj dostat obraz řvoucího losa pověšený na stěně, píše Patricia Lockwood o své matce, která se při každé delší cestě chová podobně. Jako by se za každou cenu snažila nahlédnout realitu jinýma očima, prizmatem lidí, kteří tuto onu realitu dlouhodobě obývají: chce vidět to, co každodenně vidí oni, a tím se jim přiblížit. Půjčuje si cizí oči. Patricia Lockwood tuhle strategii uplatňuje v celé knize, ovšem s malým pootočením: nepůjčuje si oči cizích lidí, ale svoje vlastní. Zdravá Patricia Lockwood si půjčuje oči té nemocné.
*
Horečka trvající tragikomických osmačtyřicet dní ji donutila myslet si, že mezi dvojkou a trojkou existuje ještě jiná, tajná číslice. Přemluvila manžela, aby jí oholil hlavu, protože tak si to pamatovala ze starých knih. Nabarvila si jazyk nafialovo. V noci se jí zdály podivné, nelidské sny: v jednom z nich se změnila v zelený list. Je možné ztratit vlastní otisky prstů? Lidé na Redditu se bavili o lecčem. Už vůbec nemám potřebu vydělávat peníze, vyťukal jeden z nich, v hrůze sám ze sebe.
*
Široké, bronzové nebe, pro jednou nekřižované vůbec ničím.
*
Patricia Lockwood se virem nakazila jako jedna z prvních Američanek v době, kdy o něm veřejnost téměř nic nevěděla: a okamžitě se jí otevřelo několik stupňů reality. Nedostatečné oficiální informace nahradila vlákna z internetových fór sepisovaná zoufalými pacienty v různých stádiích nemoci. Co dělat, když se vám vlastní ruka odcizí a začnete mít pocit, že vám ji do kloubu přimontovali mimozemšťané? Čím vzdálenější ruka, tím bližší mysl. Spustilo se to jako reflex: každodenní zapisování eskapád zamlženého mozku do stohů deníků, které Patricia Lockwood později nazvala Mad Notebooks (Bláznivé zápisníky). Will There Ever Be Another You je výsledkem spolupůsobení nekonečné horečky a okamžiku, kdy se horkost vypaří a uzdravená hlava začne levitovat nad rameny.
*
Klíčová je druhá kapitola, více než padesátistránková pasáž nazvaná „The Changeling“ (Podvrženec). Patricia Lockwood o ní mluví jako o spolupráci dvou lidí: shodou okolností jde v obou případech o Patricii Lockwood, jenom v jiných fázích života. Modernistické cvičení pro jednadvacáté století: Patricia Lockwood v něm připomíná Štěpána Dedala z Joyceova Portrétu umělce v jinošských letech, který se s rukama v kapsách prochází po šedé pláži v Sandymount a pozoruje psa močícího na skálu. Jen vnitřní monolog je nahrazen vnitřním pozorováním, přičemž pozorovatelka se neustále mění. Nikdy není úplně jasné, jestli tělo Patricie Lockwood, které obýváme, je zrovna zdravé, nebo nemocné.
*
Román jako lustr: 360 stupňů cinkajícího skla, v němž se jako měkká kost láme světlo i čas.
*
Neznáme ani svou vlastní duši, tím méně duše druhých, píše Virginia Woolf v eseji On Being Ill, kterou napsala po nervovém zhroucení. Lidé nechodí ruku v ruce: v každém z nás je neposkvrněný les, zasněžené pole, které nikdy nepoznalo otisk ptačích prstů. Jdeme sami. A takto nám to vyhovuje. Pořád vzbuzovat pochopení a pokaždé být někým doprovázen: to by bylo nesnesitelné.
*
Dobová recenze v časopise The Rolling Stone kdysi popsala druhé album americké písničkářky a harfenistky Joanny Newsom jako nesnesitelný zážitek, který víc než cokoliv jiného připomíná cestu letadlem, při níž si vedle vás sedne užvaněná víla. Patricia Lockwood může v téhle knize působit podobným dojmem, tím spíš, že audio podobu románuWill There Ever Be Another You namluvila sama. Přestože mění perspektivy (kniha často připomíná filtry v mobilním operačním systému, které načas některé aplikace zakážou a jiné zase povolí, podle toho, co je potřeba zdůraznit a co naopak potlačit, případně rovnou zapovědět), pořád zůstává centrální figurou pevně propojenou s archetypem vypravěčky, která celý příběh líčí v první osobě. Platí to i v případech, kdy Lockwood první osobu vystřídá třetí, kdy se mechanismus celého románu pootočí a kdy je nasvíceno něco trochu jiného než v předchozí kapitole.
I díky tomu je na románu Will There Ever Be Another You patrné, že Patricia Lockwood kontinuálně píše jeden příběh. Ten má sice různé podoby (memoáru Priestdaddy, starých básní vydaných ve dvou sbírkách nebo básní nových, které aktuálně vycházejí v časopisu The Paris Review, dvou autofikčních románů či deníkových zápisků pravidelně publikovaných v London Review of Books), souvislý narativ je ale vždy rozpoznatelný. Nejde přitom o banální luštění odkazů nebo pomrkávání směrem ke znalcům jejího života: když se autorka vynoří z horečkové lázně, otevřeně v knize píše o přípravách seriálu podle svého memoáru Priestdaddy, v němž popisuje dospívání v rodině katolického konvertity, který se obrátil na víru v jaderné ponorce při sledování Vymítače ďábla. Komentuje zdravotní eskapády svého manžela, které už předtím zachytila ve sloupcích pro London Review of Books a velmi často mluví o smrti své neteře, která je ústředním tématem jejího debutu Nikdo o tom nemluví (česky vyšlo v překladu v roce 2021 v překladu Jany Hejné).
Přestože lze o její současné knize mluvit jako o autofikci, Patricia Lockwood se z řady ostatních autofikčních autorů vyděluje jednoduchým, ale důrazným gestem: radikálním zpochybněním autenticity. Autentické pro ni není to, co se stalo, ale především to, jak s tím později bylo naloženo.
Autorka experimentuje se žánry, mění perspektivy, mezi řádky své knihy skládá popové písně a zpochybňuje základní procesy, jimiž se náš mozek usazuje v realitě: při psaní je chvíli jako podvrženec, chvíli jako oživlý kus dřeva a chvíli jako vodní nymfa ze stříbrné jeskyně, která krade americkým turistům telefony.
*
Tolstoj opouští metronomický čas a Levina nechává žít v několika dnech najednou. Popiš svoje okolí, ať přesně víme, kde jsme: Je nám horko? Je nám zima? Máme hlad? Pokoj občas není pokojem, ale bytostí.
***
This article was published as part of PERSPECTIVES – the new label for independent, constructive and multi-perspective journalism. PERSPECTIVES is co-financed by the EU and implemented by a transnational editorial network from Central-Eastern Europe under the leadership of Goethe-Institut. Find out more about PERSPECTIVES: goethe.de/perspectives_eu.
Co-funded by the European Union. Views and opinions expressed are, however, those of the author(s) only and do not necessarily reflect those of the European Union or the European Commission. Neither the European Union nor the granting authority can be held responsible.
