At Peace in Pieces

Tina Poliačková
13. 11. 2023

Virální trend #corecore urkývá snahu popsat univerzální odcizení z digitálního světa

Tento článek byl původně otištěn v časopise Fotograf č. 45 jako doprovodný materiál Fotograf Festivalu 2023 v Praze. Přetiskujeme se svolením autorky i redakce. Screenshoty pocházejí z autorčina archivu.

Zdá se, že přinejmenším v posledním desetiletí určuje dynamiku sociálních sítí nespočet virálních hnutí, která však nejsou pouhou hrou s možností sebevyjádření ve virtuálním prostředí, ale svědčí o něčem hlubším, co se dotýká samotné proměny současné subjektivity. Jedním z nejdiskutovanějších virálů současnosti je bezesporu #corecore, který se svým zájmem o „niche“ estetické formy vymyká typickému charakteru core hnutí. Jde o jakýsi posun v dalším pokusu o uchopení skutečného „jádra“ politicko-sociálních problémů, které podmiňují formy současného emocionálního prožívání.

„You are already dead, now live,“ stojí v krátkém příspěvku na TikToku uživatele @joy8nate, který v sugestivní melancholické videokoláži jako vystřižené z filmů Adama Curtise nese hashtag ostře diskutovaného trendu zvaného corecore. Ten nejprve vznikl jako dvojče virálu s názvem #nichetok, který propojoval podivné výjevy stylizovaných kompilací memů a shitpostů, jež odkazovaly na různé fandomy, subkultury a zároveň počítaly se zasvěcenou znalostí internetové kultury a logikou algoritmů specifických pro TikTok. Obvykle trvaly jen 15 až 30 sekund a byly prokládány směšnými tanečky, klipy z anime, internetovým rapem a nekvalitními záběry z videoher.

Jejich půvab spočíval v tom, že spojovaly příjemně podivné zvukové podněty do nečekaných kombinací, které zachycovaly prchavou podstatu pocitů a nevysvětlitelnou atmosféru takřka dadaistického propojení bizarností, které asi nejlépe vystihuje anglické slovo „gibberish“ čili bláboly. Frenetické montáže se však brzy proměnily v pomalejší meme-básně či videomontáže připomínající upoutávky na zasněný coming-of-age film, a zosobňovaly tak pocity smutku, dezorientace a přesycení „contentem“ postdigitálního světa.

Na těchto videích je pozoruhodná právě proměna obsahu v náladovost, která balancuje na hraně romantizování současného nihilismu a kritického zdůrazňování symptomů současné deziluze. Mají být probuzením otupělého konzumenta z afázie způsobené nekonečnou smyčkou algoritmizovaných kanálů sociálních médií. Jako by slova už nestačila k zachycení vnitřního prožitku a TikTokový virál byl pokusem o ilustraci systémových procesů na delirické úrovni digitálního hyperobjektu, které jsou někdy spojovány s hashtagem #schizoposting.

Ten zahrnuje příspěvky „na jeden zátah“, nebo hovorově „wall of text“, směs nesrozumitelných nebo pseudovědeckých slov v kombinaci se špatnou gramatikou a absurdní argumentací, které se objevují na sociálních sítích, jako je Reddit nebo i Facebook. V nejpopulárnějších videích #corecore se mísí ukázky z filmů, příspěvků na YouTube a politických projevů se soundtrackem producenta a DJ Aphexe Twina, aby vypovídaly o něčem dojemném nebo mrazivém: o osamělosti, pocitu ošklivosti vlastního těla, ale také o kritice globálního kapitalismu, konzumerismu a prohlubující se ekologické krizi.

Pozoruhodným aspektem #corecore je jeho definice samotným aktem kategorizace[1] jako konečného „jádra“, které až meta způsobem přesahuje nebo spojuje všechna ostatní virální hnutí, jako jsou #goblincore, #cottagecore, #weirdcore, #clowncore atd. Na rozdíl od nich však nenapodobuje specifickou estetiku a formu krátkodobého životního stylu, ale naznačuje metodologii konzistentní nekonzistence.[2]

Zároveň se tímto jazykovým zdvojením vrací k jisté razanci, kterou v sobě nese předchůdce celé nomenklatury virálních hnutí – radikální hudební žánr hardcore. Tento přívlastek však do prostředí internetu zavedla dnes již neexistující platforma pro předpovídání trendů K-Hole, která stála za komplexním sociálním pojmem #normcore, jenž byl následně nepochopením zploštěn na pouhou estetiku jednoduchého oblečení. „Core“ je nyní zastřešující nálepkou pro vznikající mikrokulturní momenty v podobě rozpoznatelné estetiky a jejích variant, přičemž vytváří vlastní logiku kategorizace identit prostřednictvím indexů a předkládá formu archivace. Tímto způsobem umožňuje vytvářet rozpoznatelné vzorce v chaotické mase informací, které tímto pojmenováním získávají větší intenzitu v podobě zostření, saturace a koncentrace. V tomto smyslu je #corecore uroborem, zacyklenou smyčkou zpětné vazby intenzifikace.[3]

Katharina Korbjuhn, zakladatelka digitální platformy Paradigm Trilogy, zároveň upozorňuje, že „core“ virály představují ze své podstaty ústřední uzel komodifikace identit. Jedná se však o nestabilní struktury, protože okamžik jejich pojmenování je stejně tak okamžikem jejich opuštění a nutkáním přesunout se někam jinam. Proměnlivost simultánně se překrývajících identit, často plných vnitřních rozporů, je poháněna logikou kapitalistického prezentismu v procesu stále intenzivnější akcelerace potřeby po neustálé novosti. Jestliže kdysi umělecká hnutí trvala roky nebo desetiletí, dnes virální hnutí trvají jen několik dní. #corecore je výsledkem této technicko-ekonomické struktury, zachycující současné formy weltschmerzu – doslova únavy ze světa a pocitu melancholie vyplývající z rozporů. Je pozastavením, nebo alespoň ztlumením hluku kakofonie automaticky přehrávaných videí na našem feedu.

