Ani jedničky, ani nuly – pop byl odjakživa queer

David Laufer
12. 1. 2023

Hudba jako strážkyně genderového rebelství v knize Glitter Up the Dark

Záběr z videoklipu Prada/Rakata producentky Arcy (koláž s obalem knihy). Jejími slovy „skladby výslovně o transness a nebinárních způsobech spojování sexuální energie kolektivního podvědomí a oslavy života”

„Bůh je gay,“ sprejoval v 80. letech mladý Kurt Cobain po zdech amerického Washingtonu. „Bůh je gay!“ křičel pak i v závěru singlu Stay Away. „Co dodat – Všichni jsou gay,“ ukončil Cobain skladbou All Apologies evoluci sloganu i album In Utero, poslední studiovou desku Nirvany. A je tomu tak. Všichni jsou teplí a všechny jsou teplé, trans, nebinární nebo jinak „genderově-divný“ – tedy alespoň slovy hudebních publicistů*ek Sashy Geffen v knize Glitter Up The Dark popisující queer historii populární muziky. V jejich podání totiž pop music nesloužila (a neslouží) jen k reprodukci stereotypů a sexismu. Pro ně, stejně jako pro řadu muzikantek a muzikantů, byla hudba odjakživa naopak způsob, jak „střežit genderovou rebelii před těmi, kdo se jí chtějí zbavit“.

Freddie Mercury, Prince, Janelle Monáe, Yves Tumor… Na příkladech hudebních kariér, singlů, žánrů, životních příběhů i politických okolností spjatých s prominentními postavami převážně americké a britské queer hudební historie vypráví Geffen důkladně a emotivně o roli genderu v muzice. Příběh začíná v USA u černého queer blues Gertrude “Ma” Rainey a Bessie Smith na počátku 20. století, pokračuje 60. lety na obrazovkách s The Beatles, kde se ukazuje, jak tuto a další černošskou kulturu vykradli, a končí o 50 let později na prozářeném koncertě trans producentky Sophie oslavující euforii z překonávání limitů těla i pozemského světa. Kořeny queer popových dějin ale Geffen zasazuje hlouběji – hledá třetí a čtvrté gendery v hinduistických textech či mýtech domorodých Američanů a Američanek, a rozbíjí tak iluzi genderové dichotomie panující u nás „na Západě“.

Nefunkční binarita

„Pár čísel mě poslední dobou štve,“ cituje Geffen v jedné kapitole výrok americké hudebnice Laurie Anderson z filmu Home of the Brave z roku 1986, „a jsou to nula a jednička.“ Geffen v knize chytře ukazují osvobození od binárního systému genderu i sexuality skrze technologie – gramofon osamostatnil hlas od těla, na MTV šlo extravagantní tělo naopak prezentovat, a s pomocí internetu pak obojí rozšířit nezávisle po celém světě. 

Podobně i vokodéry a syntezátory 80. let umožnily Laurie Anderson zdigitalizovat a transformovat hlas i identitu, a zbavit je tak jasné a přednastavené kategorie – robotickému hlasu se těžko přiřazuje pohlaví a konkrétní orgány, stojí na pomezí „muže a ženy, člověka a stroje, skutečného a neskutečného,” jak popisují Geffen. Něco podobného dnes slyšíme v hyperpopu, ve tvorbě hudebníka Perfume Genius, producentky Arcy či rapperky quinn. Geffen si všímají i toho, že se tehdejší kybernetická estetika a „počítačový“ jazyk dodnes s prožíváním genderu spojuje –, jako by Anderson svým vystoupením předznamenala, jak „mileniálové a generace Z mluví o ,binaritě’ genderu a ,nebinárních’ identitách.“

Hudba jako útočiště

Historie ale nebyla pro lidi vymykající se konformitě žádnou utopií. Geffen využívá svých zkušeností s psaním pro vlivné hudební servery jako Pitchfork či NPR, a z knihy díky tomu barvitě křičí vzdor proti homofobii, kapitalismu, sexismu či rasové segregaci prostřednictvím glam-rockových, hip hopových i punkových skupin. „Lidé nepřijímají, že jsou zároveň muži i ženy, bojí se vymanit ze svého pohlaví,” prohlašoval v 70. letech Alice Cooper v době, kdy jeho androgynii média označovala za „zblázněnou unisex noční můru”. „Jsme Bikini Kill a odteďka chceme revoluční holčičí styl!" volala zase Kathleen Hanna, zpěvačka kapely, která v 90. letech převrátila maskulinní představy o kytarové muzice a jejíž běsnící vystoupení spojily ženy proti opresivnímu systému a daly vzniknout feministickému punkovému hnutí riot grrrl.

Podobnou nutnost sounáležitosti vykreslují i stránky o nočních klubech Warehouse a Loft, které za jednotících rytmů housu či disca sloužily jako útočiště před Reaganovou vládou, společností děsící se nákazy HIV nebo komodifikací queer a černé kultury heteronormativní a bílou Amerikou, která taneční muziku toužila zpeněžit. Hudba tu sloužila jako úkryt, „prostor, kde lze věci říct, aniž by je člověk říkal“. Společné zážitky trvající mnoho hodin vytvářely uvnitř klubu alternativní realitu a bezčasí vymykající se standardům vnějšího světa. Čas plynul jinak, intimita tu nutně nepředznamenávala tradiční heterosexuální chronologii svatby, reprodukce a smrti, jak ji popisuje i teoretik Jack Halberstam. Loft byl slovy Geffen „únikem z normativního času, umožňující všem na parketu vstoupit do queer způsobu bytí”.

 

Nový, lepší svět

Jisté záblesky optimismu a přijetí nonkonformity i většinovou společností nicméně prosvítají u příběhů velkých hvězd jako David Bowie, Patty Smith či Grace Jones. I když jak Geffen trefně poznamenává, ani u nich nedocházelo k bezmeznému respektu či pochopení. Nalíčené muže či maskulinní ženy (řečeno binárními termíny) lidé často chápali jen jako dobovou trendy pózu, image, další kostým na show. Z takového přístupu ostatně Geffen obviňuje i Bowieho, který prý většinu své estetiky převzal od hudebnice Jayne County a dalších trans umělkyň: „Udělat celebritu ze skutečného trans člověka by bylo příliš riskantní, tak se průmysl spokojil s mužem, který uměl trans člověka co nejlépe napodobit.“
V kontrastu se společenským despektem poté o to více hřeje u srdce tón, jakým je kniha napsaná. Je barvitý, aktivistický i poučený, ale v první řadě empatický – text vyzařuje ohleduplnost nejen ke zmiňovaným a společensky opomíjeným umělcům a umělkyním, ale hlavně vůči čtenářstvu. Příběh Geffen zakončuje na osobní rovině o soubojích s vlastním tělem a identitou, píše také o svých vizích nového, lepšího a přívětivějšího světa pro všechny. Ať už takový svět přijde, nebo ne, knize se podařilo jeden vytvořit alespoň zpětně, poskládaný z důležitých příběhů, na nichž do velké míry stojí současný pop i boj za práva trans a queer lidí – příběhů, díky nimž je nový a lepší svět doufejme dnes o něco blíž, než byl kdy dřív.

---

David Laufer píše o internetových hudebních subkulturách a identitě, umění a módě ve virtuálním věku. Podílí se na chodu uměleckého prostoru SVĚTOVA 1 a platformy Artyčok.TV. Studuje nová média na FF UK.
 

 


Líbilo se vám? Sdílejte


Zavřít