#corecore vychází z tohoto vědomí proměny života v mediální objekt a je hledáním momentu odstupu, který je také zakotven v postironické povaze internetové kultury. Spojuje v sobě bezostyšnou upřímnost tezovitě vedené kritiky kapitalistického konzumerismu (např. v #hopecore, což je jedna z jeho virálních odnoží) a zároveň se vysmívá vykonstruovanosti svého počínání. V postdigitálních podmínkách platformového kapitalismu totiž nelze stanovit hranice, kde začíná a končí autentické sebevyjádření, a kde se stává pouhým motorem pro pohánění algoritmu. Tato netransparentnost a poréznost mediálních obsahů je zároveň zakotvena v krizi nadprodukce, a to nejen ekonomické, ale i smyslové. Franco Bifo Berardi tuto situaci nazývá sémiokapitalismem, který je založen nejen na produkci materiálního zboží, ale také na psychické stimulaci. Mentální prostředí je natolik saturováno znaky, že vytváří druh kontinuální excitace, permanentního smyslového vzrušení vedoucího až ke kolektivnímu kolapsu – což mediální kritik Shumon Basar symptomaticky nazývá jako #endcore.[4]

Určitým strategickým klíčem k pochopení dynamiky sociálních sítí a digitálních technologií, aniž bychom je zbytečně redukovali na dualismus těla a mysli nebo virtuality a fyzické reality, je právě afektivní obrat. Ústředním pojmem tohoto přístupu je totiž afekt, který zastřešuje intenzitu či fenomenální jevy s určitou schopností vzájemně se propojovat – jako jsou pocity, emoce a nálady. Ty se však mohou v různých ohledech lišit – intencionalitou, trváním a specifičností své agencie. Kanadský teoretik Brian Massumi zdůrazňuje důležitý aspekt afektu jako autonomní síly, která prochází lidskými i nelidskými těly a ovlivňuje jejich schopnost jednat a být zároveň ovlivněný.[5] Pojmenovává tak nevědomý, nereprezentovatelný, předjazykový, kontinuální a tělesný způsob bytí v protikladu k emocím, které chápe jako reprezentovatelné, vědomé a jazykové. Afekt je tedy nevědomá zkušenost a intenzita, která není plně realizovatelná v rámci jazyka, protože předchází vědomému zpracování.

V tomto smyslu teorie afektů otevírá chápání virálních hnutí (jakým je například samotný #corecore) jako specifických afektivních struktur, které jsou konstruovány ve vztahu k afektivní atmosféře, kterou sdílíme, a umožňuje nám sledovat způsoby, jakými mohou produkovat sociální struktury a identity. Novější formy #core se totiž zacyklují v recyklaci stejného obsahu, jako jsou klipy z Amerického psycha a Taxikáře, a snaha o emocionálně vypjatou přitažlivost videokoláží se mění v mechanizaci opakování – jako by tvůrci nebyli schopni uniknout prázdnotě, kterou zobrazují. Massumiho chápání afektů také otevírá cestu k posthumanistické perspektivě, v níž propletenost našich identit a technologií může ukazovat na nevyhnutnou a opomíjenou horizontalitu – afekty jsou totiž schopny rhizomatického šíření do idiosynkratických ne-forem a mohou se tak šířit mezi ne-lidskými objekty a jedinci. To znamená, že afekt sice prochází vnitřkem individuálního těla, ale stejně tak jde i mimo něj. Rozbíjí tak konzervativní představu, že člověk „vlastní“ své emoce a že puzení k určitému sebevyjádření vychází z nějaké vlastní internalizované zóny. #corecore nastiňuje tuto propletenost snad nejvýrazněji, zůstává však otázkou, nakolik je pouhým katarzním propichováním emoční blokády a nakolik dokáže pracovat s hlubšími vrstvami kolektivní afektivní atmosféry směrem ke skutečně emancipačnímu pohybu.

---

Tina Poliačková je nezávislá kritička a kurátorka současného umění, v současné době pracuje v kurátorském týmu galerie Holešovická šachta. Je také doktorandkou na Akademii výtvarných umění v Praze, kde se zabývá problematikou romantismu v současném umění.

 

[1] Y7: A Postmortem of #corecore, Flash Art International #343, léto 2023, s. 162.

[2] Ibidem, s. 163.

[3] Ibidem, s. 166.

[4] Shumon Basar: The Dawn of Endcore, Flash Art International, #341, zima 2022–2023, dostupné na: https://flash---art.com/article/endcore/ Vyhledáno 25. 6. 2023.

[5] Brian Massumi: Parables For the Virtual: Movement, Affect, Sensation, Duke University Press, 2002.


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít